ECLI:CZ:US:1998:3.US.129.98
sp. zn. III. ÚS 129/98
Usnesení
III. ÚS 129/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v neveřejném jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti mjr. JUDr. Z.V., zastoupeného advokátkou JUDr. H.K., proti usnesení Městského soudu v Praze, čj. 38 Ca 296/97-26, ze dne 10. 2. 1998, spojeného s návrhem na zrušení §15 zákona č. 186/1992 Sb., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 20. 3. 1998 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 23. 3. 1998. Ústavní stížnost pak navrhovatel doplnil ještě podáním ze dne 25. 3. 1998 a 28. 3. 1998. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze, čj. 38 Ca 296/97-26, ze dne 10. 2. 1998, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě navrhovatele proti rozhodnutí ředitele Policie České republiky ze dne 5. 1. 1995, číslo 2/95. Uvedeným usnesením Městského soudu v Praze bylo podle názoru navrhovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím,
III. ÚS 129/98
že soud se předmětnou věcí vůbec nezabýval. Současně v doplnění podání ze dne 28. 3. 1998 navrhovatel žádal, aby Ústavní soud zrušil §15 zák. č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR. Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spisy, sp. zn. 38 Ca 240/96 a 38 Ca 296/97, vedené u Městského soudu v Praze. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal dne 1. 7. 1996 u Městského soudu v Praze žalobu, kterou se domáhal přezkoumání rozhodnutí ředitele Policie ČR č. 913/96 ze dne 24. 6. 1996 a všech podkladů pro rozhodování a rozhodnutí, na základě nichž bylo přijato. Ze žalobního petitu této žaloby vyplynulo, že navrhovatel žádal i zrušení rozhodnutí ředitele Policie ČR ve věcech služebního poměru č. 2/95 ze dne 5. 1. 1995 a jemu předcházejícího služebního hodnocení ze dne 14. 11. 1994. O podané žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem, čj. 38 Ca 240/96-25, ze dne 15. 7. 1997 tak, že žalobu proti rozhodnutí ředitele Policie ČR č. 913/96 ze dne 24. 6. 1996 zamítl a žalobu proti rozhodnutí o služebním hodnocení ze dne 14. 11. 1994 a návaznému rozhodnutí ředitele Policie ČR č. 2/95 ze dne 5. 1. 1995 vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí. V odůvodnění uvedeného rozsudku soud uvedl, že o služebním hodnocení a navazujícím rozhodnutí ředitele nemohl v daném řízení rozhodovat, protože přes označení navrhovatele tato rozhodnutí nebyla podkladovými rozhodnutími pro žalobou napadnuté rozhodnutí č. 913/96, a proto rozhodování o nich bylo vyloučeno k samostatnému projednání.
Žaloba proti služebnímu hodnocení ze dne 14. 11. 1994 a návaznému rozhodnutí ředitele Policie ČR byla vedena pod sp. zn. 38 Ca 296/97. V této věci pak Městský soud v Praze rozhodl usnesením, čj. 38 Ca 296/97-26, ze dne 10. 2. 1998 tak, že řízení zastavil podle §250d odst. 3 občanského soudního řadu (dále jen "o.s.ř.") z toho důvodu, že žaloba byla podána opožděně. V odůvodnění svého rozhodnutí pak Městský soud v Praze uvedl, že žaloba byla podána proti rozhodnutí ředitele Policie ČR ze dne 5. 1. 1995 č. 2/95, jímž bylo rozhodnuto o odvolání navrhovatele proti služebnímu hodnocení ze dne 14. 11. 1994. Rozhodnutí ředitele č. 2/95 bylo navrhovateli doručeno dne 9. 1. 1995. Podle §250b odst. 1 o.s.ř. musí být žaloba na přezkoumání pravomocného rozhodnutí orgánu veřejné správy podána do dvou měsíců ode dne
III. ÚS 129/98
doručení rozhodnutí příslušného orgánu v posledním stupni. Zmeškání této lhůty nelze prominout. V předmětné věci bylo napadené rozhodnutí navrhovateli doručeno dne 9. 1. 1995, žaloba byla podána dne 1. 7. 1996, tedy po lhůtě pro její podání stanovené v příslušných ustanoveních o.s.ř. Proto Městský soud v Praze rozhodl tak, jak je výše uvedeno.
Proti usnesení Městského soudu v Praze, čj. 38 Ca 296/97-26, ze dne 10. 2. 1998, podal navrhovatel ústavní stížnost, v níž žádá, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil, a současně navrhuje zrušení §15 zák. č. 186/1992 Sb. Podle jeho názoru Městský soud v Praze svým rozhodnutím o zastavení řízení pro opožděné podání žaloby zbavil navrhovatele možnosti domáhat se posouzení věci nezávislým soudem. Navrhovatel se domníval, že rozhodnutí ve věcech služebního hodnocení napadl spolu s jiným rozhodnutím a žaloba byla podána včas, a proto měl Městský soud i při oddělení věci do samostatného řízení uznat dodržení lhůty i pro rozhodování o služebním hodnocení. Pokud tak Městský soud neučinil porušil právo navrhovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodování obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím byly porušeny základní práva nebo svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Protože se navrhovatel domáhá ochrany svého základního práva stanoveného v Listině, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování ústavní stížnosti je především nutno si uvědomit, že ústavní stížností bylo napadeno usnesení Městského soudu v Praze, čj. 38 Ca 296/97-26, ze dne 10. 2. 1998. Ústavní soud proto přezkoumával toto rozhodnutí a řízení mu předcházejí a nemohl zasáhnout do řízení a rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 38 Ca 240/96, i když i tento spisový materiál si vyžádal k získání orientace v předmětné věci. Řízení pod sp. zn. 38 Ca 240/96 bylo ukončeno pravomocným rozhodnutím, z něhož vyplynulo vyloučení předmětných rozhodnutí o služebním hodnocení k samostatnému projednání a rozhodnutí. Ústavní soud se přitom ztotožnil se skutkovým zjištěním a právním názorem soudu vedoucím k tomuto rozhodnutí. Ze
III. ÚS 129/98
spisového materiálu jednoznačně vyplynulo, že rozhodnutí o služebním hodnocení nebylo podkladovým rozhodnutím pro rozhodnutí č. 913/96 ze dne 24. 6. 1996, přezkoumávané v řízení vedeném pod sp. zn. 38 Ca 240/96, protože důvodem pro vydání rozhodnutí č. 913/96 byla jen změna právní úpravy provedená nař. vlády č. 72/1996 Sb. Ústavní soud proto nemohl přisvědčit námitce navrhovatele, že oba okruhy musejí být posuzovány společně. Při zahájení řízení o takto vyloučených žalobách je soud ve smyslu příslušných ustanovení o.s.ř. povinen zkoumat splnění podmínek pro zahájení řízení. Jednou z podmínek pro zahájení řízení o žalobě je rovněž její podání ve stanovené lhůtě dvou měsíců ode dne doručení napadeného rozhodnutí. Ústavní soud se plně ztotožňuje s hodnocením těchto podmínek tak, jak je učinil Městský soud v Praze. Napadené rozhodnutí ředitele Policie ČR č. 2/95 ze dne 5. 1. 1995 bylo navrhovateli doručeno dne 9. 1. 1995 a tímto dnem počala běžet lhůta pro podání žaloby. Žaloba byla podána dne 1. 7. 1996, tj. zcela zřetelně po uplynutí lhůty stanovené pro její podání. Zde je na místě připomenout, že navrhovatel není v právu, pokud se domnívá, že při původním podání (tj. 1. 7. 1996) podal žalobu včas i proti služebnímu hodnocení, neboť je nepovažoval za samostatné. Pravomocným rozhodnutím v řízení pod sp. zn. 38 Ca 240/96 byla žaloba proti rozhodnutím o služebním hodnocení vyloučena k samostatnému projednávání, a proto podmínky řízení je nutno také zkoumat samostatně. I když Městský soud v Praze za datum podání žaloby proti rozhodnutím o služebním hodnocení považoval správně datum podání původní žaloby, nikoliv až datum právní moci rozhodnutí o vyloučení k samostatnému projednání, přesto musí být lhůta pro podání žaloby počítána samostatně od doručení rozhodnutí o odvolání proti služebnímu hodnocení. Jak již bylo výše uvedeno, rozhodnutí č. 2/95 bylo navrhovateli doručeno dne 9. 1. 1995, tedy zcela jednoznačně po lhůtě stanovené pro podání žaloby. Ústavní soud neshledal v postupu Městského soudu v Praze porušení práva navrhovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Návrh na zrušení zákona nebo jeho části lze podle §74 cit. zákona podat pouze s ústavní stížností, jestliže uplatněním tohoto zákona nebo jeho části nastala
III. ÚS 129/98
skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že v předmětné věci byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jeho části, a proto se Ústavní soud tímto návrhem nemůže dále zabývat.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 1998
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu Ústavního soudu