ECLI:CZ:US:1998:3.US.146.98
sp. zn. III. ÚS 146/98
Usnesení
III. ÚS 146/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A.V., zastoupené advokátem JUDr. M.J., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. února 1998, sp. zn. 16 Ca 28/97 a 16 Ca 641/97, mimo ústní jednání dne 7. 5. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 al. 1 zák. č. 182/1993 Sb.) a v podstatě za podmínek stanovených zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a, odst. 2, 4 zák. č. 182/1993 Sb.], brojí stěžovatelka proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. února 1998 (ve věci tohoto soudu sp. zn. 16 Ca 28/97, 16 Ca 641/97) a tvrdí, že tímto rozhodnutím obecný soud jako orgán veřejné moci porušil její ústavně zaručená základní práva daná články 3 odst. 3 a 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud nevyhověl jejímu opravnému prostředku proti rozhodnutí O.Ú., jímž (podle odůvodnění ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí) byla ideální polovina, v řízení před orgány veřejné moci označených a popsaných nemovitostí, vydána další
III. ÚS 146/98 '
účastníci řízení před těmito orgány (H.H.), ačkoliv, jak má stěžovatelka zřejmě za to, posuzované nemovitosti (jde o zemědělskou usedlost s dalšími pozemky v kat. území Ž.) ve svém celku mají vlastnicky připadnout (z jedné poloviny jako dědictví po matce) jen jí. Navrhla proto, aniž by však blíže rozvedla svá tvrzení stran porušení ústavně zaručených základních práv, jak vpředu je o nich zmínka, aby Ústavní soud svým nálezem pravomocné rozhodnutí obecného soudu označené již dříve zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z odůvodnění samotné ústavní stížnosti, tak z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrno, že vývody ústavní stížnosti jsou v podstatě shodné s obsahem opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu; tato opakovaná polemika s odůvodněním napadeného rozhodnutí je pod aspektem kritérií rozhodných pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti zcela nerozhodná, neboť jak opakovaně bylo v dřívějších nálezech Ústavního soudu vyloženo, Ústavnímu soudu vzhledem k ústavně i zákonně stanoveným kompetencím nepřísluší zkoumat věcnou správnost či legalitu rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, vydání 1. Praha, 1995), a již z těchto důvodů je jeho ingerence do jurisdikční činnosti obecných soudů omezena zvláštními podmínkami (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994), protože jde o ustálenou praxi Ústavního soudu a nálezy obecně přístupné, zcela postačí stěžovatelku na ně odkázat a s odkazem na ně konstatovat, že ony zvláštní podmínky ve věci posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou.
Nadto je očividné, že odkaz stěžovatelky na ustanovení čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod je zcela nepřípadný, neboť tento článek (v odstavci třetím) přikazuje, že "nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatnění jeho základních práv a svobod"; ani v odůvodnění ústavní stížnosti ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí (stejně tak jako v jeho rozsudečném výroku) nelze postihnout sebemenší náznak, že by ve stěžovatelčině věci došlo k její újmě (a jaké) proto, že by svá základní práva (která) uplatnila; sluší proto tuto námitku jako zcela bezdůvodnou odmítnout.
Obdobně je tomu stran tvrzeného porušení základního práva daného článkem 11 Listiny základních práv a svobod; zde stěžovatelka přehlíží, že Ústavní soud již dříve a
III. ÚS 146/98
opakovaně ve svých rozhodnutích vyložil, jak obsah tohoto práva chápe a zejména, za jakých podmínek mu lze poskytnout ústavní ochranu.
Protože i zde jde o rozhodnutí Ústavního soudu obecně přístupná, zcela postačí stěžovatelku na ně odkázat a konstatovat, že předpoklady pro poskytnutí ústavní ochrany tvrzenému porušení ústavně zaručeného základního práva dány nejsou (III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994).
Jestliže posléze i odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela odpovídá zákonným ustanovením (§157 odst. 1 o. s. ř.) a zejména jestliže je zřejmé, že obecný soud se v jejich intencích způsobem zcela dostatečným vypořádal také se všemi námitkami (v podstatě totožnými s vývody ústavní stížnosti), které stěžovatelka (jako účastnice řízení před obecným soudem) vznesla, a jestliže nebyly shledány ani jiné podstatné vady řízení, které rozhodnutí obecného soudu předcházely (ty ostatně ani nebyly vytýkány), nezbylo než uzavřít, že posuzovaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná; zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak odůvodněním samotné ústavní stížnosti, tak - a to především - ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.], aniž by se jevilo potřebné vést zástupce stěžovatelky k odstranění vad ve vykázané plné moci (§31 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 7. května 1998
JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu ČR