ECLI:CZ:US:1998:3.US.156.98
sp. zn. III. ÚS 156/98
Usnesení
III. ÚS 156/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o ústavní stížnosti navrhovatelky Z.K., zastoupené advokátkou JUDr. V.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 38 Ca 350/96-25, ze dne 4. prosince 1997, ve spojení s rozhodnutím FŘ, čj. FŘ1 144/1/95, ze dne 9. srpna 1996, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 3. dubna 1998 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. dubna 1998. Podaná stížnost směřovala proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 38 Ca 350/96-25, ze dne 4. prosince 1997, ve spojení s rozhodnutím FŘ, čj. FŘ1144/ 1 /95, ze dne 9. srpna 1996.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp.zn. 38 Ca 350/96 a spis F.ú., sp.zn. FŘ-1144/1/95 a z nich zjistil, že ve dnech 26. květnu až 13. červenec 1994 provedl F.ú. kontrolu daně z příjmu obyvatelstva za rok 1992 a z příjmu fyzických osob za rok 1993 u pana K.K. Kontrolou bylo zjištěno, že pan K. rozdělil v přiznání k dani z příjmů obyvatelstva za rok 1992 základ daně rovným dílem mezi sebe a slečnu Z.H., později provdanou K. (navrhovatelku), žijící s ním ve společné domácnosti. V daňovém přiznání bylo uvedeno, že základ daně je rozdělen jako příjem ze společné výdělečné činnosti manželů (§5 odst. 6 zákona č. 389/1990 Sb.). Podnikání pana K.K. bylo proto kvalifikováno jako samostatné podnikání a na základě toho mu byla doměřena daňová povinnost (daň) z celého základu daně. Kontrolou roku 1993 finanční úřad zjistil, že pan K.K. rozdělil v přiznání k
III. ÚS 156/98
dani z příjmů fyzických osob příjmy a výdaje v poměru 70:30 na sebe a navrhovatelku. F.ú. hodnotil toto rozdělení jako postup, který je v rozporu s ust. §12 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění platném pro rok 1993 a v souladu s odst. 2 citovaného ustanovení základ daně upravil tak, že u navrhovatelky dosáhl 20% z celkových příjmů a výdajů pana K. Platebním výměrem č. 21052 ze dne 13. prosince 1994, čj. FÚJM/G500/1.1./94 byla navrhovatelce sdělena daňová povinnost za rok 1993 ve výši 88.032,- Kč. Platební výměr převzala navrhovatelka dne 28. prosince 1994 a dne 10. ledna 1995 se proti němu odvolala. V odvolání uvedla, že kontrolující finanční úřad nesprávně posoudil skutkový stav věci, nepřihlédl k tomu, že příjmy a výdaje byly přerozděleny na základě smlouvy o sdružení a nepřihlédl ani k tomu, že navrhovatelka byla spolu se synem a manželem, v době, kdy měla proběhnout daňová kontrola, těžce zraněna při autohavárii. Finanční úřad provedl daňovou kontrolu a nepřihlédl k žádosti o její odložení, přestože. Finančnímu úřadu byl předložen doklad o krádeži účetních dokladů a materiálů souvisejících s podnikáním, když policie nezajistila vozidlo po autohavárii.
O odvolání rozhodlo FŘ, pod čj. FŘ1144/1/95 tak, že napadený platební výměr F.ú. změnilo (částečně vyhovělo odvolání) a stanovilo daňovou povinnost navrhovatelky ve výši 18.320,- Kč. Své rozhodnutí odůvodnilo tím, že si opatřilo další důkazy, na jejichž základě vyloučilo některé doklady, u kterých nebylo prokázáno, že se jedná o výdaje vynaložené daňovým subjektem na dosažení, zajištění a udržení příjmů a naopak uznalo v tomto smyslu některé jiné doklady. Oprávněnost rozdělení příjmů a výdajů v poměru 70%:30%, které navrhovatelka uplatnila v daňovém přiznání za rok 1993, nebyla prokázána. Přerozdělení základu daně, uvedené v daňovém přiznání, nebylo proúčtováno jako přerozdělení základu daně v závislosti na smlouvě o sdružení, proto byl základ daně na navrhovatelku přerozdělen v zákonném poměru, tj. 20%.
Proti tomuto rozhodnutí podala navrhovatelka žalobu k Městskému soudu v Praze, v níž namítala, že daňová kontrola byla u pana K.K. (dříve jejího druha, nyní manžela) prováděna bez její účasti. V důsledku autohavárie požádal pan K.K. o odložení daňové kontroly, jeho žádosti však F.ú. nevyhověl. V celém sporu je nedořešena otázka smlouvy o sdružení, od které se vše další odvíjí. F.ú., podle navrhovatelky, jí odejmul možnost se vyjádřit k závěrům kontroly, neboť neobdržela příslušné předvolání. Navrhovatelka dále opět namítla, že FŘ nesprávně zjistilo skutkový stav a rovněž nesprávně posoudilo právní charakter smlouvy o sdružení a na základě toho pak neuznalo rozdělení příjmů a výdajů v poměru 70:30 mezi navrhovatelku a jejího druha (nyní manžela). Neuznalo účetní doklady na jméno pana A.K., byt' příslušné částky byly vynaloženy v rámci smlouvy o sdružení.
Městský soud v Praze, po ústním jednání, rozsudkem ze dne 4. prosince 1997, čj. 38 Ca 350/96-25, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že daňovou kontrolou, provedenou u poplatníka K.K., bylo zjištěno, že příjmy a výdaje zaúčtované v jeho účetnictví, byly rozděleny v poměru 70:30 mezi něj a navrhovatelku. Z tohoto rozdělení vycházela i jejich daňová přiznání. Soud neshledal důvodnou námitku, že takové přerozdělení bylo možné vzhledem ke smlouvě o sdružení. Existence sdružení totiž nebyla prokázána. Smlouva o sdružení nebyla respektována při daňovém přiznání za rok 1992, nebyla předložena v rámci daňové kontroly, navrhovatelka v daňovém přiznání za rok 1993 neuvedla, že se jedná o příjmy a výdaje dosažené v rámci sdružení, účetnictví nebylo vedeno tak, aby z něj
III. ÚS 156/98
bylo patrno, že se jedná o účetnictví sdružení. Proto finanční orgány postupovaly v souladu se zákonem, jestliže daňovou povinnost navrhovatelky pro rok 1993 vyměřily tak, že vycházely při určení dosažených příjmů a vynaložených nákladů, z výše příjmů a výdajů pana K.K. a určily ji u navrhovatelky jako 20% jeho příjmů a nákladů, neboť jmenovaný těchto příjmů dosáhl při podnikání provozovaném za spolupráce navrhovatelky. Pokud navrhovatelka namítala, že finanční ředitelství neuznalo za výdaje částky dokladované na jméno A.K., tyto doklady zněly na jinou osobu, než byl poplatník K.K. a proto nemohly být uznány za účetní doklady prokazující vynaložení nákladů K.K. Daňová kontrola byla prováděna u daňového poplatníka K.K., proto ve vztahu k navrhovatelce nemohlo dojít k porušení práv, které má při kontrole kontrolovaný daňový subjekt. Daňovou kontrolou nebyl prověřován daňový základ navrhovatelky jako plátce daně, nebyla proto kontrolovanou osobou. Pokud se týká doručování písemností, nebylo prokázáno, že by platební výměr či napadené rozhodnutí nebyly řádně doručeny. Pokud navrhovatelka byla předvolávána správcem daně k jednání, nesouvisí to s předmětem řízení před soudem. Z uvedeného vyplývá, že v roce 1993 navrhovatelka nepodnikala v rámci tvrzeného sdružení, ale z hlediska její daňové povinnosti je třeba dosažené příjmy a výdaje odvíjet od příjmů a výdajů prokázaných u K.K.
Proti tomuto rozsudku podala navrhovatelka včas ústavní stížnost, v níž uvedla, že v době, kdy finanční úřad P. oznámil panu K.K., tehdy druhovi navrhovatelky, že u něj provede daňovou kontrolu, došlo k autohavárii, při níž byla navrhovatelka, její syn i druh vážně zraněni. V havarovaném autě se nacházela i velká část dokladů připravených k daňové kontrole. Poškozené auto zůstalo nezajištěno a bylo vykradeno. Doklady se ztratily. Jakmile byl pan K.K. schopen komunikovat, požádal F.ú., o odložení daňové kontroly. Daňová kontrola však nebyla odložena, přestože finanční úřad byl informován o tom, že navrhovatelka byla jedním z účastníků sdružení, kterého se kontrola bezprostředně týkala. Finanční úřad, který věc na základě odvolání přezkoumával, nesprávně posoudil skutkový stav, nevzal v úvahu protokol Policie ČR o odcizení účetních dokladů a posuzoval podnikání navrhovatelky jako podnikání spolupracující osoby. Neuznal přerozdělení příjmů a výdajů v poměru 70 : 30, jak to vyplývá ze smlouvy o sdružení. V soudním řízení nebyla, podle jejího tvrzení, navrhovatelce poskytnuta ústavně zaručená práva na soudní a jinou ochranu. Soud nedoplnil důkazní řízení podle jejího návrhu, vycházel pouze z důkazů shromážděných FŘ. Posoudil nesprávně otázky týkající se sdružení. Převzal tvrzení FŘ, že sdružení neexistovalo, neboť navrhovatelka tuto skutečnost měla označit v příslušném oddíle daňového přiznání. Soud nevzal v úvahu skutečnost, že navrhovatelka neoznačila v příslušném oddíle daňového přiznání ani kód spolupracující osoby a tudíž správce daně vyměřil dali v rozporu se zákonem. Věci daňové jsou svou povahou složité a soudy nedisponují podle navrhovatelky takovými odborníky, kteří by byli schopni tuto problematiku řešit. Navrhovatelce nebyla poskytnuta dostatečná právní ochrana, neboť soudem nebylo provedeno potřebné důkazní řízení, jak to vyplývá z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítala porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, neboť postupem finančních orgánů měl být porušen zákon o správě daní a poplatků č. 337/1992. Sb. Navrhovatelka dále uvedla, že její jméno je Z. a ne Z. nebo Z., jak uvádí Městský soud i finanční úřady.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 11. května 1998 uvedl, že jeho postupem nebyla porušena žádná práva navrhovatelky, daná jí Listinou. Věc byla
III. ÚS 156/98
soudem projednána v přítomnosti navrhovatelky a její právní zástupkyně. Obě měly možnost se k věci vyjádřit. Soud vycházel při rozhodování z obsahu příslušného správního spisu a zhodnotil žalobní důvody uvedené v žalobě. V tomto bodě soud odkázal na odůvodnění rozsudku. Odlišné hodnocení dokazování a odlišný právní názor od tvrzení navrhovatelky nelze hodnotit jako porušení jejích práv před soudem. Daň byla v souladu s čl. 11 odst. 5 Listiny uložena na základě zákona. Pokud se týká nesprávně uvedeného jména navrhovatelky, jedná se o zřejmou písařskou chybu, kterou je možno napravit, což také soud učiní, jakmile mu bude Ústavním soudem vrácen příslušný spis.
FŘ, ve svém vyjádření ze dne 20. května 1998, uvedlo, že v daňovém přiznání za rok 1992 pan K.K. rozdělil v příslušném přiznání k dani z příjmu obyvatelstva základ daně rovným dílem mezi sebe a slečnu H. (později provdanou Kryšpínovou) podle §5 odst. 6 zákona č. 389/1990 Sb., tedy jako příjem ze společné domácnosti manželů, nikoliv jako příjem podle ust. §7 odst. 4 citovaného zákona, to jest jako příjem konsorcia (pojem "sdružení" citovaný zákon neznal). V roce 1993 rozdělil pan K.K. v přiznání k dani z příjmů fyzických osob příjmy a výdaje v poměru 70 : 30 na svou družku Z.K. Ani v tomto daňovém přiznání nebylo vyznačeno, že se jedná o příjem z činnosti sdružení. Rozdělení příjmů a výdajů tudíž bylo provedeno v rozporu s ust. §12 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění platném pro rok 1993. Finanční úřad proto základ daně upravil v souladu se zákonem. Vzhledem k tomu, že se daňový základ navrhovatelky odvíjel od výše příjmů a výdajů pana K.K., muselo se to promítnout i do daňového základu navrhovatelky. Nebyla prokázána existence sdružení a tedy ani oprávněnost rozdělení příjmů a výdajů v poměru 70 : 30. Při kontrole daně byly předmětem kontroly příjmy a výdaje pana K.K., který byl subjektem kontroly, nikoliv jeho nynější manželka. Základ, daně z příjmů fyzických osob byl u navrhovatelky stanoven na základě daňové kontroly u pana K.K. s použitím §12 zákona č. 586/1992 Sb., jako podíl příjmů a výdajů spolupracující osobu na celkových příjmech a výdajích kontrolovaného daňového subjektu. Podle §16 citovaného zákona má právo účastnit se kontroly, vyjadřovat se k výsledku apod. daňový subjekt, u něhož byla daňová kontrola prováděna. Vzhledem k tomu, že kontrolovaným subjektem byl manžel navrhovatelky, příslušelo zmíněné právo jemu, případně jím zmocněným osobám, nikoliv navrhovatelce. Pan K.K. měl možnost v průběhu daňové kontroly prokázat skutečnosti, potvrzující podnikání daňových subjektů v rámci sdružení. Tyto skutečnosti však při daňové kontrole neprokázal. Předlužené účetnictví nebylo vedeno jako účetnictví sdružení, rovněž nebyla předložena smlouva o sdružení a na ni navazující dohoda o rozdělení příjmů a výdajů. Nebyla předána ani na výzvu správce daně. V průběhu daňové kontroly nebylo prokázáno, že rozdělení příjmů a výdajů mezi ním a navrhovatelkou je provedeno jiným způsobem, než jako s vypomáhající osobou. Smlouva byla dodatečně předložena až po ukončení daňové kontroly a převzetí platebních výměrů za kontrolované období. Podle předložené smlouvy o sdružení, podepsané údajně dne 30. 12. 1991, byly účastníky sdružení 3 subjekty: K.K., A.K. a Z.K. Dosažený zisk se dělil v poměru 70 :0 :30. Na základě uvedených skutečností dospělo FŘ k závěru, že smlouva byla uzavřena dodatečně účelově s cílem umožnit zahrnout do daňových výdajů uplatněných panem K.K. doklady vystavené na jméno A.K. a zdůvodnit rozdělení příjmů a výdajů. Předpoklad, že smlouva o sdružení byla uzavřena dodatečně, potvrzuje skutečnost, že v době údajného uzavření této smlouvy platil hospodářský zákoník, který upravoval společné podnikání jako
III. ÚS 156/98
konsorcium, nikoliv jako sdružení. Navíc manžel navrhovatelky rozdělil v daňovém přiznání za rok 1992, tedy za období, kdy již údajně existovalo sdružení, v poměru 50 : 50, nikoliv v poměru 70 : 30, jak je uvedeno ve smlouvě.
Námitka, že správce daně nevyhověl žádosti manžela navrhovatelky o odložení daňové kontroly není oprávněná. Den kontroly byl stanoven na 15. 2. 1994. Na základě žádosti pana K. byla kontrola provedena až dne 26. 5. 1994. Pan K.K. předal správci daně potvrzení Policie ČR o havárii, v němž je uvedeno, že v souvislosti s nehodou došlo k odcizení papírového pytlíčku, v němž byla tržba cca 10.000,- Kč a k odcizení igelitové tašky, kde měly být faktury z prodejny. Potvrzení Policie ovšem obsahuje jen informaci o tom, co nahlásil pan K.K., nepotvrzuje, že se uvedené doklady v automobilu skutečně nacházely.
Pokud navrhovatelka namítá, že finanční úřad i odvolací orgán porušily Listinu tím, že s ní nejednaly a porušily zákon, neboť jí nepřiznaly postavení účastníka, stěžovatelce nemohlo být odňato právo vyjádřit se ke zprávě o kontrole, protože toto právo přísluší pouze kontrolovanému daňovému subjektu. Tím byl pan K.K. Navrhovatelka byla vyzvána ke svědecké výpovědi v odvolacím řízení o okolnostech týkajících se daňového řízení pana K.K., avšak výzvu nepřevzala. Výzva byla tedy doručena podle §17 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků uložením na poště.
Pokud jde o křestní jméno navrhovatelky, ve smlouvě o sdružení je uvedeno jméno "Z.", stejně jako na živnostenském listě, vydaném MU městské části Praha 11 dne 29. 3. 1996 a na přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 1995. V přiznání k dani z příjmů za rok 1993 uvádí navrhovatelka v oddílu "údaje o poplatníkovi" křestní jméno "Z.", v odvolání ze dne 13. 1. 1995 rovněž uvádí své křestní jméno "Z.". Z toho vyplývá, že navrhovatelka sama své křestní jméno píše různými způsoby.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čI. 81. čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Podle názoru Ústavního soudu postupem soudu nedošlo k namítanému porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Věc byla projednána veřejně, navrhovatelce bylo umožněno, aby se vyjádřila k důkazům. Navrhovatelka v ústavní stížnosti sice namítala, že v soudním řízení jí nebyla poskytnuta ústavně zaručená práva na soudní a jinou ochranu, neboť soud nedoplnil důkazní řízení, jak navrhovala. K tomu je však třeba konstatovat, že řízení, jímž soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu (FŘ), je řízením podle páté části, §247 a dalších o.s.ř., v němž soud přezkoumává zákonnost napadeného rozhodnutí, vychází přitom ze skutkového stavu, který existoval v době napadeného rozhodnutí a vlastní dokazování zásadně neprovádí. Pokud tedy navrhovatelka namítá, že jí nebylo umožněno předložit soudu důkazy, je třeba konstatovat, že tyto důkazy mohly být předloženy ve vlastním daňovém řízení a soud jejich provedení odmítl v souladu se zákonem.
Pokud jde o namítané použití nesprávného (křestního jména navrhovatelky, z mnoha dokumentů, psaných vlastní rukou navrhovatelky, založených ve výše
III. ÚS 156/98
uvedených spisech, vyplývá, že navrhovatelka své křestní jméno běžně píše různými způsoby.. takže v daném případě se jedná jen o písařskou chybu, jak ve svém vyjádření uvedl Městský soud v Praze, která nemohla mít vliv na uplatnění základních práv a svobod navrhovatelky.
Ústavní soud rovněž neshledal namítané porušení čl. II odst.5 Listiny. Citovaný článek stanoví, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Z výše uvedených spisů vyplývá, že výše daně (samotná daňová povinnost nebyla ústavní stížností napadená byla navrhovatelce stanovena na základě zákona. Pokud jde o namítanou skutečnost, že finanční orgány ani soud nevzaly v úvahu existenci smlouvy o sdružení, s touto otázkou se jak Finanční ředitelství, tak soud zabývaly a své stanovisko řádně odůvodnily . Obecné soudy dodržely všechny zásady spravedlivého procesu, uvedené v příslušných ustanoveních o.s.ř. Proto ani z těchto hledisek nelze .jejich rozhodnutím nic zásadního vytknout.
Na základě výše uvedených skutečností je proto nutno konstatoval, že v daném případě v řízení před obecnými soudu nedošlo k porušení základních práv či svobod, zaručených ústavními zákony nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10
Ústavy. Ústavnímu soudu tedy nezbylo než návrh podle ust. §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněny, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 1998
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu