ECLI:CZ:US:1998:3.US.175.97
sp. zn. III. ÚS 175/97
Usnesení
III. ÚS 175/97-20
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu české republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci ústavní stížnosti P.P., zastoupeného advokátkou JUDr. J.F., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 1997, sp. zn. 4 To 188/96, jímž byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §8 odst. 1 a §148 odst. 1, 3 trestního zákona a byl mu za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na pět a půl roku, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 20. května 1997, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 1997, sp. zn. 4 To 188/96, jímž byl uznán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §8 odst. 1 a §148 odst. 1, 3 trestního zákona a byl mu za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na pět a půl roku. Napadenými rozhodnutími se stěžovatel cítí být dotčen na svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Důvod porušení základních práv, plynoucích z Listiny, spatřuje v použití výpovědi spoluobžalovaného I.K., učiněné před sdělením obvinění stěžovateli, jako důkazního prostředku. Jelikož tato výpověď byla označena jako neodkladný úkon dle §160 odst. 2 tr. ř. až v rozhodnutí soudu druhého stupně, a to k námitce obhájkyně, stěžovatel zastává názor, že vrchní soud, vědom si důkazní nouze, až dodatečně verzi neodkladného úkonu vykonstruoval. V této souvislosti odkazuje i na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze R 28/95, ve kterém se uvádí, že neodkladnost či neopakovatelnost úkonu nemůže záležet pouze v tom, že jím mají být objasněny skutečnosti podmiňující zahájení trestního stíhání.
Ústavní soud si přípisem ze dne 4. června 1997 od Krajského soudu v Plzni, jako soudu prvního stupně v předmětné věci, vyžádal spis sp. zn. 3 T 25/95. Na uvedené vyžádání bylo Ústavnímu soudu sděleno, že spis se nachází u Vrchního soudu v Praze, jenž
na dožádání sdělil, že spis bude krajskému soudu urychleně vrácen. Po dalším vyžádání
III.ÚS 175/97-21
ze dne 1. září 1997 Krajský soud v Plzni Ústavnímu soudu oznámil, že spis se nachází na Ministerstvu spravedlnosti, které si jej vyžádalo k řízení o milost. Po opakovaných vyžádáních ústavní soud zjistil, že spis ke dni 25. listopadu 1997 byl Ministerstvem spravedlnosti zaslán Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně, které po odložení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona spis ministerstvu opětovně vrátilo. Po urgencích, adresovaných nejdřív Ministerstvu spravedlnosti a následně Krajskému soudu v Plzni, bylo ústavnímu soudu dne 21. ledna 1998 sděleno, že spis byl předložen Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o stížnosti stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. srpna 1997. Po opětovných urgencích, poslední ze dne 27. dubna 1998, byl spis sp. zn. 3 T 25/95 dne 4. května 1998 Vrchním soudem v Praze předložen Ústavnímu soudu.
Z předmětného spisu bylo zjištěno následující:
Ve svém rozhodnutí ze dne 8. října 1996, sp. zn. 3 T 25/95, se Krajský soud v Plzni podrobně zabýval hodnověrností výpovědí obžalovaného I.K. a jejich použití jako usvědčujícího důkazu vůči ostatním obžalovaným, tj. i vůči stěžovateli. Konstatoval zejména výpověď I.K. před vyšetřovatelem dne 17. května 1995 a následně před soudem při uvalení vazby dne 18. května 1995, ve kterých stěžovatele usvědčoval s trestné činnosti. V přípravném řízení jmenovaný pak využil svého práva nevypovídat, resp. odvolal svoji původní výpověď, s výjimkou výpovědi ze dne 11. srpna 1995, kterou opět usvědčoval stěžovatele z trestné činnosti. Soud dále konstatoval, že I.K. v hlavním líčení dne 20. března 1996 využil svého práva dle §33 odst. 1 tr. ř. a odepřel ve věci vypovídat, po seznámení se s výpověďmi spoluobžalovaných však uvedl, že ve věci bude vypovídat a následně se zhroutil. Při pokračování hlavního líčení dne 4. dubna 1996 pouze uvedl, že jeho první výpověď, kterou učinil v přípravném řízení je správná a opětovně se zhroutil. V dalším průběhu hlavního líčení již ve věci odepřel vypovídat. Při hodnocení všech těchto, jakož i dalších výpovědí obžalovaného I.K., krajský soud vycházel z výpovědí z přípravného řízení, které učinil dne 17. května 1995, 18. května 1995 před soudem při rozhodování o vzetí do vazby a dalšího výslechu z přípravného řízení, který byl proveden dne 11. srpna 1995. Přihlédl rovněž k výpovědi ze dne 4. dubna 1996 v průběhu hlavního líčení. Konstatoval dále, že tyto důkazy korespondují s dalšími důkazy, jež měl soud k dispozici.
V odvolání do rozsudku krajského soudu stěžovatel uvádí stejné důvody, které jsou obsaženy i v ústavní stížnosti.
Vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku se obsáhle zabývá jak přesvědčivostí vyhodnocení provedených důkazů krajským soudem, tak i jejich zákonností. K námitce obsažené v odvolání stěžovatele vrchní soud uvedl, že výslech obžalovaného I.K. před sdělením obvinění stěžovateli kvalifikuje jako neodkladný úkon dle §160 odst. 4 tr. ř. Dále se v rozsudku připomíná, že všechny výpovědi I.K. z přípravného řízení byly v hlavním líčení v souladu s ustanovením §207 odst. 2 tr. ř. přečteny a spoluobžalovaní měli možnost se k nim vyjádřit, přičemž I.K. v hlavním líčení dne 4. dubna 1996 se vyjádřil tak, že to, co uvedl ve své první výpovědi, se zakládá na pravdě.
II.
Stěžovatel své dotčení na základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dovozuje z použití výpovědi spoluobžalovaného, učiněné před sdělením obvinění stěžovateli, jako důkazního prostředku.
Z protokolu o výslechu obviněného I.K. dne 17. května 1995 (spis Krajského soudu v Plzni sp. zn. 3 T 25/95, č. 1. 170-174) vyplývá, že jmenovaný byl vyslechnut v postavení obviněného po sdělení obvinění, a to při dodržení podmínek vyžadovaných trestním řádem pro tento procesní úkon.
Klíčovou otázkou předmětné věci je, zdali tuto výpověď lze použít jako důkazu proti stěžovateli, kterému bylo sděleno obvinění následujícího dne, tj. 18. května 1995.
Důkazy v trestním řízení lze dle trestního řádu provádět toliko po zahájení trestního stíhání, pokud se nejedná o úkony neodkladné nebo neopakovatelné (§160 tr. ř.). V předmětné věci nutno za důkaz výslechem obviněného (resp. obžalovaného) I.K., a to ve věci trestního řízení vedeného proti stěžovateli, považovat výpověď před soudem při uvalení vazby dne 18. května 1995, dále výpověď z přípravného řízení ze dne 11. srpna 1995, kterou usvědčoval stěžovatele z trestné činnosti a zejména pak výpověď při pokračování hlavního líčení dne 4. dubna 1996, když uvedl, že jeho první výpověď, kterou učinil v přípravném řízení, je správná. Z hlediska trestního řízení, vedeného proti stěžovateli, mají tyto výpovědi povahu důkazu výslechem obviněného (§91 a násl. tr. ř.), přičemž výpověď ze dne 4. dubna 1996 potvrzuje pravdivost skutečností, obsažených v listině "Protokol o výslechu obviněného" obviněného I.K., provedeného Policií České republiky, Okresním úřadem vyšetřování v S. dne 17. května 1995 (spis Krajského soudu v Plzni sp. zn. 3 T 25/95, č. 1. 170-174). Všechny výpovědi I.K. z přípravného řízení byly v hlavním líčení, v souladu s ustanovením §207 odst. 2 tr. ř., přečteny a spoluobžalovaní, tj. včetně stěžovatele, měli možnost se k nim vyjádřit.
Jelikož Ústavní soud v postupu Vrchního soudu v Praze neshledal porušení
základních práv a svobod stěžovatele, nezbylo mu, než jeho ústavní stížnost proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 1997, sp. zn. 4 To 188/96, jako zjevně
43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 1998
JUDr. Pavel Holländer
předseda III. senátu Ústavního soudu