ECLI:CZ:US:1998:3.US.191.98
sp. zn. III. ÚS 191/98
Usnesení
III. ÚS 191/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V.Č., zastoupeného JUDr. R.O., proti rozsudku a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. 23 Co 728/97 a 23 Co 729/97, mimo ústní jednání dne 8. 9. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a za podmínek stanovených zákonem (§30, §34 zákona), napadl stěžovatel jednak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 1998 (sp. zn. 23 Co 728/97), kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 11. 1997 (sp. zn. 32 C 202/94), a jednak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 1998 (sp. zn. 23 Co 729/97), jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 9. 1997 (sp. zn. 32 C 202/94), jímž byla stěžovateli uložena povinnost k úhradě soudního poplatku, a tvrdil, že tímto pravomocným rozhodnutím porušil obecný soud, jako orgán veřejné moci, jeho ústavní práva daná Listinou základních práv a svobod podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Toto porušení pak stěžovatel spatřuje zejména
r
III. ÚS 191/98
v tom, že obecné soudy o jeho žalobě rozhodly až po uplynutí několika let ode dne podání návrhu na zahájení řízení. Dále stěžovatel vytýká obecným soudům porušení čl. 38 Listiny základních práv a svobod tím, že se nedostatečně vypořádaly s otázkou singulární sukcese a nerozhodly procesně správným způsobem o návrhu na připuštění dalšího účastníka na straně žalobce do řízení. V závěru své ústavní stížnosti pak stěžovatel vede právní a skutkovou polemiku se závěry soudů obecných.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona]. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů, když tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti (§72 odst. 2 zákona).
Ústavní stížnost je nepřípustná také tehdy, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 23 Co 727/97 a 23 Co 729/97) Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal v průběhu odvolacího řízení před Městským soudem v Praze návrh na připuštění dovolání proti rozsudku tohoto soudu v případě, že rozhodnutí prvoinstančního soudu bude potvrzeno. Návrh na připuštění dovolání pak Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí ústavní stížností zamítl. Jestliže stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy využil možnost dle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., které svěřuje do jeho výlučné rozhodovací sféry možnost podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a tuto možnost, s výjimkou uplatnění návrhu před odvolacím soudem, nepodmiňuje splněním žádných dalších podmínek, pak je dovolání nutno považovat za poslední procesní prostředek, který mu zákon (občanský soudní řád) k ochraně jeho práva poskytuje.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 32 C 202/94, který si Ústavní soud k ústavní stížnosti stěžovatele vyžádal (§42 odst. 3 zákona), Ústavní soud zjistil, že
III. ÚS 191/98
stěžovatel ve lhůtě stanovené pro podání dovolání (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) tento opravný prostředek nepodal; je proto nutno uzavřít, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, byť si k podání tohoto procesního prostředku sám svým jednáním vytvořil před odvolacím soudem podmínky.
Ústavní stížnost stěžovatele proto musela být odmítnuta jako nepřípustná, a to z důvodů, jak jsou uvedeny shora [§43 odst. 1 písm. e) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. září 1998
Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu