ECLI:CZ:US:1998:3.US.195.98
sp. zn. III. ÚS 195/98
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v neveřejném jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti navrhovatele S., zastoupeného advokátem JUDr. K.P., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj. 1 Odon 64/97-172, ze dne 6. ledna 1998, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 23. 4. 1998 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 27. 4. 1998. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj. 1 Odon 64/97-172, ze dne 6. ledna 1998, jímž bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. 11 Cmo 235/96-145, ze dne 12. 2. 1997. Uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze, čj. 12 Cm 1097/92-116, ze dne 20. 9. 1996, kterým byla S. stanovena povinnost uzavřít dohodu o navrácení majetkových práv podle zák. č. 173/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru navrhovatele porušena ustanovení čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 a čl. 90 Ústavy ČR a ustanovení čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11, čl. 36, čl. 37
odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 12 Cm
1097/92, vedený u Krajského obchodního soudu v Praze. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel S. vystupoval v řízení před obecnými soudy v postavení žalovaného, vůči němuž se žalobce T., domáhal arbitrážní žádostí podanou dne 17. 9. 1991 stanovení povinnosti uzavřít dohodu o navrácení majetkových práv k označeným nemovitostem podle zák. č. 173/1990 Sb., a zák. ČNR č. 232/1991 Sb. Svůj nárok opíral žalobce o skutečnost, že je ve smyslu cit. zákonů znovu obnoveným subjektem, jemuž svědčilo vlastnické právo k uvedeným nemovitostem. Rozhodnutím SA čj. 27340/91/23 ze dne 30. 12. 1991 byla podle jeho výroku nahrazena "dohoda organizací potřebná ke vzniku dohody o navrácení majetkových práv" ke specifikovaným nemovitostem. K odvolání žalovaného rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem, čj. 7 Cmo 36/92, ze dne 3. 8. 1992, zrušil rozhodnutí SA v celém výroku a v tomto rozsahu vrátil věc Krajskému obchodnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Ve výroku vyslovil Nejvyšší soud ČR závazný právní názor o tom, že žalobce ve smyslu ust. §1 odst. 2 zák. ČNR č. 232/1991 Sb., splňuje předpoklady pro podřazení pod zákonný pojem "oprávněná organizace" a je oprávněn požadovat navrácení majetkových práv původní T. po žalovaném jako právním nástupci organizace uvedené v §2 zák. č. 68/1956 Sb. Samotné rozhodnutí SA pak Nejvyšší soud ČR zrušil proto, že SA překročila meze dané arbitrážním návrhem a rozhodla o něčem jiném, než bylo předmětem řízení.
V předmětné věci dále rozhodoval Krajský obchodní soud v Praze, který rozsudkem, čj. 12 Cm 1097/92-74, ze dne 27. 9. 1994, žalobu v plném rozsahu zamítl s odůvodněním, že žalobce neprokázal základní podmínku pro navrácení majetkových práv, totiž v pozemkové knize posledním zápisem o vkladu vlastnického práva je vklad vlastnického práva pro T., další vklad nebyl proveden. Podle závěru Krajského obchodního soudu tak žalobce neosvědčil, že vlastnické právo přešlo vkladem na právního předchůdce žalovaného. K odvolání žalobce ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze, který usnesením, čj. 7 Cmo 74/9594, 11 Cmo 33/96-94, ze dne 22. 4. 1996, zrušil rozsudek soudu I. stupně a věc vrátil
k dalšímu řízení. V odůvodnění pak uvedl, že není třeba, aby žalobce prokazoval, že k odnětí majetkových práv došlo konkrétním rozhodnutím, vydaným např. podle ust. zák. č. 187/1949 Sb., zák. č. 71/1952 Sb. nebo zák. č. 68/1956 Sb. Z žádného ustanovení cit. zákonů nevyplývá, že vydaná rozhodnutí tam uvedených orgánů mají konstitutivní povahu. Uvedené zákony hovoří výslovně o přechodu, nikoliv převodu majetku, a k přechodu majetkových práv došlo přímo ze zákona. S uvedeným závěrem pak souvisí i to, že ke vzniku vlastnického práva nového subjektu nebylo třeba zápisu do pozemkových knih.
Ve věci znovu jednal a rozhodoval Krajský obchodní soud v Praze, který rozsudkem, čj. 12 Cm 1097/92-116, ze dne 20. 9. 1996, stanovil, že žalovaný je povinen uzavřít se žalobcem dohodu o navrácení majetkových práv ve znění v rozhodnutí uvedeném. Proti uvedenému rozsudku podal odvolání žalovaný, který namítal především nedostatek aktivní legitimace žalobce, protože podle jeho názoru žalobce nemá právní subjektivitu. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem, čj. 11 Cmo 235/96-145, ze dne 12. 2. 1997, potvrdil rozsudek soudu 1. stupně a současně vyslovil přípustnost dovolání proti tomuto rozsudku, protože podle jeho názoru má zásadní právní význam otázka, zda tělocvičná jednota začleněná do organizační struktury Č., je oprávněná k uplatnění nároku podle zák. č. 173/1990 Sb. a zák. ČNR č. 232/1991 Sb.
K dovolání žalovaného rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem, čj. 1 Odon 64/97-172, ze dne 6. 1. 1998, dovolání zamítl. Rozsah dovolání byl vymezen otázkou zásadního právního významu, a to zda tělocvičná jednota začleněná do organizační struktury Č., je oprávněna k uplatnění nároku podle zák. č. 173/1990 Sb. K této otázce dovolací soud uvedl, že v ust. §2 zák. č. 173/1990 Sb. a v ustanovení §1 odst. 2 zák. č. 232/1991 Sb., se užívají pro osobu oprávněnou, mají-li jí být sokolské subjekty, označení "Č.", jež se identifikuje s označením této právnické osoby (sdružení) jako celku. Od účinnosti změn a doplňků stanov, přijatých dne 30. a 31. 1. 1993 se sdružení označuje jako "Č.". Č. je však právnickou osobou jisté, stanovami určené vnitřní struktury, a protože její jednoty a župy, které tuto vnitřní struktury podle stanov představují, jsou též nositeli právní subjektivity (srov. §2 odst. 3 a §6 odst. 2 zák. č. 83/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů), nic tedy nebrání tomu, aby odkaz na sdružení v §2 zák. č. 173/1990 Sb. a v
1 odst. 2 zák. č. 232/1991 Sb., byl současně pojat i jako odkaz právě na tyto organizační jednotky (složky). Nejvyšší soud ČR dále uvedl, že z účelu a smyslu cit. restitučních předpisů ostatně vyplývá, že jde především o navrácení majetkových práv tomu subjektu, jemuž původně svědčila. Je tedy namístě, aby - za předpokladu, že původní tělocvičné jednoty nebo župy (nositelky majetkových práv k 31. 3. 1948) obnovily svou existenci - byly povolány k uplatnění nároku na jejich navrácení. Nikoliv však, jak je z uvedeného zřejmé, jakožto "znovu vzniklé dobrovolné organizace", ale jako organizační jednotky obecně oprávněné právnické osoby, nadané odvozenou právní subjektivitou ve smyslu §6 odst. 2 písm. e) zák. č. 83/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisu. V předmětné věci proto Nejvyšší soud ČR dovodil, že žalobce jako tělocvičná jednota po roce 1989 obnovil svou činnost a je organizační jednotkou Č. podle ust. §6 odst. 2 písm. e) zák. č. 83/1990 Sb., a čl. 7 platných Stanov Č. Žalobce podal jako obnovená T., žalobu (arbitrážní žádost) proti právnímu předchůdci žalovaného dne 17. 9. 1991. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že jakékoliv námitky dovolatele v tomto směru jsou proto irelevantní, T. je oprávněnou osobou podle zák. č. 173/1990 Sb., a ve sporu je aktivně legitimována, a proto rozhodl, jak je uvedeno výše.
Proti všem rozsudkům obecných soudů podal navrhovatel obsáhlou ústavní stížnost, kterou se domáhá ochrany svých základních práv. Podle jeho názoru byly uvedenými rozsudky porušeny jeho základní práva a svobody, protože v rozporu s čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny byl navrhovatel postupem obecných soudů zbaven rovného postavení účastníka v soudním řízení, neboť byl nesprávným postupem obecných soudů nejen nucen k účasti ve sporném soudním řízení majetkového charakteru, kde však na straně žalobce nevystupoval žádný způsobilý účastník, aniž by soudy tuto skutečnost zkoumaly a ověřovaly, dokonce to odmítly, ale bylo proti němu vedeno pouze domnělé soudní sporné řízení, protože na straně žalobce prokazatelně nevystupoval skutečný účastník podle práva. Porušení svých základních práv spatřuje navrhovatel i v tom, že postupem obecných soudů byl zbaven majetkových práv, a to právě ve prospěch právně neexistujícího subjektu na straně žalobce. Rozsudkům soudů, zejména NS ČR vytýká navrhovatel to, že nedostatečně zkoumaly otázku postavení účastníka řízení. Navrhovatel proto žádá, aby Ústavní soud zrušil všechna napadená rozhodnutí a uložil K.ú. P., obnovit původní znění vkladu v katastru nemovitostí.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto provádět dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Protože se navrhovatel domáhal ochrany svých základních práv a svobod, přezkoumal Ústavní soud napadené rozsudky i řízení jim předcházející.
Na základě přezkoumání všech podkladových materiálů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika navrhovatele s názorem Nejvyššího soudu ČR o právní subjektivitě T., která v předmětném řízení vystupovala jako subjekt oprávněný, požadující po navrhovateli převedení specifikovaného nemovitého majetku. Navrhovatel rozebírá rozsudek NS ČR větu po větě a považuje jej věcně i argumentačně za nesprávný, aniž ovšem uvádí, jakým způsobem by měla být právní subjektivita podle zák. č. 83/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů konstruována. Argumentace tzv. spolkovým zákonem č. 134 z roku 1867 však neobstojí, protože tento právní předpis nelze v současné době aplikovat, neboť založení a vznik sdružení občanů je upraven novou, výše uvedenou právní normou. V zákoně č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, je jednoznačně (s výjimkou odborů) vznik sdružení občanů postaven na tzv. registračním principu, kdy příslušný orgán (Ministerstvo vnitra ČR) rozhoduje o registraci sdružení a jeho stanovách. Navrhovateli však uniklo, že registrací se stanovy příslušného sdružení stávají závaznými a závazně upravují otázky, které byly úpravě stanovami svěřeny. Stanovy nemají tudíž povahu "soukromé listiny", jak uvádí navrhovatel, ale jsou závazným dokumentem, u něhož sice neplatí princip formální publikace jako u zákona, ,jeho obsah musí být prokázán, avšak předmětné otázky jsou v nich závazně upraveny. Jestliže tedy v ust. §6 odst. 2 písm. e) cit. zákona je stanoveno, že ve stanovách jsou obsažena ustanovení o organizačních jednotkách, pokud budou zřízeny a pokud budou jednat svým jménem, vyplývá z toho zcela jednoznačně, že právě a jedině stanovy upravují vnitřní strukturu a postavení
jednotlivých jednotek této struktury včetně jejich právní subjektivity. Z uvedeného pak nezbývá než dovodit, že, pokud T. byla ustavena podle registrovaných stanov Č., je v rozsahu těchto stanov subjektem s právní subjektivitou, aniž by musela být sama registrována u příslušného orgánu. Vzhledem k výše uvedenému dospěl proto Ústavní soud k závěru, že postupem obecných soudů nebyla porušena základní práva a stejně tak i svobody navrhovatele, a to ani v jednotlivých ustanoveních Ústavy ČR nebo Listiny základních práv a svobod, kterých se navrhovatel v podané ústavní stížnosti domáhá.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 1998
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu