ECLI:CZ:US:1998:3.US.202.98
sp. zn. III. ÚS 202/98
Usnesení
III. ÚS 202/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti navrhovatelů J.E. a B.E., oba zastoupeni advokátem JUDr. V.J., proti usnesení Krajského soudu v Plzni, čj. 18 Co 379/97-43, ze dne 3. února 1998 a 18 Co 382/9743, ve spojení s usnesením Okresního soudu Plzeň jih, čj. 3 C 120/94-33, ze dne 8. dubna 1997, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelé podali dne 30. dubna 1998 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. května 1998. Ve stížnosti napadli usnesení Krajského soudu v Plzni, čj. 18 Co 379/97-43 a 18 Co 382/97-43, ve spojení s usnesením Okresního soudu Plzeň jih, čj. 3 C 120/94-33, s tím, že jimi byl zasažen čl. 95 odst. 1 Ústavy.
III. ÚS 202/98
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Plzeň jih, sp. zn. 3 C 120/94 a z něj zjistil, že dne 11. listopadu 1994 podali navrhovatelé žalobu proti ZD N (dále ZD) o náhradu škody. Škoda jim měla vzniknout tím, že žalované ZD mělo užívat některé nemovitosti ve vlastnictví žalobců, neprovádělo žádnou údržbu, čímž nemovitosti chátraly a podle posudku znalce tak na nich vznikla škoda ve výši 316.383 Kč. Okresní soud dne 8. dubna 1997 usnesením, čj. 3 C 120/94, řízení zastavil. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalované ZD N. bylo ke dni 31. prosince 1993 vymazáno z obchodního rejstříku, jeho práva a povinnosti přešly na nově vzniklá družstva. Nároky fyzických osob pak přešly na nově vzniklá družstva podle delimitačního protokolu. Z toho vyplývá, že žaloba, podaná dne 11. listopadu 1994, byla podána proti neexistujícímu procesnímu subjektu. Pod čj. 3 C 120/94-31 pak dne 10. dubna 1997 okresní soud vydal opravné usnesení o nákladech řízení.
Proti oběhla rozhodnutím podali navrhovatelé odvolání, ve kterém uvedli, že soud vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu. ZD N. bylo transformováno do několika právnických osob. Je zřejmé, že alespoň jedna z nich převzala jeho práva a závazky. Navrhovatelé přitom při jednání soudu požadovali změnu názvu odpůrce, což soud nepřipustil.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 3. února 1998, čj. 18 Co 379/97-43 a 18 Co 382/97-43, usnesení soudu prvého stupně potvrdil. Rozhodnutí odůvodnil tak, že okresní soud zjistil skutkový stav a vyvodil z něj správné závěry. Protože v době podání žaloby žalované ZD N. již neexistovalo, jednalo se o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, pro který mohl soud řízení jen zastavit.
Proti tomuto rozhodnutí podali navrhovatelé včas ústavní stížnost, v níž opakovaně namítali, že ZD N. bylo transformováno na několik právnických osob, přičemž alespoň jedna z nich převzala jeho práva a závazky. Navrhovatelé proto měli právo uplatňovat své nároky proti příslušné nástupnické právnické osobě. V průběhu řízení však soud nepřipustil změnu osoby odpůrce. V řízení před krajským soudem došlo k porušení ust. §43 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), podle kterého měli být navrhovatelé vyzváni, aby své nesprávné podání opravili. Jednalo se o odstranitelnou vadu řízení. Tím, že soud nepřipustil návrhy navrhovatelů na změnu odpůrce, byli navrhovatelé omezeni na svých právech.
III. ÚS 202/98
Okresní i krajský soud porušily podle navrhovatelů svým postupem čl. 95 Ústavy, podle kterého je soud při rozhodování vázán zákonem.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Podstata ústavní stížnosti je v polemice s právními závěry obecných soudů, a to ve stejném smyslu i rozsahu. To plyne také z odvolání navrhovatelů v řízení před obecnými soudy. Těmito námitkami se odvolací soud zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal. Soudy správně vycházely z ustanovení §103 a 104 o.s.ř. a posoudily situaci tak, že navrhovatelé podali žalobu proti již téměř rok neexistujícímu subjektu. Totiž tam, kde je označena za účastníka řízení právnická osoba, která v den zahájení řízení není a nebyla zapsána v obchodním nebo jiném rejstříků nebo která před zahájením řízení zanikla výmazem z obchodního nebo jiného rejstříků (za předpokladu, že zvláštní zákon ustanoví podmínky vzniku nebo zániku právnické osoby jinak), jde o nezpůsobilost být účastníkem řízení. Taková osoba nemohla vstoupit do procesních vztahů, neboť jí od počátku řízení chyběla způsobilost být účastníkem řízení. Nedostatek podmínky řízení tu byl již při zahájení řízení a tento nedostatek je neodstranitelný.
Ve světle těchto skutečností tedy nelze mít za to, že by soudy svým postupem zasáhly uváděné ústavní právo tak, jak je označeno v podané ústavní stížnosti, když ve svých rozhodnutím zákon respektovaly.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle ust. §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 25. srpna 1998