ECLI:CZ:US:1998:3.US.214.97
sp. zn. III. ÚS 214/97
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatelů J.J. a V.J., zastoupených advokátkou JUDr. E.K., o návrhu ze dne 17. června 1997, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, podaným 17. června 1997, se stěžovatelé domáhali přezkoumání rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 334/97, ze dne 2. května 1997, a Krajského soudu v Plzni sp. zn. 12 Co 377/96, ze dne 8. července 1996. Uvedli, že důvodem k ústavní stížnosti je jejich přesvědčení, že označenými rozsudky byli zkráceni na svých základních právech a svobodách, zakotvených v ustanovení I. Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 odst. 1 téže Úmluvy. Poukázali na to, že podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyzvali povinného k vydání nemovitostí v obci a katastrálním území Ch., a to domu č. p. 289 se st. p. č. 453 o vým. 268 m2, se zahradou č. p. 454 o vým. 430 m2. Těchto nemovitostí byli podílovými spoluvlastníky do doby, kdy byli odsouzeni Okresním soudem Plzeň-sever rozsudkem sp. zn. 1 T 7/84, ze dne 8. února 1984, mj. k trestu propadnutí majetku. Poté, co byl odsuzující rozsudek dne 14. února 1991 v souladu se zákonem č. 119/1990 Sb. zrušen ke dni vydání, oba navrhovatelé, jako rehabilitované osoby, uplatnili nárok na vydání nemovitostí, k nimž neztratili nikdy své vlastnické právo, přičemž se řídili zákonem č. 87/1991 Sb. a zákonem č. 119/1990 Sb. Poněvadž jak Okresní soud pro Plzeň-sever, tak odvolací Krajský soud v Plzni a Nejvyšší soud jejich návrhu nevyhověly, stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil vedle rozsudků Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni výše uvedených také rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever č. j. 7 C 250/95-12, ze dne 27. března 1996.
Z obsahu stížnosti a spisu Okresního soudu Plzeň-sever sp. zn. 7 C 250/95 bylo zjištěno, že se stěžovatelé u jmenovaného soudu domáhali uložení povinnosti žalovanému uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitostí, svůj nárok odůvodňovali zák. č. 87/1991 Sb.
Soud I. stupně rozsudkem č. j. 7 C 250/95-12, ze dne 27. března 1996, návrh zamítl s tím, že navrhovatelé nemají, v souladu s §19 zák. č. 87/1991 Sb., nárok na uzavření dohody o vydání nemovitosti, když nesplňují podmínku občanství České republiky (§3 odst. 1 zák, č. 87/1991 Sb.). Krajský soud v Plzni přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně v odvolacím řízení a rozsudek, jako věcně správný, potvrdil. Současně rozhodl o přípustnosti dovolání, když poukázal na nutnost řešení otázky zásadního právního významu. Stěžovatelé v dovolání uvedli, že podle jejich přesvědčení, soudy při posuzování jejich věci vycházely z nesprávného právního posouzení, k čemuž došlo nesprávnou aplikací zákona č. 119/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. Soudy měly vykládat oba zákony v kontextu s jejich účelem a smyslem, tedy jako zákony především restituční, jimiž měly být zmírněny následky majetkových křivd. Nejvyšší soud dne 2. května 1997 dovolání zamítl, když se ztotožnil s právním posouzením věci a rozhodnutím Krajského soudu v Plzni. Pokud jde o stížnost navrhovatelů, tato se opět opírá o tvrzení, obsažená v dovolání, zejména pak o zákon č. 87/1991 Sb.
Pro výše uvedené byla stížnost shledána zjevně neopodstatněnou, a proto ji soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v souladu s §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítl. Nebylo zjištěno, že by se obecné soudy při aplikaci zákona č. 87/1991 Sb., na nějž se při uplatnění nároku stěžovatelé odvolávali, dostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu či s právem na ochranu vlastnictví, když navrhovatelé pro úspěch v žalobě nesplnili podmínku, stanovenou v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Poněvadž Ústavní soud odmítl stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost, nezabýval se tím, zda ve věci ochrany vlastnického práva stěžovatelé vyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon poskytuje (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 12. ledna 1998
JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj