ECLI:CZ:US:1998:3.US.22.98
sp. zn. III. ÚS 22/98
Usnesení
III. ÚS 22/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatelky L.E., zastoupené advokátem JUDr. PhDr. O.Ch., o návrhu ze dne 19. ledna 1998, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, podaným k Ústavnímu soudu České republiky dne 19. ledna 1998, se stěžovatelka domáhala přezkoumání postupu soudů v řízení, v němž uplatňovala ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., nárok na vydání nemovitostí. Uvedla, že podle jejího přesvědčení zamítavým rozhodnutím soudů byla porušena základní práva, garantovaná Ústavou, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními dohodami, a že soudy postupovaly vrozporu se záměrem zákonodárců při přijímání restitučních předpisů - napravit v co největším možném rozsahu křivdy, napáchané totalitním režimem v minulosti. Nemůže souhlasit s názorem Obvodního soudu pro Prahu 8, vysloveným v rozsudku ze dne 19. října 1994, ani Městského soudu v Praze, který jej dne 2. března 1995 potvrdil. Ten se vztahoval k hodnocení jednání zůstavitele v souvislosti s pořízením závěti, zahrnující uplatňované nemovitosti, a tedy k posouzení,, zda při pořízení závěti jednal zůstavitel v tísni. I když zákon o mimosoudních rehabilitacích na případy odkázání majetku státu závětí, nepamatuje, jde o úkon blízký darovacímu aktu a záměrem zákonodárců jistě nebylo odlišovat případy, kdy došlo k darování v tísni a kdy došlo k odkázání nemovitosti závětí, sepsanou v tísni. Navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. března 1995, sp. zn. 20 Co 21/95, a také usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. října 1997, sp. zn. 3 Cdon 633/96, kterým bylo odmítnuto její dovolání.
Podle §72 odst. l písm. a) a odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo
III. ÚS 22/98-13
právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li podán po lhůtě, stanovené pro jeho podání, a také jde-li o návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 1 písm. b) a c) zák. č. 1821993 Sb.].
Z obsahu stížnosti, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 21!95-90, ze dne 2. března 1995, a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Cdon 633/96-108, ze dne 31. října 1997, bylo nepochybně zjištěno, že stížnost, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 1995, byla k Ústavnímu soudu podána po lhůtě, stanovené v §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. Skutečnost, že navrhovatelka podala proti označenému rozsudku dovolání, nemá na běh lhůty dle citovaného ustanovení vliv. Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 1997, dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, a proto jeho podání nelze považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva navrhovatelky v předmětné věci přiznává.
Návrh, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Cdon 633/96-108, ze dne 31. října 1997, byl shledán zjevně neopodstatněným. Stěžovatelka konkrétně neuvedla, v čem spatřuje ze strany jmenovaného soudu zásah do jejích základních práv a svobod, s jakými jeho závěry nesouhlasí a proč Ústavní soud pak neshledal, že by postup tohoto soudu byl v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Pro výše uvedená zjištění byl návrh v souladu s §43 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 182/1993 Sb., v celém rozsahu odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 5. února 1998
JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj