ECLI:CZ:US:1998:3.US.231.97
sp. zn. III. ÚS 231/97
Usnesení
III. ÚS 231/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci J.K., M.C. a E.P., zastoupených advokátem Mgr. J.Č., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelky podaly dne 1. 7. 1997 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 2. 7. 1997. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Praze, čj. 7 A 25/97-12, ze dne 26. 5. 1997, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra zemědělství ČR o rozkladu, čj. 4071/96-1000, ze dne 10. 12. 1996. Napadeným rozhodnutím byla podle názoru navrhovatelek porušena jejich práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž napadené rozhodnutí bylo porušením čl. 90 Ústavy ČR. Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 7 A 25/97, vedený u Vrchního soudu v Praze. Ze spisového materiálu, který měl Ústavní soud k dispozici, vyplynulo, že navrhovatelky uplatnily restituční nárok, u něhož vznikla pochybnost, zda se na tento případ vztahuje zák. č. 229/1991 Sb. Na základě žádosti
III. ÚS 231/97
Okresního úřadu, pozemkového úřadu v R., rozhodlo Ministerstvo zemědělství ČR - ústřední pozemkový úřad jako věcně příslušný správní orgán podle §17 odst. 6 zák. č. 229/1991 Sb., že předmětná nemovitost (cihelna na st. p. č. 45 v k.ú. H.) je nemovitostí, na kterou se vztahuje cit. zákon. K rozkladu povinné osoby rozhodl ve věci ministr zemědělství výše uvedeným rozhodnutím tak, že předmětná nemovitost není nemovitostí, na kterou se vztahuje cit. zákon. Proti výše uvedenému rozhodnutí ministra zemědělství podaly navrhovatelky správní žalobu, kterou se domáhaly, aby Vrchní soud v Praze napadené rozhodnutí zrušil.
Vrchní soud v Praze usnesením, čj. 7 A 25/97-12, ze dne 26. 5. 1997, zastavil řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra zemědělství. V odůvodnění uvedl, že řízení musel zastavit proto, že napadené rozhodnutí ministra zemědělství bylo vydáno v řízení podle §17 odst. 6 zák. č. 229/1991 Sb. Toto ustanovení zakládá pravomoc Ministerstva zemědělství ČR, ústředního pozemkového úřadu rozhodovat v pochybnostech o tom, zda se jedná o nemovitosti, na které se vztahuje zákon o půdě. Takovým rozhodnutím, podle názoru Vrchního soudu v Praze, je řešena pouze otázka, zda předmětné nemovitosti jsou nebo nejsou zemědělským majetkem ve smyslu ust. §1 zákona o půdě. Uvedená otázka je otázkou předběžnou a na jejím posouzení závisí rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutí, řešící nikoliv věc samu (v posuzovaném případě restituční nárok), ale pouze předběžnou otázku, je rozhodnutím předběžné povahy, které je podle §248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") vyloučeno ze soudního přezkumu.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze, čj. 7 A 25/97-12, ze dne 26. 5. 1997, podaly navrhovatelky ústavní stížnost. V ústavní stížnosti uvádějí, že rozhodování podle §17 odst. 6 zák. o půdě nelze považovat za rozhodnutí předběžné povahy. Navrhovatelky se domnívají, že situace, v níž je takové rozhodnutí činěno, neodpovídá situacím, v nichž se obvykle přijímáno rozhodnutí předběžné povahy. Podle §40 odst. 1 správního řádu si správní orgán může o takové otázce učinit úsudek sám nebo dát podnět příslušnému orgánu k zahájení řízení. V úpravě zákona o půdě však podle názoru stěžovatelek správní orgán, tj pozemkový úřad takovou volbu nemá, protože v pochybnostech žádá o rozhodnutí příslušný ústřední orgán státní správy. Navrhovatelky naopak tvrdí, že rozhodování podle §17 odst. 6 zák. č. 229/1991 Sb. je rozhodováním ve věci samé. Vzhledem k tomu nebyl vrchní soud oprávněn zastavit řízení a odepřít tak navrhovatelkám soudní ochranu. Pokud tak
vrchní soud učinil, porušil svým rozhodnutí us. čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a ust. čl. 90 Ústavy ČR. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhovatelky žádají, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze.
Ústavní soud si k návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení. V podaném vyjádření Vrchní soud v Praze znovu dovodil, že rozhodování podle §17 odst. 6 zák. č. 229/1991 Sb. je rozhodnutí předběžné povahy, které nepodléhá samostatně soudnímu přezkumu. Z rozhodnutí předběžné povahy vychází pak další rozhodnutí konečné povahy, jímž je zasahováno do práv a povinností určitého subjektu. Soud pak na základě žaloby nebo opravného prostředku činí teprve toto konečné rozhodnutí, přičemž zároveň přezkoumává i zákonnost dříve učiněného správního rozhodnutí, o něž se přezkoumávané rozhodnutí opírá, jestliže pro správní orgán bylo dříve učiněné rozhodnutí závazné a není-li pro jeho přezkoumání stanoven zvláštní postup (§245 odst. 1 o.s.ř.). Navrhl proto, aby Ústavní soud návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti odmítl.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející a konstatoval, že usnesením Vrchního soudu v Praze nebylo porušeno právo navrhovatelek domáhat se soudní ochrany. Rozhodnutí ústředního pozemkového úřadu a následně rozhodnutí ministra zemědělství ČR podle §17 odst. 6 zák. č. 229/1991 Sb. není konečným rozhodnutím restitučního sporu, ale rozhodnutím o správních rozhodnutí předběžné povahy je sice vyloučen, podle ust. §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. jde však o výluku v rámci samostatného řízení. Tímto ustanovením není vyloučen soudní přezkum správního rozhodnutí, které se případně o takové rozhodnutí předběžné povahy opíralo. Podle ust. §245 odst. 1 o.s.ř. lze v rámci
III. ÚS 231/97
soudního přezkumu správního rozhodnutí ve věci samé přezkoumávat i zákonnost dříve učiněného správního rozhodnutí, o něž se konečné rozhodnutí opíralo, jestliže toto dříve učiněné správní rozhodnutí bylo pro ně závazné a nebyl-li pro jeho přezkoumání stanoven zvláštní postup.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem posoudil Ústavní soud přípustnost podané ústavní stížnosti. Podle ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. je ústavní stížnost přípustná, jestliže navrhovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za takový procesní prostředek se nepovažuje pouze obnova řízení. Uvedené ustanovení je základem rozhodování Ústavního soudu, který proto nemůže vstupovat do probíhajícího řízení a tím předurčovat jeho výsledek dříve, než jsou proto splněny potřebné podmínky stanovené zákonem. V předmětné věci nebyly v uvedeném smyslu vyčerpány ještě všechny procesní podmínky, a proto je v naznačeném slova smyslu ústavní stížnost nepřípustná.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. f) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 1998
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR