ECLI:CZ:US:1998:3.US.232.98
sp. zn. III. ÚS 232/98
Usnesení
III. ÚS 232/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti navrhovatelky M.K., zastoupené advokátem JUDr. J.K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. 7 A 734/97-25, ze dne 27. února 1998, ve spojení s rozhodnutím ČS, čj. 116 026 000 A, ze dne 16. září 1997, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 19. května 1998 ústavní stížnost, která směřovala proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. 7 A 734/97-25, ze dne 27. února 1998, ve spojení s rozhodnutím ČS, čj. 116 026 000 A, ze dne 16. září 1997, protože jimi byla údajně porušena navrhovatelčina základní práva, daná jí čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud si vyžádal spis Vrchního soudu v Praze, sp.zn. 7 A 734/97 a spis ČS (dále jen "ČSSZ"), sp. zn. 116 026 000 A.
III. ÚS 232/98
Z uvedeného spisového materiálu zjistil, že dne 13. dubna 1995 uplatnila navrhovatelka nárok na poskytnutí jednorázové peněžité částky podle zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce.
K posouzení nároku chtěla navrhovatelka předložit potvrzení Ministerstva obrany o tom, že byla čs. politickým vězněm. Ředitel odboru personalistiky Ministerstva obrany ČR však dopisem ze dne 4. ledna 1996, pod čj. 1517/1995 navrhovatelce osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. nevydal. Své stanovisko odůvodnil tím, že navrhovatelka neprokázala, že byla v době okupace omezena na osobní svobodě. Samotné ukrývání přeci tímto nebezpečím nenaplňuje literu zákona. Proti tomuto stanovisku podala navrhovatelka odvolání, kterému ministr obrany ČR dne 19. dubna 1996, dopisem, čj. 701-00105-96, nevyhověl a potvrdil napadené rozhodnutí. Své stanovisko odůvodnil shodně s napadeným rozhodnutím ředitele personálního odboru. Proti tomuto rozhodnutí ministra podala navrhovatelka žalobu k Vrchnímu soudu v Praze. Odůvodnila ji tím, že výklad zákona, provedený Ministerstvem obrany ČR porušuje její občanská práva. V kritickém období byla na osobní svobodě nesporně omezena a to z důvodů rasové perzekuce a proto je třeba ji posuzovat jako čs. politického vězně dle ust. §2 odst. 1 č. 5 zákona č. 255/1946 Sb., protože se dlouhou dobu ukrývala v ilegalitě, což je nutné považovat za omezení osobní svobody. Vrchní soud řízení zastavil, neboť podle jeho názoru žalobou napadené rozhodnutí - dopis ředitele personálního odboru MO ČR - nebylo rozhodnutím o právech a povinnostech navrhovatelky. Toto sdělení nebylo z hlediska formálního ani obsahového správním rozhodnutím. Uvedl, že s navrhovatelkou nelze souhlasit, pokud v žalobě namítala, že osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb., je nezbytným podkladem pro prokázání nároku na výplatu jednorázového odškodnění podle zákona č. 217/1994 Sb. Zákon totiž nespojuje nárok na odškodnění se skutečností, zda ten, kdo o odškodnění žádá, je nebo není držitelem osvědčení, ale s tím, zda je či není čs. politickým vězněm. Právní status čs. politického vězně je pak vymezen skutkovými znaky uvedenými v zákoně. Rozhodnutí o tom, zda občan je čs. politickým vězněm, je rozhodnutím předběžné povahy. Je-li vydáno osvědčení o tom, že občan je čs. politickým vězněm, je jím ČSSZ v řízení o poskytnutí jednorázové peněžité částky vázána. Nebylo-li požadované rozhodnutí MO ČR vydáno, musí ČSSZ posoudit spornou otázku sama. Z toho vyplývá, že sdělení personálního ředitele
III. ÚS 232/98
MO ČR nemá charakter rozhodnutí, v jehož důsledku by navrhovatelka pozbyla možnost uplatnit právo na poskytnutí jednorázové peněžité částky dle zákona č. 217/1994 Sb.
ČSSZ následně svým rozhodnutím ze dne 16. září 1997, čj. 116 026 000 A, žádost navrhovatelky na poskytnutí jednorázové peněžité částky podle zákona č. 217/1994 Sb., zamítla. Své rozhodnutí zdůvodnila tím, že podle zákona č. 217/1994 Sb., mají nárok na odškodnění postižení občané. Postiženým občanem je podle §2 citovaného zákona občan, který je čs. politickým vězněm podle §2 odst. 1 bod 5 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození. V případě navrhovatelky však tato podmínka nebyla splněna, neboť navrhovatelka nesplňovala skutkové znaky čs. politického vězně, uvedené v tomto zákoně.
Proti tomuto rozhodnutí podala navrhovatelka odvolání. V něm uvedla, že měla být v roce 1942 pro svůj židovský původ deportována do koncentračního tábora v T. V noci před deportací však uprchla a až do konce války žila v ilegalitě pod cizím jménem na různých místech v Čechách, což je třeba považoval za omezení osobní svobody a že tedy splňuje pojem čs. politického vězně.
O odvolání proti rozhodnutí ČSSZ rozhodoval Vrchní soud v Praze, který dne 27. února 1998 rozsudkem, čj. 7 A 734/97-25, napadené rozhodnutí ČSSZ potvrdil. V odůvodnění uvedl, že právní pojem čs. politického vězně je vymezen v ustanoveních zákona č. 255/1946 Sb. Ustanovení §2 odst. 1 bod 5 citovaného zákona vymezuje pojem čs. politického vězně tak, že je jím ten, kdo byl v době mezi 15. březnem 1939 a 4. květnem 1945 omezen na osobní svobodě vězněním, internováním, odvlečením nebo jinak pro protifašistickou bojovou nebo politickou činnost směřující přímo proti nacistickým nebo fašistickým okupantům, jejich pomahačům nebo zrádcům národa českého nebo slovenského nebo z důvodů perzekuce politické, národní, rasové nebo náboženské, trvalo-li omezení osobní svobody alespoň 3 měsíce, nebo sice dobu kratší, utrpěl-li však újmu na zdraví nebo na těle vážnějšího rázu nebo zemřel následkem omezení osobní svobodu. Protože skutkový stav nebyl zpochybněn a byl ve spise řádně doložen, šlo pouze o posouzení právní otázky. Způsob života pod cizím jménem znamenal pro navrhovatelku nepochybně omezení v jejím osobním životě. Uvedené skutečnosti však podle Vrchního soudu nepostačují pro naplnění skutkové podstaty v zákoně uvedené. Způsoby omezení osobní svobody v citovaném
III. ÚS 232/98
ustanovení zákona uvedené, jsou sice jen demonstrativním výčtem, ale naznačují, že musí jít o zásadní zásah do osobní svobody, přičemž tento zásah musí být v souvislosti s výkonem zvůle nacistického a fašistického režimu. Život navrhovatelky pod cizím jménem po dobu okupace uvedené znaky postrádá.
Proti tomuto rozsudku podala navrhovatelka včas ústavní stížnost, v níž uvedla, že je nepochybné, že k její perzekuci a tedy i k omezení osobní svobody nepochybně došlo ze strany německých úřadů pro její rasový původ. Šlo tedy o omezení osobní svobody "jinak", jak je uvedeno v ust. §2 odst. 1 bod 5 zákona č. 255/1946 Sb. Jednalo se přitom o "zásadní zásah", neboť navrhovatelka se 32 měsíce skrývala a z toho vyplývaly útrapy fyzické i psychické. Výklad zákonného ustanovení, provedený ČSSZ a Vrchním soudem, je proto omezující a věcně nesprávný, je v rozporu se smyslem zákona č. 255/1946 Sb. Postupem Vrchního soudu a ČSSZ byla porušeno právo navrhovatelky na soudní ochranu upravené čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 8. června 1998 uvedl, že právo na nestranné rozhodování soudu, zakotvené v čl. 36 Listiny, nelze chápat a vykládat tak, že nestranným je pouze to rozhodnutí, které vyzní ve prospěch navrhovatele. V daném případě soud dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k závěru, že námitky uplatněné navrhovatelkou v opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu, nejsou důvodné, neboť rozhodnutí správního orgánu je v souladu se zákonem na základě náležitě zjištěného skutkového stavu věci. Takový postup je postupem zákonným. Navrhovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, neboť té se jí přezkoumáním napadeného rozhodnutí ČSSZ dostalo, byt' výsledek řízení nebyl pro ni příznivý. V ostatním Vrchní soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
ČSSZ, jako vedlejší účastník ve svém vyjádření ze dne 24. června 1998 uvedla, že se domnívá, že pokud nějaký právní předpis ponechává určité otázky prostor pro interpretaci, je nejen právem, ale i povinností správního orgánu, takovou interpretaci provést. Nacistická zvůle, trvající více než 6 let znamenala významný zásah do práv a svobod všech občanů protektorátu. Rozhodujícím kritériem pro posouzení, zda byly splněny podmínky omezení svobody, vyjádřené v ust. §2 odst. 1 bod 5 zákona č. 255/1946 Sb. slovy "nebo jinak", proto je míra tohoto omezení a existence vnějšího projevu násilí směřujícího k omezení osobní svobody
III. ÚS 232/98
poškozeného. Navrhovatelka nepochybně byla omezena v důsledku skrývání před deportací na osobní svobodě. Míra tohoto omezení však není srovnatelná s životními podmínkami vězňů v nacistických perzekučních zařízeních nebo zajatců. Pokud jde o vnější projev násilí směřující k omezení osobní svobody, ČSSZ se domnívá, že jeho existenci předpokládá i zákon č. 217/1994 Sb., když spojuje poskytnutí odškodného výslovně s "vězněním nebo intonací" a nikoliv s pouhou možností či hrozbou věznění či internace.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR, je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudil (čl. 8l , čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Článek 36 Listiny obsahově shodně s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb.) uvádějí, že každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost tahového rozhodnutí. Ústavní soud konstatoval, že v posuzovaném případě výše uvedená práva navrhovatelky porušena nebyla. Nikdo navrhovatelce nebránil v uplatnění jejího práva u orgánu veřejné správy, ani v tom, aby se obrátila na soud se žádostí o přezkoumání zákonnosti vydaného rozhodnutí orgánu veřejné správy (ČSSZ.). Soud za přítomnosti jejího právního zástupce o věci jednal, vážil všechny předložené důkazy a na jejich základě vydal rozhodnutí. Nelze považovat za porušení základních navrhovatelčiných práv, jestliže jejímu návrhu soud nevyhověl.
K problematice odškodnění obětí nacistické perzekuce Ústavní soud již opakovaně judikoval, že zákonodárci obecně nelze upřít právo, aby při tvorbě normy stanovil příslušným způsobem i její osobní a věcný rozsah. Přitom samozřejmě musí dbát toho, aby nedošlo k neodůvodněnému zvýhodnění nebo znevýhodnění určitých skupin občane a tedy toho, aby ustanovení právní normy o osobním a věcném rozsahu nezakládala nerovnost mezi občany. Je pak samozřejmé, že norma restituční povahy,
III. ÚS 232/98
jejíž podstatou je odstranění nebo alespoň zmírnění v minulosti utrpěných útrap, se nemůže dotýkat všech subjektu práva (občanů). Při posuzování otázky osobního rozsahu zákona č. 217/1994 Sb., nelze pominout skutečnost, že nacistickou perzekucí byli postiženi na právech a svobodách do značné míry všichni občané protektorátu. Zákonodárce však v preambuli zákona zdůvodňuje, proč mohou být odškodněni jen někteří občané a to ti, které zákon výslovně označuje, občané, kteří byli nacistickou okupací postiženi nevýraznějším způsobem. Navrhovatelka nepochybně byla omezena za okupace na osobní svobodě, intenzita tohoto omezení však nedosahovala intenzity požadované zákonem č. 217/1994 Sb., která je rozhodná pro vznik nároku na příslušné odškodnění. Ústavní soud neshledal, že by postupem ČSSZ nebo Vrchního soudu v posuzovaném případě byla porušena navrhovatelčina základní práva a svobody, dané jí ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud také konstatoval, že návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podal jménem navrhovatelky JUDr. J.K., na základě písemné plné moci ze dne 6. března 1995. "Tato plná moc však byla udělena jako univerzální plná moc k právním úkonům, podle Hlavy třetí občanského zákoníka. Z textu plné moci, a to ani z ujednání, podle nějž se plná moc uděluje "i jako zvláštní plná moc ke všem úkonům, jež souvisejí se zastupováním ve věci uplatnění nároku náhrady za persekuci..." nelze, podle přesvědčení Ústavního soudu, dovodit, že tato plná moc splňuje požadavku ust. 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť v ní není výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem. Z toho tedy vyplývá, že JUDr. J.K. nebyl zmocněn k podání návrhu Ústavnímu soudu, že tedy podání podala osoba, která nebyla k takovému úkonu oprávněna, z hlediska zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nelze podání považovat za relevantní projev vůle.
Jen na okraj Ústavní soud dodává, že plná moc nesplňuje požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, i tím, že v ní zmocněný advokát zmocňuje k zastupování další advokáte, z nichž jeden zmocnění přijal.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, stejně jako podle §4 3 odst. 1 písm. c zák. č.
III. ÚS 232/98
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 1998
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR