ECLI:CZ:US:1998:3.US.235.98
sp. zn. III. ÚS 235/98
Usnesení
III. ÚS 235/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl v neveřejném jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a členů JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti navrhovatele Č., zastoupené advokátem JUDr. S.P., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj. 2 Cdon 1667/97-251, ze dne 17. 2. 1998, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, čj. 19 Co 21/96-218, ze dne 20. 5. 1996, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 18. 5. 1998 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 20. 5. 1998. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj. 2 Cdon 1667/97-251, ze dne 17. 2. 1998, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, čj. 19 Co 21/96-218, ze dne 20. 5. 1996. Podle názoru navrhovatele byla uvedenými rozsudky porušena jeho práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
I
III. ÚS 235/98
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 13 C 43/92, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 10. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel ústavní stížnosti měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, vůči němuž byl podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), uplatněn žalobci - fyzickými osobami restituční nárok na vydání specifikovaných nemovitostí, a to domu čp. 1543 na pozemku par. č. 3401, pozemku par. č. 3403 spolu s halou a přístavbou haly, pozemku par. č. 3404/1 s drobnými stavbami, pozemku par. č. 3404/2 s kotelnou, pozemku par. č. 3405 s drobnými stavbami, vše zapsáno v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu P., pro k.ú. S.
Původními rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, čj. 13 C 43/92-47, ze dne 22. 4. 1993, bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno, přičemž soud 1. stupně vycházel ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými podle ust. §3 odst. 2 písm. c) zákona a nemovitosti přešly na stát podle ust. §6 odst. 1 písm. k) zákona. Zároveň dospěl soud I. stupně k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by podle ust. §8 odst. 1 zákona ztratily stavby na uvedených pozemcích zásadní přestavbou svůj stavebně technický charakter, a proto zde nebyla žádná skutečnost bránící jejich vydání. K odvolání žalovaného byl uvedený rozsudek zrušen usnesením Městského soudu v Praze, čj. 19 Co 421/93-73, ze dne 15. 11. 1993, a věc byla se závazným právním názorem odvolacího soudu vrácena k dalšímu řízení před soudem 1. stupně. Odvolací soud vyslovil, že v řízení nebylo dosud prokázáno, že by nemovitosti přešly na stát znárodněním vykonaným v rozporu s příslušnými předpisy. Případně, nebude-li prokázáno znárodnění v rozporu s příslušnými předpisy, měl se soud I. stupně zaměřit na zjištění, zda za znárodněné nemovitosti byla poskytnuta náhrada. Posléze, pokud soud I. stupně dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky přechodu nemovitostí na stát podle zákona, měl se zabývat námitkou žalovaného, že stavby přestavbou provedenou po jejich převzetí státem ztratily svůj stavebně technický charakter, popř. byly zřízeny stavby nové.
Po dalším řízení a doplnění dokazování včetně připuštění změny žalobního návrhu rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem, čj..13 C 43/92-188, ze dne 19. 9. 1995 tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl. Ve svém rozhodnutí vycházel soud I. stupně ze zjištění, že nemovitosti přešly na stát v rozporu se znárodňovacími předpisy a je proto naplněn předpoklad §6 odst. 1 písm. k) zákona. Dále konstatoval, že
III. ÚS 235/98
žalobci jsou oprávněnými osobami podle §3 odst. 2 písm. c) zákona. Ze znaleckého posudku však soud l. stupně zjistil, že nemovitosti doznaly podstatných změn proti stavu v době znárodnění. Řada původních objektů byla odstraněna, na jejich místě vybudovány objekty nové, všechny pozemky byly alespoň zčásti zastavěny a stávající objekty byly podstatnou měrou přestavěny. Soud I. stupně proto dovodil, že předmětné nemovitosti nelze s odvolání na ust. §8 odst. 1 a 3 zákona vydat, protože stavby ztratily zásadní přestavbou svůj stavebně technický charakter a na pozemcích jsou umístěny stavby nové, které byly řízeny po převzetí pozemků státem. Pokud jde o dům čp. 1543, jehož vydání jako jediné nemovitosti, podle názoru soudu 1. stupně, nic nebrání, byla žaloba zamítnuta s odůvodněním, že soud je vázán návrhem natolik, že žalobě nelze vyhovět pouze částečně.
Proti uvedenému rozsudku podali odvolání žalobci, kteří žádali, aby Městský soud v Praze změnil napadený rozsudek soudu I. stupně a jejich žalobě plně vyhověl. Jejich hlavní námitkou proti napadenému rozsudku bylo nesprávné posouzení přestaveb původních budov a dále rovněž nesprávný právní názor soudu 1. stupně o jeho vázanosti žalobním návrhem. Žalovaný ve svém vyjádření naopak navrhoval potvrzení rozsudku soudu I. stupně. Městský soud v Praze, který ve věci rozhodoval jako odvolací soud, rozsudkem, čj. 19 Co 21/96-218, ze dne 20. května 1996, částečně vyhověl odvolání žalobců a změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalovaný je povinen vydat žalobcům dům čp. 1543 (bez spojovacího krčku) a pozemek par. č. 3401, zapsané v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu P., pro k.ú. S. V ostatním pak výrok soudu I. stupně ve věci samé potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku uvedl odvolací soud, že akceptoval závěry soudu 1. stupně o postavení žalobců jako oprávněných osob. Pro posouzení, zda nemovitosti ztratily přestavbou svůj původní stavebně technický charakter doplnil odvolací soud dokazování. Ze všech zjištění pak odvolací soud vyvodil právní závěr, že vzhledem k ustanovení §8 zákona lze vydat dům čp. 1543 a pozemek touto stavbou zastavěný, protože tato stavba žádných podstatných změn po jejím převzetí státem nedoznala. Ostatní pozemky se stavbami vydat nelze, protože po jejich převzetí státem na nich byly postaveny stavby nové anebo původní stavby doznaly podstatné přestavby. Dále odvolací soud konstatoval, že není správný právní závěr soudu I. stupně o vázanosti návrhem účastníka, protože podle ust. §153 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") nelze vydat více, avšak lze méně, než účastník požaduje.
III. ÚS 235/98
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podali dovolání žalobci i žalovaný. Žalovaný napadl tu část rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn výrok soudu 1. stupně, dovolání žalobců naopak směřovalo proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud ČR jako dovolací soud podrobně přezkoumal napadený rozsudek z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a konstatoval, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, obsahově konkretizovaných dovolacími námitkami žalobců a žalovaného, správný ve smyslu 243b odst. 1 část věty o.s.ř. ve vztahu k požadavku na vydání domu čp. 1543 na pozemku par. č. 3401, budovy tovární haly nacházející se především na pozemku par. č. 3403 a pozemkových parcel č. 3404/1 a 3405. V těchto částech proto celé dovolání žalovaného a dovolání žalobců proti potvrzujícímu výroku ve vztahu k pozemkům par.č. 3401, 3405 a budově tovární haly zamítl. Současně pak Nejvyšší soud ČR zrušil potvrzující výrok odvolacího soudu ve vztahu k pozemkům par. č. 3403 a 3404/2 a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Současně vyslovil, že v tomto řízení se má Městský soud v Praze zabývat i otázkou zřízení věcného břemena.
Žalovaný jako navrhovatel podal proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR i rozsudku Městského soudu v Praze ústavní stížnost, kterou se domáhá především ochrany svého vlastnického práva zakotveného v čl. 11 Listiny, protože podle jeho názoru oba napadené rozsudky hrubým a nepřípustným způsobem zasáhly do jeho vlastnických vztahů a vlastnických práv. Navrhovatel nesouhlasí především se skutkovými zjištěními obou soudů a se závěry, které byly z těchto zjištění vyvozeny. Žádá proto, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody, chráněné ústavním, zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že se navrhovatel dovolává právě ochrany svého ústavního práva, přezkoumal Ústavní soud oba napadené rozsudky a řízení, které jim předcházelo.
Při posuzování ústavní stížnosti musel Ústavní soud zohlednit i tu skutečnost, že stížností je napaden rozsudek Nejvyššího soudu ČR v plném rozsahu, i když lze
III. ÚS 235/98
tento rozsudek z procesního pohledu rozdělit na dvě části. V prvé, kterou bylo dovolání zamítnuto, je výrok rozsudku ve vztahu ke specifikovaným nemovitostem v právní moci. Takto bylo tedy rozhodnuto konečným způsobem a byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Druhou částí výroku rozsudku Nejvyšší soud však zrušil část rozsudku Městského soudu v Praze a věc v uvedeném rozsahu (opět ve vztahu ke specifikovaným nemovitostem) vrátil k dalšímu řízení před tímto soudem. Řízení tak nebylo ještě pravomocně ukončeno když (za daného stavu) nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní soud proto musel posuzovat ústavní stížnost rovněž ze dvou pohledů.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika navrhovatele se skutkovými zjištěními, hodnocením provedených důkazů a právními závěry, vyvozenými z těchto zjištění. Provádění dokazování, hodnocení provedených důkazů a vyvození právních závěrů ze zjištěného skutkového stavu je upraveno příslušnými ustanoveními o.s.ř. Základní zásadou ovládající celý proces dokazování je zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý provedený důkaz jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Z tohoto hodnocení potom vyvozuje své právní závěry. Pokud obecný soud při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů neporušil uvedenou zásadu, nemůže Ústavní soud znovu hodnotit již provedené a hodnocené důkazy. V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že odvolací i dovolací soud postupovaly ve své činnosti v souladu s výše uvedenými pravidly. Rovněž tak Ústavní soud konstatoval, že v předmětné věci nelze ani namítat zjevný a podstatný rozpor mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry. Vzhledem k těmto skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost do té části rozsudku Nejvyššího soudu ČR, kterým byla zamítnuta dovolání žalovaného (navrhovatele) i žalobců je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost však, jak bylo uvedeno výše, směřovala i proti části rozsudku Nejvyššího soudu ČR, kterým byla zrušena část rozsudku odvolacího soudu a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. V této části musel Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout, protože řízení nebylo ještě ukončeno. Podle §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je totiž
III. ÚS 235/98
ústavní stížnost přípustná, za předpokladu, že byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto Ústavní soud rozhodl tak, že návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti v části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pro jeho zjevnou neopodstatněnost, v části pak návrh na zahájení řízení odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) cit. zákona, jako návrh zjevně nepřípustný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 1998
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu