ECLI:CZ:US:1998:3.US.237.98
sp. zn. III. ÚS 237/98
Usnesení
III. ÚS 237/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 21. 7. 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.U., zastoupeného advokátem JUDr. T.P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. března 1998, sp. zn. 7 Cmo 548/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a za podmínek stanovených zákonem (§30, §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. března 1998 (sp. zn. 7 Cmo 548/97) a tvrdil, že tímto rozhodnutím obecný soud, jako orgán veřejné moci, porušil jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) na provozování hospodářské činností (čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), když současně též (nesprávným výkladem zákonem) "narušil rovnost mezi společníky obchodní společnosti (rovnost v právech - čl. 1 Listiny základních práv a svobod)" a nadto (týmž způsobem) stěžovateli "uložil povinnost, která nebyla výslovně stanovena zákonem
III. ÚS 237/98
( čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod)"; podle tvrzení ústavní stížnosti mělo se tak stát tím, že označený obecný soud, jako soud odvolací, ve stěžovatelově obchodně právní věci dospěl k závěru, že (posuzovanou) obchodní smlouvu (na jejímž podkladě požadoval stěžovatel po žalovaném zaplacení částky 200 000,- Kč s příslušenstvím) o obchodním podílu je třeba posoudit podle obchodního zákoníku ve znění před novelou (provedenou zákonem č. 142/1996 Sb.) a v důsledku toho pro nedodržení kogentního ustanovení o zákonem předepsané formě ji pokládal za neplatnou a zamítavý rozsudek soudu I. stupně (Krajského soudu v Českých Budějovicích) potvrdil.
Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu, stejně jako z odůvodnění samotné ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel v řízení před obecnými soudy usiloval o úhradu dvou splátek za obchodní podíl společnosti A.Č. - U., když byl (v březnu 1996) tento podíl úplatně převedl na žalovaného smlouvou o převodu obchodního podílu (§115 obch. zák. ve znění před novelou), aniž by však respektoval podmínky ze zákona vyplývající (§115 odst. 3 obch. zák.).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě setrval na námitkách formulovaných již v řízení před obecnými soudy do odvolacích důvodů, takže - posuzováno z hlediska ústavní stížnosti - jde o opakovanou polemiku s právními závěry obecných soudů a tvrzené porušení vpředu zmíněných ústavně zaručených základních práv se jeví jako očividně účelová konstrukce, pro níž ani ve skutkovém základu věci ani v ústavně právním posouzení není dostatečného podkladu, zejména jestliže obecné soudy svá rozhodnutí zákonným a dostatečně zřetelným způsobem odůvodnily (§157 odst. 2 o. s. ř.); stěžovatel totiž přehlíží -jak ostatně Ústavní soud již dříve v předchozích rozhodnutích vyložil - že poskytovat ochranu právům je ústavně svěřeno obecným soudům (čl. 90 odst. 1 al. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) - že v důsledku toho Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat legalitu či věcnou správnost jejich rozhodnutí a že jeho ingerence do jurisdikční činnosti obecných soudů (jako orgánu ochrany ústavnosti stojícímu mimo organizaci obecného soudnictví) je dána jen za splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994). Protože jde o rozhodnutí Ústavního soudu obecně dostupná, zcela postačí stěžovatele na ně odkázat s tím, že ony zvláštní podmínky ve věci posuzované ústavní stížnosti dány nejsou.
III. ÚS 237/98
Odhlédnuto od toho, že odkaz stěžovatele na obsah článků 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, příp. též článku 3 a 4 Listiny základních práv a svobod je již z věcného a pojmového hlediska nesprávný, porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) v zásadě nelze odvozovat od neúspěchu v řízení před obecnými soudy, zejména jestliže procesní pochybení v samotném řízení před nimi nejsou ani vytýkána; obdobně je odmítnout tvrzení stěžovatele stran údajného zásahu do ústavně zaručeného práva provozovat hospodářskou činnost (čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), neboť tím, že obecné soudy - ostatně zcela správně a ve shodě se zákonem (obchodním zákoníkem) - odmítly stěžovatelovu právní konstrukci a splnily svou ústavní povinnost poskytnout ochranu právům, k níž přirozeně náleží i zákonná interpretace a aplikace norem hmotného práva, jen stěží mohly zasáhnout do stěžovatelova "práva na podnikání", které stěžovateli přes nepříznivé rozhodnutí obecného soudu, zůstává zcela zachováno. Měl-li stěžovatel zmíněným tvrzením na mysli finanční nesnáze, v nichž se případně ocitl, jde jen o důsledek jeho opomenutí ke kogentně stanoveným náležitostem plynoucím z (tehdy) platného zákona a nikoli o soudní zásah do jeho ústavně zaručených základních práv.
Z takto rozvedených důvodů byla proto posuzovaná ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona], když zjevnost této neopodstatněnosti je dána především ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak vpředu příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem, jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 21. července 1998
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu Ústavního soudu