ECLI:CZ:US:1998:3.US.293.97
sp. zn. III. ÚS 293/97
Usnesení
III. ÚS 293/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A.J., zastoupeného advokátem JUDr. V.S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 5. 1997, sp. zn. 22 Ca 653/96, mimo ústní jednání dne 17. 2. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 5. 1997 (sp. zn. 22 Ca 653/96), kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu - Okresního pozemkového úřadu v P. ze dne 6. 11. 1996 (čj. PÚ 4408/92-201/4-Pt,2), a tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo dané čl. 11 Listiny základních práv a svobod. V další části odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že "se neztotožňuje s právními závěry Krajského soudu v Ostravě uvedenými v napadeném rozsudku", neboť krajský soud nesprávně vyložil ust. §2 zák. č. 243/1992 Sb., vyložil-li je v jeho neprospěch, což ve svém důsledku vedlo k zamítnutí jeho restitučního nároku. Ve zbytku pak stěžovatel vede polemiku s důvody, jimiž obecný soud napadený rozsudek odůvodnil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti soudů obecných, případně, jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení před těmito soudy, kdy a za jakých okolností shledává svoji pravomoc hodnotit dokazování provedené těmito soudy a v jakém postavení ve vztahu k obecným soudům se nachází (např. nález III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, vydání 1. Praha, 1995).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti omezuje svoji argumentaci na pouhé konstatování, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Pokud jde o tvrzené porušení tohoto článku, i zde Ústavní soud již
III. ÚS 293/97
dříve vyložil, jak je nutno chápat ochranu vlastnictví zakotvenou v čl. 11 Listiny základních práv a svobod a za jakých okolností je - ve vztahu k citovanému článku - dána jeho pravomoc; stručně shrnuto, nejde o porušení tohoto článku tam, kde tvrzené vlastnické právo má být teprve konstituováno, ať již na základě zvláštního zákona, nebo na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu, která je obecně přístupná, postačí proto v dalším na ni stěžovatele odkázat (k tomu srov. např. I. ÚS 115/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 41, vydání 1. Praha, 1995).
Ústavní soud považuje za vhodné dodat, že ani samotná stížnost stěžovatele nesplňovala formální náležitosti, neboť předložená plná moc právního zástupce stěžovatele nesplňovala náležitosti plné moci k zastupování v řízení před Ústavním soudem (§31 zák. č. 182/1993 Sb.); vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, nejevilo se však účelné vésti stěžovatele k odstranění této formální vady.
Ústavní stížnost z důvodů shora vyložených byla shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti plyne jak z povahy důvodů uvedených stěžovatelem, tak - a to zejména - z ustálené judikatury Ústavního soudu, na niž bylo příkladmo odkázáno.
Nezbylo proto, než o podané ústavní stížnost rozhodnout, jak z výroku tohoto usnesení je patrno [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 17. 2. 1998
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu