ECLI:CZ:US:1998:3.US.302.97
sp. zn. III. ÚS 302/97
Usnesení
III. ÚS 302/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.D., zastoupeného advokátem JUDr. J.S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 23. 6. 1997, sp. zn. 2 To 462/97, mimo ústní jednání dne 10. 3. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadl stěžovatel pravomocné usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky Olomouc, ze dne 23. 6. 1997(sp. zn. 2 To 462/97), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 29. 4. 1997 (sp. zn. 2 T 30/97), a tvrdil, že usnesením krajského soudu, jakož i předcházejícím usnesením okresního soudu, byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody zaručující ústavnost trestního řízení, zejména čl. 40 odst. 2, 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení ústavně zaručených základních práv spatřuje pak stěžovatel v tom, že obecné soudy ve svých rozhodnutích nerespektovaly presumpci neviny, právo stěžovatele na spravedlivý proces, a jeho zákonné právo odepřít
III. ÚS 302/97
výpověď a uznaly jej vinným z trestného činu, přestože "shromážděné důkazy mohly být pouhým podkladem pro podezření ze spáchání trestného činu, nikoli však pro vyslovení viny".
V další části své ústavní stížnosti pak stěžovatel polemizuje se závěry obecných soudů ke vztahu k hodnocení provedených důkazů a ve vztahu k jeho návrhům na další doplnění dokazování.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel svoji ústavní stížnost podkládá polemikou s právními závěry obecných soudů, které rozhodovaly v trestním řízení o jeho vině a polemikou se způsobem a významem hodnocení provedených důkazů a v závěru své ústavní stížnosti dovozuje, že obecné soudy neměly dostatek důkazů pro vynesení odsuzujícího rozsudku.
Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, již dříve vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy (viz např. nález III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, vydání 1., Praha, 1995).
Ústavní stížnost stěžovatele je proto zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jednak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno a jak je obecně přístupná, jednak ze samotné povahy stěžovatelových námitek v jeho ústavní stížnosti rozvedených. Nezbylo proto, než rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatele tak, jak z výroku tohoto usnesení je patrno [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 10. 3. 1998
JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu ČR