ECLI:CZ:US:1998:3.US.320.97
sp. zn. III. ÚS 320/97
Usnesení
III. ÚS 320/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P.B., zastoupeného advokátem JUDr. M.K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. července 1997 (sp. zn. 1 Tvno 168/97), mimo ústní jednání dne 12. 2. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) a za podmínek stanovených zákonem (§30 odst. 1, §34, §72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb.), napadl stěžovatel pravomocné usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. července 1997 (ve věci 1 Tvno 168/97) a tvrdil, že tímto rozhodnutím obecný soud jako soud stížnostní porušil jeho ústavně zaručená základní práva, daná Listinou základních práv a svobod (čl. 2, 8, 36, 37 odst. 3 a č1. 38 odst. 2), a to tím, že - ačkoli je ve vazbě po dobu delší tří let - zamítl jeho stížnost proti rozhodnutí soudu nižšího stupně (Vrchního soudu v Olomouci), jímž vyšetřovací vazba v jeho trestní věci byla opětně prodloužena (do 1. listopadu 1997); odmítaje důvody obecných soudů vyložené jimi v jím napadených rozhodnutích, na jejichž základě má být i nadále ve
111. ÚS 320/97
vyšetřovací vazbě držen, navrhl, aby jak rozhodnutí stížnostního soudu, tak i rozhodnutí soudu nižšího stupně jemu předcházející, bylo nálezem Ústavního soudu zrušeno.
Podle odůvodnění ústavní stížností dotčených rozhodnutí shledaly obecné soudy zákonné důvody pro vazbu stěžovatele [§67 písm. a), c) tr. ř.], který je stíhán pro podezření z rozsáhlé majetkové trestní činnosti (§250 odst. 1, 4 tr. z., spáchaný desíti skutky), jednak v tom, že povaha inkriminovaných trestných činů jako objektivní skutečnost si pro rozhodnutí věci, též s přihlédnutím k osobě stěžovatele, vyžaduje delší dobu, jednak, a to především - s odkazem na dosud získané poznatky stran osoby stěžovatele (jde o rakouského státního příslušníka, který je pro podezření z obdobného trestného činu stíhán i rakouskými orgány trestného stíhání) - nebezpečím zmaření účelu trestního stíhání jeho útěkem či skrýváním.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
I když lze přisvědčit námitce stěžovatele, že opomenutí účasti náhradního soudce (§147 odst. 1 tr. ř.) v několika týdenním hlavním líčení, které posléze bylo nutno pro náhlou indispozici soudkyně (přísedící) odročit, samo o sobě nelze přičítat k tíži stěžovatele, nelze na druhé straně přehlédnout závažnost jak posuzované trestní věci (celková škoda přes 2 miliony Kč), tak i další skutkové okolnosti zjištěné obecnými soudy; jestliže tedy tyto soudy shledaly u stěžovatele zákonné důvody jak pro vazbu útěkovou [§67 písm. a) tr. ř.], tak pro vazbu předstižnou [§67 písm. b) tr. ř.], nelze jejich závěrům v napadených rozhodnutích z ústavně právních hledisek nic podstatného vytknout, neboť osobní svoboda stěžovatele (čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) je rozhodnutími obecných soudů omezena důvodně a ve shodě se zákonem (dtto odst. 2) a zřejmé pochybení procesního soudu (viz shora) nad ostatními zákonnými důvody, jak obecnými soudy byly zjištěny, nepřevažuje; bylo proto shledat posuzovanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako o takové o ní rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 12. 2. 1998
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu