ECLI:CZ:US:1998:3.US.321.97
sp. zn. III. ÚS 321/97
Usnesení
III. ÚS 321/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti ing. I.J., zastoupeného advokátkou JUDr. B.K., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 29. 8. 1997 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 1. 9. 1997. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 12 Co 102/97-23, čj. 12 Co 111/97-23, ze dne 18. 6. 1997, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, čj. 10 C 130/96-7, ze dne 28. 6. 1996 tak, že žaloba byla zamítnuta. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl podle názoru navrhovatele porušen čl. 90 Ústavy ČR, čl. 95 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal, spis, sp. zn. 10 C 130/96, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 5. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal žalobu proti České republice zastoupené správou sociálního zabezpečení, na jejímž základě se domáhal, aby žalovanému
III. ÚS 321/97
subjektu byla vyslovena povinnost zaplatit navrhovateli státní vyrovnávací příspěvek za 1. čtvrtletí 1995 ve výši 1 920,- Kč. Žalovaný k původní žádosti navrhovatele odmítl poskytnout státní vyrovnávací příspěvek s tím, že si navrhovatel zvýšil vyměřovací základ pro zaplacení záloh na pojistné na důchodové pojištění v měsíci prosinci 1994 a tím překročil v rozhodném období stanovenou částku, při níž se tato dávka poskytovala (dvojnásobek životního minima). Navrhovatel v žalobě uváděl, že vyměřovací základ pro pojistné na důchodové pojištění neupravoval, pouze v měsíci prosinci zaplatil v předstihu doplatek pojistného za rok 1994 ve výši 15 000,- Kč jako rozdíl mezi zaplacenými zálohami a skutečnou výší pojistného. To, že mimořádná platba v měsíci prosinci je doplatkem pojistného, sdělil navrhovatel žalovanému dopisem ze dne 9. 3. 1995. Obvodní soud pro Prahu 5 vyhověl návrhu navrhovatele a rozsudkem, čj. 10 C 130/96-7, ze dne 28. 6. 1996, stanovil, že žalovaný je povinen zaplatit předmětný státní vyrovnávací příspěvek. V odůvodnění uvedl, že změna vyměřovacího základu je přípustná jen za stanovených podmínek a zejména je potřeba, aby osoba samostatně výdělečně činná o takovou změnu sama požádala. Navrhovatel tak neučinil, a proto je nutno vycházet z původně určeného vyměřovacího základu.
K odvolání žalovaného ve věci jednal Městský soud v Praze jako soud odvolací. Odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu I. stupně dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Odvolací soud dovodil, že při úvaze o nároku navrhovatele je nutno striktně vycházet z ust. zákonného opatření předsednictva FS č. 206/1990 Sb., o státním vyrovnávacím příspěvku, podle něhož se za příjem z podnikání pro účely nároku na státní vyrovnávací příspěvek rozumí vyměřovací základ stanovený na příslušný kalendářní měsíc. Pojem vyměřovací základ se však posuzuje podle příslušných ustanovení zák. č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle tohoto zákona je rozhodující, že vyměřovací základ stanoví samotná osoba samostatně výdělečně činná. Jestliže navrhovatel zaplatil v prosinci 1994 na zálohovaném pojistném vyšší částku než v předchozím kalendářním měsíci a v této době ji nijak neidentifikoval a neprobíhaly lhůty pro doplacení pojistného, nemohl žalovaný postupovat jinak, než vycházet z toho že navrhovatel si zvýšil vyměřovací základ. Z hlediska nároku na státní vyrovnávací příspěvek není rozhodné, zda osoba samostatně výdělečně činná splnila svoji povinnost ohlásit změnu v údajích, protože se jedná o povinnost z hlediska
III. ÚS 321/97
plateb pojistného, pro nárok na tento příspěvek je rozhodné, jakou částku si v mezích zákona určila. Vzhledem k této situaci přesáhly příjmy navrhovatele a jeho rodiny v rozhodném období stanovenou hranici (dvojnásobek životního minima), a proto navrhovateli nárok na státní vyrovnávací příspěvek za I. čtvrtletí 1995 nevznikl. Vzhledem k uvedeným skutečnostem Městský soud v Praze rozsudkem, čj. 12 Co 102/97-23, čj. 12 Co 111/97-23, ze dne 18. 6. 1997, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu o zaplacení uvedené částky jako státního vyrovnávacího příspěvku zamítl.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal navrhovatel ústavní stížnost, protože napadeným rozsudkem porušil soud ust. čl. 90 Ústavy ČR, neboť neposkytl navrhovateli ochranu jeho hmotněprávních práv, a současně porušil i ust. čl. 95 Ústavy ČR, podle něhož je soud při rozhodování vázán zákonem. Porušení uvedených ustanovení ústavy ČR spatřuje navrhovatel v tom, že Městský soud v Praze fakticky zaměnil vyměřovací základ určený podle §5 odst. 1 písm. c) a d) zák. č. 589/1992 Sb. s vyměřovacím základem určeným pro zaplacení záloh na pojistné podle §14 odst. 2 téhož zákona. Dále Městský soud v Praze se nevypořádal s tvrzením navrhovatele, že neměl v úmyslu zvyšovat zálohu na pojistné a předmětná částka zaplacená navíc v prosinci 1994 představovala doplatek pojistného za rok 1994, což je patrno i z přehledu o příjmech a výdajích předloženého v roce 1995. Navrhovatel se domnívá, že uvedeným postupem došlo i k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a současně i čl. 32 odst. 5 Listiny, protože mu byla odepřena pomoc státu při péči o děti. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhovatel žádal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutím konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo vykonávat "dozor" nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout v případě, že pravomocným rozhodnutím tohoto orgánu byly porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se dovolává ochrany základních práv stanovených v Listině, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející. Na základě spisových materiálů však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
111. ÚS 321/97
Navrhovatel vytýká, že Městský soud v Praze se v napadeném rozsudku nevypořádal s některými tvrzeními, která podporovala jeho stanovisko. V odůvodnění rozsudku však Městský soud v Praze uvedl všechny skutečnosti rozhodné pro posouzení nároku navrhovatele stejně jako i právní závěry, které z těchto skutečností vyvodil. Pokud při provádění a hodnocení důkazů postupoval Městský soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a vyvodil z nich určité právní závěry, nepřísluší Ústavnímu soudu znovu hodnotit provedené důkazy. K meritu věci je nutno uvést, že Ústavní soud se ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu v tom, že rozhodujícím pro posouzení vyměřovacího základu je ust. §5 odst. 1 písm. c) a d) a odst. 3 zák. č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Z těchto ustanovení jednoznačně vyplývá, že vyměřovací základ si určuje osoba samostatně výdělečně činná sama, nejméně však v předepsané výši. Pokud navrhovatel argumentuje tím, že částka nad obvykle placené pojistné, zaplacená v měsíci prosinci, představovala doplatek pojistného, Ústavní soud nemůže s takovým závěrem souhlasit vzhledem k tomu, že o placení doplatku lze hovořit až v souvislosti s předložením "Přehledu o příjmech a výdajích" v určeném čase ve vazbě na podání daňového přiznání za příslušný rok. Z tohoto pohledu lze dospět k závěru, že jakékoliv úpravy prováděné v souvislosti s placením pojistného v průběhu příslušného roku mají povahu úprav vyměřovacího základu. Na uvedeném závěru nemění, podle názoru Ústavního soudu, nic ani to, že cit. zákon stanoví osobě samostatně výdělečně činné ohlašovací povinnosti týkající se změn v jednotlivých údajích. Nesplnění této ohlašovací povinnosti se nedotýká podstaty samotného práva osoby samostatně výdělečně činné určit si samostatně vyměřovací základ pro placení pojistného. Vzhledem k výše uvedenému dospěl proto Ústavní soud k závěru, že rozsudkem Městského soudu v Praze nebyla porušena navrhovatelem uváděná ustanovení Listiny základních práv a svobod resp. Ústavy ČR.
Vzhledem k těmto skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č.182/1993 Sb. odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 1998 JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR