ECLI:CZ:US:1998:3.US.324.97
sp. zn. III. ÚS 324/97
Usnesení
III. ÚS 324/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů J.K. a O.Š., oba zastoupeni advokátem JUDr. D.D., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé podali dne 2. 9. 1997 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena o den později. Ve stížnosti se domáhali zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 6. 1997, sp.zn. 2 Cdon 1601/96, s tvrzením, že jím došlo k porušení jejich základních práv, zaručovaných Listinou základních práv a svobod.
Ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp.zn. 1 a C 8/92, který si vyžádal Ústavní soud zjistil, že dne 7. 1. 1992 podali stěžovatelé žalobu, v níž se domáhali toho, aby odpůrci - Ministerstvu vnitra ČR - byla uložena povinnost uzavřít podle §6 odst. 1 písmeno g) zákona č. 87/1991 Sb., s nimi dohodu o vydání domu čp. 790 se stavební parcelou č. 931/1, zaps. na LV č. 1096 pro k.ú. H. (dále jen "předmětné nemovitosti"). Svůj návrh odůvodňovali tak, že jsou dílem původní
1 .
III. ÚS 324/97
vlastníci, dílem potomci původních vlastníků předmětných nemovitostí s tím, že předmětné nemovitosti byly odprodány v roce 1979 Ministerstvu vnitra ČR v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
Okresní soud v Hradci Králové dne 14. 6. 1994 rozsudkem, čj. 10 C 8/92-82, žalobě vyhověl a stanovil Ministerstvu vnitra ČR povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání předmětných nemovitostí. Své rozhodnutí zdůvodnil okresní soud tím, že je nutno dát za pravdu žalobcům, že dům byl prodán v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Tíseň okresní soud spatřoval v tom, že žalobci byli politicky perzekuováni, bydleli v domě, kde hrozilo vypnutí elektrické energie, dům byl špatně vytápěn a majitelé neměli prostředky na generální opravu elektrických rozvodů. Tato oprava přitom byla nutná, protože v té době bylo změněno napětí v rozvodné síti na 380/220 V čemuž rozvody v domě nevyhovovaly. Pokud by oprava nebyla provedena, hrozilo odpojení domu od sítě. Rodiny žalobců přitom neměly a nemohly mít prostředky na požadované opravy, jednak k celkové společenské situaci (děti studovaly, nájemné bylo přísně regulováno státem a nepřinášelo žádný zisk). Soud dospěl k závěru, že existovaly na straně žalobců i nápadně nevýhodné podmínky. Lze to dovodit ze znaleckého revizního posudku znalce ing. S. Závěry původního znalce, na základě jehož posudku byla stanovena cena předmětných nemovitostí, byly chybné a cena proto byla o 25 000,- Kč nižší. K prodeji došlo za situace, kdy žalobci sami neměli jinou možnost bydlení a znamenalo to pro ně stěhování do panelového domu s odlišnou kvalitou bydlení.
Proti tomuto rozsudku podalo Ministerstvo vnitra ČR odvolání, v němž namítalo, že soud neprovedl dostatečné dokazování a ze zjištěného skutkového stavu vyvodil nesprávné právní závěry. K prodeji předmětných nemovitostí nedošlo v tísni. Žalobci vyvozovali tíseň ze své údajné ekonomické tísně, když jim byla nařízena oprava elektrické instalace v ceně cca 35 000,- Kč. V řízení však vyšlo najevo, že žalobci nejprve nabídli předmětné nemovitosti bezplatně národnímu výboru a až následně je prodali jedinému zájemci - Ministerstvu vnitra ČR. Žalobci ani netvrdili, že by na ně byl ze strany ministerstva vyvíjen nátlak k prodeji. Pokud jde o nápadně nevýhodné podmínky, nebylo v řízení prokázáno, že by došlo k porušení tehdy platných cenových předpisů. Revizní posudek ing. S. se liší od původního posudku nejvíce v ocenění dvou garáží, které byly původně posouzeny jako majetek v soukromém vlastnictví, stejně jako celá nemovitost. Nebylo prokázáno, že by žalobci
III. ÚS 324/97
tyto garáže užívali a není proto důvod je posuzovat jako stavby v osobním vlastnictví. Při prodeji domu byla použita výjimka podle §22 vyhlášky č. 43/1969 Sb. (poskytnutí vyšší úplaty), která závisela na povolení tehdejšího národního výboru, což se také stalo. K ekvivalentnosti plnění se v odvolání uvádí, že původní dva vlastníci dostali náhradní byty o velikosti 4+1 a 1+1. Kupní smlouva také neobsahovala žádné vedlejší ustanovení související s předmětem plnění, které by prodávající významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem.
Krajský soud v Hradci Králové, jako soud odvolací, nejprve provedl další dokazování a poté dne 10. ledna 1996, pod čj. 15 Co 303/95-102, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Své stanovisko zdůvodnil tím, že žalobci neprokázali, že prodej předmětných nemovitostí proběhl za nápadně nevýhodných podmínek. Nebyly tedy splněny obě podmínky vyžadované zákonem č. 87/1991 Sb. Krajský soud uvedl, že žalobci prodali dům za situace, kdy o něj kromě žalovaného neměl nikdo zájem. Žalobci neprokázali, a ani netvrdili, že by v té době měli možnost prodat dům dráž jinému zájemci. Neuspěli dokonce ani tehdy, když dům nabízeli B. zadarmo. Rekonstrukci vnitřní elektroinstalace bylo nutné provést pod sankcí odpojení elektrického proudu a sami žalobci odhadli náklady na takovou opravu na 35 000,- Kč. To znamená, že nový majitel, aby mohl dům udržet v provozu, musel po jeho koupi kromě zaplacení kupní ceny vynaložit peníze na zmíněnou rekonstrukci. To se však nemohlo promítnout do posudku ani jednoho ze znalců. Sjednaná kupní cena sice byla nižší, než byla maximální přípustná cena podle tehdy platných předpisů, přesto však jde o cenu, která byla v horní třetině této maximální ceny.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání. V něm namítali, že krajský soud přehlédl, že vedle nesprávně zjištěné kupní ceny spočívaly nápadně nevýhodné podmínky i v samotné podstatě prodeje. Část žalobců neměla jinou možnost bydlení, než v předmětném domě. Dům, jako rodinný majetek, měl pro ně významnou užitnou hodnotu, protože uspokojoval nejen jejich bytové potřeby. U domu se nacházely garáže, které mohly sloužit žalobcům. Neměli žádný důvod k prodeji předmětných nemovitostí. Pokud je prodali, pak to bylo vyvoláno stavem tísně a doprovázeno stavem nápadně nevýhodných podmínek.
Nejvyšší soud ČR dne 12. 6. 1997 rozsudkem, čj. 2 Cdon 1601/96-116, dovolání zamítl. V odůvodnění uvedl, že skutková zjištění odvolacího soudu o
III. ÚS 324/97
podmínkách, za nichž byl uskutečněn převod předmětných nemovitostí, z nichž tento soud vycházel, jsou podložena výsledky dokazování. Rovněž je v souladu s výsledky dokazování závěr, že trh s domy, které neměly charakter tzv. osobního vlastnictví, v pravém slova smyslu neexistoval, ze strany fyzických osob byl o takové domy nepatrný zájem. Zákonné předpoklady stavu tísně a nápadně nevýhodných podmínek se často vzájemně prolínají a někdy i podmiňují. Přesto je nutno respektovat jejich relativní oddělenost, kdy předpoklad tísně představuje především vztah subjektivní a předpoklad nápadně nevýhodných podmínek zejména objektivní skutečnosti dané v konkrétní situaci. Přitom jde o podmínky kumulativní. Z provedených důkazů vyplynulo, že stav tísně na straně dovolatelů byl dán. Nebyl však dán předpoklad nápadně nevýhodných podmínek. Kupní cena sice byla nižší, než maximální možná cena podle posudku znalce ing. S., šlo však o cenu v horní třetině této maximální ceny. Právě dohodnutá cena nedovoluje závěr, že šlo o nápadně nevýhodné podmínky. Z dokazování totiž vyplynulo, že žalovaný byl jediný, kdo o koupi tehdy fakticky neprodejného domu projevil zájem. Části dovolatelů, případně právním předchůdcům dovolatelů, byly poskytnuty náhradní byty, jejichž kvalitu je třeba rovněž posuzovat v kontextu doby, kdy k převodu došlo, a která v té době byla obecně posuzována jako mnohem vyšší než ta, kterou opouštěli. Prodej předmětných nemovitostí nepřinesl žalobcům, popř. jejich právním předchůdcům, konkrétní nevýhodu ve srovnání s jinými občany nacházejícími se v podobném postavení.
Proti tomuto rozsudku podali navrhovatelé včas ústavní stížnost, v níž namítají, že rozsudkem Nejvyššího soudu bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo, zakotvené v čl. 11 odst. 1 a odst. 4, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V odůvodnění uvedli, že uzavřeli v roce 1979 kupní smlouvu, týkající se předmětných nemovitostí, v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, což podle jejich názoru přesahuje hranice nuceného omezení vlastnického práva a hraničí s vyvlastněním. Dům byl posudky znalců hodnocen jako obytný dům I. tř. kvality. K objektu náležely i 4 prostorné garáže. Jelikož dva z původních vlastníků neměli jinou možnost bydlení, dostali náhradní byty o velikosti 4+1 a 1+1 v panelovém domě. Dle názoru navrhovatelů nelze srovnat kvalitu bydlení v obytném domě s bydlením v panelovém domě, který v žádném případě nemohl navrhovatelům poskytnout takový komfort a soukromí jako dům obytný. Navrhovatelé se domnívají, že ekvivalent smluvených plnění byl porušen tím, že za vlastnické bydlení, tzv.
III. ÚS 324/97
bydlení ve vlastním, byla poskytnuta náhrada v podobě nájemního bydlení. Navrhovatelům sice byla poskytnuta určitá finanční náhrada jako kupní cena, ovšem nižší, než cena, která by byla určena podle tehdy platných cenových předpisů. Rozdíl 25 014,-Kč, mezi cenou poskytnutou a cenou určenou revizním znalcem ing. S., byl s ohledem na tehdejší cenové relace i osobní poměry navrhovatelů částkou značně vysokou. Navrhovatelé proto žádají, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR zrušil.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Podstata ústavní stížnosti je v polemice s právními závěry Nejvyššího soudu, a to ve stejném smyslu i rozsahu. To plyne také z dovolání navrhovatelů. Těmito námitkami se dovolací soud zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal. Pokud jde o hodnocení důkazů, postupoval ve shodě s ust. §132 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř"). Ústavní soud však vážil i to, zda ve věci postupem Nejvyššího soudu nedošlo k porušení zmíněných ústavních principů. Pochybení však ani tu neshledal. Jestliže Nejvyšší soud při svém rozhodování respektoval kautely dané ustanoveními §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" jeho hodnocení důkazů.
Nejvyšší soud své rozhodnutí náležitě zdůvodnil. Pokud jde o namítanou nesrovnalost v cenách nemovitostí, Ústavní soud zjistil, že podle předpisů platných v době prodeje předmětných nemovitostí (tj. zejména podle vyhl. č. 43/1969 Sb.), se jednalo o nemovitosti v tzv. soukromém vlastnictví a znalec stanovil podle §13 odst. 1 citované vyhlášky cenu obytného domu na 28 320,-Kč a, cenu garáží a pozemku na částku 6 040,-Kč. Pak na žádost v souladu s §2 citované vyhlášky určil cenu, kterou by dům měl, kdyby byl rodinným domkem. Tato fiktivní cena byla stanovena na 196 800,-Kč. Poté požádala Krajská správa SNB v H. příslušný ONV o výjimku podle §22 citované vyhlášky k prodeji předmětných nemovitostí za vyšší cenu. ONV pak v souladu s §13 odst. 2 citované vyhlášky výjimku povolil a určil cenu domu na 158 320,-Kč. Zde je třeba podotknout, že citovaná vyhláška hovořila o
III. ÚS 324/97
tom, že ONV může povolit přiznání náhrady až do výše náhrady za rodinný domek. Cena předmětných nemovitostí tedy sice nebyla maximálně přípustná, avšak byla stanovena v souladu s tehdy platnými předpisy. Úvahy obecných soudů o neexistenci nápadně nevýhodných podmínek (ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. g) zákona o mimosoudní rehabilitaci) potom dle přesvědčení Ústavního soudu nevybočují z rámce ústavnosti a nezasahují namítaná ustanovení Listiny základních práv a svobod.
Navrhovatelé namítají ve své stížnosti, že postupem Nejvyššího soudu byla porušena práva daná jim čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny. K tomu Ústavní soud konstatoval, že čl. 11 odst. 1 Listiny stanoví, že každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Tento článek Listiny nebyl postupem Nejvyššího soudu porušen. Jeho postupem nebylo zpochybněno právo navrhovatelů vlastnit majetek, ani nebyl dán tomuto právu jiný zákonný obsah. Pokud jde o ochranu vlastnického práva, zákonná ochrana se poskytuje pouze existujícímu vlastnickému právu, nikoliv právu jen tvrzenému. Zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, mohlo dojít pouze ke zmírnění některých majetkových a jiných křivd a to jen za podmínek tímto zákonem stanovených. Jestliže soudy dospěly k závěru, že tyto podmínky nebyly splněny, nelze bez dalšího z této skutečnosti vyvozovat, že bylo porušeno právo na ochranu vlastnického práva.
Pokud jde o čl. 11 odst. 4 Listiny, ten stanoví, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona. Ani tento článek Listiny nebyl postupem Nejvyššího soudu porušen. Prodej předmětných nemovitostí za cenu stanovenou v souladu s tehdy platnými předpisy, nelze považovat (jak tvrdí navrhovatelé) za vyvlastnění. K prodeji předmětných nemovitostí pak došlo z podnětu původních vlastníků, na které nebyl vyvíjen žádný nátlak (za nátlak nelze považovat požadavek opravy elektrických rozvodů, který byl z bezpečnostních důvodů nutný) a nelze jej považovat za nucené omezení vlastnického práva.
K namítanému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud konstatoval, že z ústavní stížnosti není zřejmé, v čem by bylo lze spatřovat porušení tam uvedeného práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, když nebylo žádným způsobem bráněno navrhovatelům, aby se svého práva
111. ÚS 324/97
stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu domáhali. Za porušení nestrannosti soudu nelze považovat skutečnost, že dal za pravdu jedné ze stran.
Na základě výše uvedených skutečností tedy Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle §43 odst. 1 písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 1998
JUDr.VIadimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR