ECLI:CZ:US:1998:3.US.327.97
sp. zn. III. ÚS 327/97
Usnesení
III. ÚS 327/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci Mgr. D.K., zastoupené advokátem JUDr. R.H., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala ústavní stížnost, která byla dne 5. 9. 1997 doručena Ústavnímu soudu. Po doplnění návrhu ze dne 17. 9. 1997 z ústavní stížnosti vyplynulo, že směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, čj. 22 Ca 34/97-25, ze dne 13. 6. 1997, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství čj. FŘ 534/120/1993, ze dne 4. 7.,1995, jímž bylo zamítnuto odvolání navrhovatelky proti rozhodnutím F.ú. v H., čj. FÚ 210/4410/93 Ge č. 71/93 a čj. FÚ 210/4409/93 Ge č. 70/93, ze dne 13. 9. 1993. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě bylo podle názoru navrhovatelky porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 4 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také zejména v otázce rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a v otázce práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní stížnost byla podána včas.
III. ÚS 327/97
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spisy, sp. zn. 22 Ca 34/97 a 22 Ca 683/95 vedené u Krajského soudu v Ostravě a dále i spis, sp. zn. IV.ÚS 210/96, zdejšího soudu. Ze spisového materiálu. Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka jako daňový subjekt (podnikatelka - fyzická osoba, zapsaná v obchodním rejstříku) byla v roce 1993 podrobena kontrole F.ú. v H. pro placení důchodové daně. Na základě výsledků provedené kontroly pak F.ú. jako správce daně dodatečným platebním výměrem, čj. FÚ 210/4410/93 Ge č. 71/93 a čj. FÚ 210/4409/93 Ge č. 70/93, ze dne 13. 9. 1993, doměřil důchodovou daň za rok 1991 a 1992 v celkové výši 1 073 450 Kč. V odůvodnění rozhodnutí pak Finanční úřad mimo jiné uvedl, že pro zdaňovací období 1991 navrhovatelka neprokázala zahrnutí počítače do obchodního majetku a pro zdaňovací období 1992 řádně neprojednala a neoznačila částku 263 227 Kč jako manko a dále zahrnula do nákladů některé další položky, které podle výsledků kontroly tento charakter neměly. Proti uvedeným rozhodnutím F.ú. v H. podala navrhovatelka odvolání, o němž Finanční ředitelství v O. rozhodnutím, čj. FŘ 534/120/1993, ze dne 4. 7. 1995, rozhodlo tak, že odvolání zamítlo s odůvodněním, že správce daně postupoval v souladu s příslušnými předpisy. Proti rozhodnutí Finančního ředitelství v O. podala navrhovatelka žalobu, jíž se domáhala zrušení napadeného rozhodnutí, protože podle jejího názoru při rozhodování o odvolání nebyly důsledně respektovány základní zásady daňového řízení, zejména zásada stanovená v §2 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb., a odvolací orgán se rovněž nevypořádal zcela se všemi námitkami uvedenými v odvolání. Krajský soud v Ostravě si k podané žalobě vyžádal vyjádření Finančního ředitelství v O. a s odvoláním na ust. §250f občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") ve věci rozhodl bez nařízení ústního jednání tak, že rozsudkem, čj. 22 Ca 683/95-24, ze dne 16. 4. 1996, žalobu zamítl, protože při přezkoumání napadeného rozhodnutí neshledal tvrzená porušení zákona, která by měla za následek zkrácení subjektivních práv navrhovatelky.
K ústavní stížnosti navrhovatelky rozhodl v předmětné věci Ústavní soud tak, že nálezem, čj. IV. ÚS 210/96, ze dne 19. 12. 1996, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě s odůvodněním, že v předmětné věci se nejedná o jednoduchý případ, a proto nebyly splněny podmínky pro postup podle ust. §250f o.s.ř.. Dále Ústavní soud uvedl, že pokud žaloba trpěla vytýkanými vadami, bylo povinností krajského soudu
III. ÚS 327/97
nařídit jejich odstranění, a pokud tak soud neučinil, nemohl dospět ke spolehlivému
závěru o tom, že napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem.
Po právní moci rozhodnutí Ústavního soudu Krajský soud v Ostravě ve věci znovu zahájil řízení pod sp. zn. 22 Ca 34/97. Ve věci nařídil ústní jednání, v němž konstatoval příslušný ústavní nález, napadené rozhodnutí Finančního ředitelství, podanou žalobu a vyjádření žalovaného. Dále konstatoval i podstatný obsah předmětného správního spisu, který si k řízení vyžádal od správce daně. Při ústním jednání se dále vyjádřil právní zástupce navrhovatelky, který upřesnil některé údaje uvedené v žalobě. Své vyjádření uvedl rovněž zástupce žalovaného. Krajský soud v Ostravě poté rozsudkem, čj. 22 Ca 34/97-25, ze dne 13. 6. 1997, žalobu znovu zamítl. V odůvodnění krajský soud uvedl, že při přezkoumávání napadeného rozhodnutí vycházel ze skutkového stavu, který existoval v době jeho vydání a v souladu s dispoziční zásadou byl vázán rozsahem tvrzených nezákonností obsažených v žalobě. V první žalobní námitce navrhovatelka obecně poukázala na nerespektování základních zásad daňového řízení se zdůrazněním zásady uvedené v §2 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb., aniž by blíže odůvodnila, v čem porušení těchto zásad spočívá. Krajský soud však neshledal důvody pro postup podle §43 o.s.ř., protože podání navrhovatelky netrpělo vadami, které by ve smyslu citovaného ustanovení bránily projednání věci. Podaná žaloba obsahovala všechny náležitosti ve smyslu §249 odst. 2 o.s.ř. Bylo by nad rámec poučovací povinnosti soudu zakotvené v §5 o.s.ř. poučovat navrhovatelku o tom, že její důvody uvedené v žalobě nejsou dostatečně konkretizovány a precizovány. Soud zkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí z hlediska námitky týkající se §2 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb. a neshledal v tomto směru žádné pochybení žalovaného. K doplnění žaloby, které bylo učiněno u ústního jednání dne 6. 6. 1997 nemohl krajský soud přihlédnout s poukazem na ust. §250b odst. 1 a §250h o.s.ř. Pokud se jedná o další žalobní námitky týkající se nezahrnutí některých výdajů, které navrhovatelka měla, do nákladů pro stanovení daňového základu, soud přezkoumal postup příslušného správního orgánu a neshledal tvrzená porušení zákona, která by měla za následek zkrácení subjektivních práv žalobkyně. V předmětné věci proto rozhodl tak, jak je výše uvedeno.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, čj. 22 Ca 34/97-25, ze dne 13. 6. 1997, podala navrhovatelka znovu ústavní stížnost. Podle jejího názoru bylo rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě zasaženo do jejího práva na soudní ochranu,
111. ÚS 327/97
a to především v otázce rovnosti účastníků, protože soud byl při provádění a hodnocení důkazů jednostranný a neumožnil navrhovatelce vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Uvedená porušení navrhovatelka spatřuje především ve skutečnosti, že žaloba byla sice projednávána za její přítomnosti, avšak navrhovatelce bylo po provedení závěrečného návrhu žalovaného odňato právo vyjádřit se k důkazům, o které se žalovaný opíral. Dále nebylo navrhovatelce umožněno doplnění jejího závěrečného návrhu o podstatný důkaz, který vyvracel tvrzení žalovaného, totiž o zprávu auditora vypracovanou k projednávanému případu v době rozhodování finančních orgánů. Tento důkaz nebyl napadeným rozhodnutím vůbec zohledněn, ač byl soudu předložen před vyhlášením rozsudku. Uvedeným postupem soudu tak byla porušena základní práva navrhovatelky stanovená v čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 věta první Listiny a čl. 4 Ústavy ČR. Navrhovatelka proto žádá, aby Ústavní soud svým nálezem napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil.
Ústavní soud ji mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím byly porušeny základní práva a svobody fyzické nebo právnické osoby chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. V předmětné věci se navrhovatelka dovolává ochrany svých Listinou zaručených práv na soudní ochranu, a proto Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházejí z hlediska namítaného porušení těchto základních práv.
Na základě přezkoumání napadeného rozhodnutí včetně předcházejícího řízení však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je námitka navrhovatelky, že Krajský soud v Ostravě neumožnil navrhovatelce vyjádřit se k závěrečnému slovu žalovaného a ve svém rozhodnutí nezohlednil zprávu auditora a písemné podání, které navrhovatelka soudu postoupila. Podle názoru Ústavního soudu krajský soud ve svém postupu nepochybil a jednal v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. Pokud by totiž krajský soud považoval podání navrhovatelky za rozšíření žaloby, tj. rozšíření rozsahu přezkoumání napadeného správního rozhodnutí, pak připuštění takového podání brání ustanovení §250h o.s.ř., které stanoví, že takové rozšíření lze provést jen ve lhůtách stanovených pro podání samotné správní žaloby. Písemné podání, o něž se
III. ÚS 327/97
navrhovatelka v ústavní stížnosti opírá, bylo však soudu doručeno dlouho po uplynutí lhůty pro podání žaloby podle §250b o.s.ř. Ústavní soud se ztotožnil rovněž s názorem krajského soudu v tom, že zprávu auditora nelze zahrnout jako další navržený důkaz. Podle ust. §250i odst. 1 o.s.ř. je pro soud při přezkoumávání zákonnosti napadeného rozhodnutí rozhodující stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí a dokazování se neprovádí. Samotná zpráva auditora byla zpracována až po rozhodnutích příslušných správních orgánů. Na základě výše uvedených skutečností pak Ústavní soud dospěl k závěru, že v postupu Krajského soudu v Ostravě nelze spatřovat porušení práva navrhovatelky na soudní ochranu v intencích navrhovatelkou uvedených ustanovení Listiny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 1998
JUDr.Vladimír Jurka
soudce Ústavního soudu ČR