ECLI:CZ:US:1998:3.US.341.97
sp. zn. III. ÚS 341/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Ing. M.M., zastoupené advokátem JUDr. I.M., proti rozhodnutím Vrchního soudu v Praze (sp. zn. 13 Cmo 102 - 104/97), mimo ústní jednání dne 26. 2. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavními stížnostmi, podanými za podmínek stanovených zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), 2, 4 zák. č. 182/1993 Sb.], napadla stěžovatelka usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 1997 (vydané ve věcech 21 Cm 301, 308, 309/96 Obchodního soudu v Praze), a tvrdila, že obecný soud těmito rozhodnutími porušil její ústavně zaručené základní právo dané čl. 28 Listiny základních práv a svobod (per analogiam), a to tím, že jí v řízení o incidenční žalobě konkurzního věřitele nepřiznal náklady řízení v takové výši, v jaké ji před obecnými soudy (podle výše uplatněné pohledávky) účtovala; vytkla obecnému soudu nesprávnou aplikaci advokátního tarifu a absenci přiměřeného zdůvodnění jeho rozhodnutí a závěrem navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem ústavní stížností napadená rozhodnutí spolu s ustanovením §9 odst. 3 vyhlášky ministra spravedlnosti č. 177/1996 Sb. zrušil.
Předseda senátu obecného soudu, z něhož ústavní stížností napadená rozhodnutí vzešla, se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.) k věci vyjádřil tak, že vývody stěžovatelky odmítl, zdůraznil, že s přihlédnutím k účelu zákona o konkurzu a cílům řízení (spory incidenční) určení pravosti, výše či pořadí pohledávky samo o sobě není exekučním titulem, a proto také řízení o nich je (ve své podstatě) sporem určovacím o tom, v jakém poměru bude věřitel z konkurzní podstaty vůbec uspokojen, a proto ani hodnotu incidenčního sporu nelze odvozovat toliko od výše popření pohledávky, kterou ostatně v době rozhodování ani nelze (v penězích) přesně vyjádřit, neboť k tomu může dojít až po nabytí právní moci rozvrhového usnesení; vyslovit své přesvědčení, že napadené rozhodnutí (stejně jako rozhodnutí soudu I. stupně), výše odměny za právní zastoupení je zcela ve shodě s povahou řízení, v němž bylo poskytnuto, a ve shodě se zákonem nešlo v intencích §9 odst. 3 vyhl. č. 177/96 Sb. Navrhl proto, aby ústavní stížnosti, kterou označil jako nedůvodnou, nebylo vyhověno.
Protože ústavní stížnosti směřující sice proti samostatným rozhodnutím obecného soudu se jevily jak povahou materie, tak také osobami účastníků totožné, Ústavní soud všechny tři ústavní stížnosti usnesením ze dne 15. ledna 1998 spojil ke společnému rozhodnutí.
Ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud již dříve a opakovaně v publikovaných a tedy obecně přístupných nálezech vyložil, že v rámci své pravomoci dané jak Ústavou ČR (úst. zák. č. 1/1993 Sb.), tak zákonem o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb.), je oprávněn zasáhnout do jurisdikce obecných soudů jen za splnění zvláštních podmínek, protože jde o ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, postačí stěžovatelku na tato rozhodnutí odkázat (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994); ony zvláštní podmínky však ve věci posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Výše advokátní odměny za poskytování různých forem (druhů) právní pomoci je ex lege upravena - s možnými korekcemi, s přihlédnutím k povaze věci, příp. k její složitosti - podle jednotlivých typů tak, jak je v dlouhodobé praxi lze postřehnout a není věcí ústavního soudnictví, aby do typově odvozené struktury advokátních odměn a z ní se odvíjející praxe obecných soudů jakkoli zasahovalo; odkaz stěžovatelky na odlišnou výši odměny za zastoupení ve sporu (při shodné výši jeho punkta) a v posuzované věci z důvodů vyložených obecným soudem, s nímž se i Ústavní soud zcela ztotožňuje, není namístě; ostatně, pokud jde o povahu advokátní odměny, sluší stěžovatelku odkázat na stanovisko Ústavního soudu ve věci III. ÚS 244/95 (Pl. ÚS-st.-1/96 - obecně přístupné u Ústavního soudu - §59 odst. 6 zák. č. 182/1993 Sb.).
Odůvodnění ústavní stížnosti je ve své podstatě pouhou (a opakovanou) polemikou se stanoviskem obecného soudu (k tomu viz rozhodnutí napadené stěžovatelkou v dalších věcech I. ÚS 341/97, II. ÚS 341/97 a III. ÚS 341/97), aniž by však tvrzení stran ústavně zaručených základních práv - mimo strohý odkaz na příslušné články Listiny základních práv a svobod - bylo vůbec zdůvodněno; je proto i zde namístě stěžovatelku odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti stojící mimo organizaci soudů obecných, není v této soustavě další přezkumnou instancí.
Z takto vyložených důvodů byly proto posuzované ústavní stížnosti shledány jako zjevně neopodstatněné, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána především ustálenou praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem, jak ve znělce tohoto usnesení se stalo [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.].
Spolu s ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení ustanovení §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky ministra spravedlnosti č. 177/96 Sb.; s ohledem na odmítavý výrok stran vlastní ústavní stížnosti však nebylo třeba se tímto návrhem - ostatně zcela nedůvodným - zabývat, neboť věcné projednání takového návrhu je úzce spjato s osudem ústavní stížnosti, spolu s níž byl podán (III. ÚS 101/95 publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha, 1996).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 26. 2. 1998