ECLI:CZ:US:1998:3.US.354.97
sp. zn. III. ÚS 354/97
Usnesení
III. ÚS 354/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti Z.H., zastoupeného advokátem JUDr. A.R., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 22. 9. 1997 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 23. 9. 1997. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 20 Co 342/96-35, ze dne 29. 7. 1997, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti, čj. 5 C 39/95-25, ze dne 22. 5. 1995. Napadeným rozsudkem byla podle názoru navrhovatele porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR. Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 5 C 39/95, Okresního soudu v Uherském Hradišti. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel se žalobou domáhal, aby soud určil, že odpůrkyně je povinna sepsat s ním smlouvu o vydání nemovitostí (dům č. 633 se stav. parcelou č. 625 a zahradou č. 1505/46 v k.ú. O. předměstí) s odvoláním na ustanovení §5 odst. 4 zák. č.
111. ÚS 354/97
87/1991 Sb. Předmětné nemovitosti získal navrhovatel darem od své matky a v souvislosti s trestním postihem za nedovolené opuštění republiky tyto nemovitosti propadly ve prospěch státu. Usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti čj. Rt 179/90-6 ze dne 23. 8. 1990 byl navrhovatel rehabilitován a byla zrušena všechna rozhodnutí ve věci, včetně trestu propadnutí majetku státu. Navrhovatel vyzval odpůrkyni k vydání předmětných nemovitostí v prosinci 1994, což ona odmítla s tím, že nemovitosti získala koupí od D. Navrhovatel se domníval, že při koupi domu byla odpůrkyně podstatně zvýhodněna ve vztahu ke kupní ceně. Odpůrkyně naproti tomu uvedla, že nemovitosti koupila od M., na základě kupní smlouvy ze dne 28. 11. 1984, za dům zaplatila kupní cenu stanovenou znaleckým odhadem, který nemohla ovlivnit. V průběhu užívání dům podstatně zhodnotila. Na základě dalších provedených důkazů soud konstatoval, že v daném případě odpůrkyně nabyla předmětné nemovitosti od M. Nenabyla je tedy od státu, jak to vyžaduje podmínka stanovená v §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. Za těchto okolností odpůrkyně nebyla povinnou osobou ve smyslu cit. zákona. S ohledem na tyto skutečnosti Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem, čj. 5 C 39/95-25, ze dne 22. 5. 1995, žalobu zamítl.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal navrhovatel odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Brně jako soud odvolací. Krajský soud v Brně rozsudkem, čj. 20 Co 342/96-35, ze dne 29. 7. 1997, potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku ve věci samé. V odůvodnění pak uvedl, že není pochybnosti o tom, že navrhovatel je osobou oprávněnou ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb. Musel se však rovněž zabývat tím, zda
odpůrkyně je povinnou osobou ve smyslu §4 odst. 2 cit. zákona. Podle tohoto ustanovení jsou povinnými osobami též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 cit. zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc bud' v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. Vzhledem k uvedenému soud zjistil, že odpůrkyně nenabyla věc od státu, nýbrž na základě kupní smlouvy od D. Není tedy osobou povinnou ve smyslu cit. ustanovení zák. č. 87/1991 Sb. a pro nedostatek pasivní legitimace bylo třeba návrh zamítnout. Pokud navrhovatel v odvolání tvrdil, že D nabylo nemovitosti na základě neplatného převodu, nepředložil ani nenavrhl k tomuto tvrzení žádný důkaz tak, jak mu to ukládá ust. §120 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Odvolací soud konstatoval v
III. ÚS 354/97
odůvodnění, že za této situace neměl důvodu pochybovat o tom, zda D bylo v době uzavření kupní smlouvy s odpůrkyní řádným vlastníkem předmětných nemovitostí. Navíc kupní smlouva podléhala registraci státním notářství podle tehdy platných předpisů a při registraci smlouvy nebylo zjevně pochybností o vlastnickém právu prodávajícího. Ze všech výše uvedených důvodů Krajský soud v Brně rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel ústavní stížnost, protože podle jeho názoru byla tímto rozsudkem porušena jeho základní práva stanovená zejména v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 Listiny. Navrhovatel vytýká odvolacímu soudu, že nedostatečně posoudil skutečnosti, které nastaly v souvislosti s převodem jeho nemovitostí na odpůrkyni a před ní i na D. Porušení základních práv spočívalo dále, podle názoru navrhovatele, i v tom, že odvolací soud nerespektoval skutečnost, že v důsledku trestní rehabilitace byly zrušeny i všechny vedlejší tresty včetně trestu propadnutí majetku a obnovila se tak ex tunc jeho vlastnická práva. Odvolací soud tedy, podle názoru navrhovatele, aplikoval nesprávný právní názor, jestliže posuzoval povinnou osobu podle ust. §4 zák. č. 87/1991 Sb. Vzhledem k uvedenému žádal navrhovatel, aby ústavní soud svým nálezem zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím soudu porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Protože se navrhovatel domáhá ochrany svých základních práv chráněných Listinou, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházejí z pohledu ochrany právě těchto základních práv. Na základě posouzení spisového materiálu však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Navrhovatel především nesouhlasí se způsobem provádění a hodnocení důkazů. Z tohoto pohledu je třeba uvést, že důkazní povinnost v řízení před obecnými soudy je uložena účastníkům řízení, kdy každý z nich uvádí svá tvrzení a je povinen je doložit také potřebnými důkazy. Obecný soud naproti tomu je povinen (současně také oprávněn) zvažovat v každé fázi řízení, které důkazy je třeba provést, zda a
111. ÚS 354/97
nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Provedené důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, a v odůvodnění rozsudku zhodnotí provedené dokazování. Pokud takto soud postupuje nelze jeho postupu vytýkat porušení základních práv chráněných Listinou. Ústavní soud v postupu soudu I. stupně i soudu odvolacího neshledal žádné vybočení z výše uvedených zásad, a proto dospěl k závěru, že právo navrhovatele na soudní ochranu nebylo postupem soudu porušeno.
Navrhovatel se dále dovolává ochrany svého vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 věta první Listiny. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že uvedeným ustanovením je chráněno především vlastnické právo již existující, nikoliv vlastnické právo tvrzené, které je předmětem soudního sporu. Ochranu však i v takovém případě poskytuje tím, že dává subjektu možnost uplatňovat své tvrzené právo u soudu. Na druhou stranu však samotnou skutečnost, že navrhovatel neměl ve věci úspěch nelze ještě považovat za porušení jeho vlastnického práva. Pokud se jedná o tvrzení navrhovatele, že trestní rehabilitací a zrušením všech uložených trestů se obnovilo jeho původní vlastnické právo, je nutno v této souvislosti uvést, že pravomocná soudní rozhodnutí podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, pokud obsahují i výroky o zrušení vedlejších trestů propadnutí majetku, nejsou listinou způsobilou být podkladem k provedení záznamu podle ust. §8 odst. 2 zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Navíc ust. §23 odst. 2
zák. č. 119/1990 Sb. váže úpravu podmínek uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, na zvláštní zákon, kterým je možno rozumět zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jakož i zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Smyslem a účelem ust. §23 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. je v prvé řadě také ochrana původního vlastníka, a to především vzhledem k možné námitce vydržení. Ust. §23 chrání tedy právo každého vlastnit majetek potud, že se mu náhrady dostane v každém případě, i když nikoliv vždy cestou naturální restituce. Na základě výše uvedených úvah dospěl proto Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem nebylo porušeno ust. čl. 11 odst. 1 Listiny ani čl. 90 Ústavy ČR.
III. ÚS 354/97
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 1998
JUDr.Vladimír JURKA soudce Ústavního soudu ČR