ECLI:CZ:US:1998:3.US.357.97
sp. zn. III. ÚS 357/97
Usnesení
III. ÚS 357/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti navrhovatelek A.V. a J.Ch., obě zastoupeny advokátem JUDr. R.D., proti rozsudku Okresního soudu v Písku, čj. 4 C 558/95-95, ze dne 27. 3. 1997 a Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 5 Co 1361/97-119, ze dne 18. 7. 1997, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelky podaly dne 23. 9. 1997 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena o den později. Ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 7. 1997, čj. 5 Co 1361/97-119, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 27. 3. 1997, čj. 4 C 558/95-95.
Ze spisu Okresního soudu v Písku, sp.zn. 4 C 558/95, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 3. 7. 1995 podaly navrhovatelky žalobu na vyklizení nemovitostí - parcel č. 1013/2 a 1017/2 v k.ú. V. (dále jen "předmětné
III. ÚS 357/97
nemovitosti") a úhradu dlužného nájemného ve výši 30.000,- Kč na ZO .
V žalobě navrhovatelky uvedly, že jsou spoluvlastnicemi předmětných nemovitostí, a to z titulu dědického rozhodnutí, čj. D 729/86-24, ze dne 5. 1. 1987, po původní vlastnici - své zemřelé matce A.M. Vlastnictví A.M. nebylo nikdy zpochybněno. Předmětné nemovitosti byly v užívání Z., které je v roce 1984 přenechalo k užívání ZO . Navrhovatelky požádaly ZO o vyklizení předmětných nemovitostí a jejich vydání. Ten však vydání odmítl s tím, že nemovitosti užívá na základě smlouvy řádně uzavřené s Z. a zřídil na nich zahrádkářskou kolonii a na základě stavebního povolení postavil 20 zahrádkářských chat. Podle názoru navrhovatelek nemohlo Z předmětné nemovitosti přenechat do užívání jinému bez souhlasu vlastníka, nájemní smlouva je proto od počátku neplatná. Stejně tak je podle jejich názoru neplatné i vydání stavebního povolení na výstavbu zahrádkářských chat.
Okresní soud rozsudkem, čj. 4 C 558/95-53, ze dne 26. března 1996, rozhodl tak, že zamítl žalobu, pokud jde o návrh na vyklizení předmětných nemovitostí, stanovil povinnost Z. zaplatit navrhovatelkám nájem za dobu od 3.7. 1992 do 30.6. 1993 a rozhodl rovněž o nákladech řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně sice prokázaly, že jsou právními nástupkyněmi původní vlastnice předmětných nemovitostí paní A.M., avšak nájem předmětných nemovitostí byl uzavřen v souladu s právem. Podle tehdy platných ustanovení §40 a 41 zákona č. 122/1975 Sb. a §9 zákona č. 123/1975 Sb. se totiž k přenechání pozemků do dočasného užívání nevyžadoval souhlas skutečného vlastníka pozemků, nýbrž souhlas ONV, po vyjádření Okresní zemědělské správy. Tyto náležitosti v daném případě splněny byly. Základní organizace Z. uzavírala smlouvu o přenechání předmětných nemovitostí do dočasného užívání jako právní subjekt, smlouva byla tedy uzavřena platně. Rovněž tak v souladu s tehdy platným právem byla zřízena zahrádkářská kolonie. Do doby, kdy mělo skončit právo dočasného užívání pozemků byl Z jejich řádným nájemcem. Výše ročního nájmu byla stanovena podle ust. §22 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. Bylo rovněž prokázáno, že 20 zahrádkářských chat ve zděné variantě bylo postaveno na předmětných nemovitostech na základě řádného stavebního
III. ÚS 357/97
povolení. Z užívá pozemky na základě nájmu, v souladu s citovaným ustanovením zákona č. 229/1991 Sb. Soud proto z výše uvedených důvodů návrh na vyklizení pozemků zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podaly navrhovatelky odvolání, v němž uvedly, že soud neprováděl žádné důkladné dokazování, nesprávně zhodnotil provedené důkazy a nevyřešil řadu sporných otázek. Nevyřešeny zůstaly otázky právní subjektivity organizací Z, soud se nezabýval otázkou kolaudace postavených chatek apod.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek dne 10. července 1996 usnesením, čj. 5 Co 1262/96-68, zrušil a vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Písku o věci dále jednal, prováděl dokazování a dne 27. března 1997 pod čj. 4 C 558/95-95 o věci znovu rozhodl tak, že návrh v plném rozsahu zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil v podstatě stejně, jako ve svém prvém rozhodnutí. V odůvodnění poukázal na to, že důkazním řízením bylo prokázáno, Z. uzavřelo smlouvu o přenechání předmětných nemovitostí do dočasného užívání základní organizaci Z. v souladu s tehdy platnými právními předpisy. Dále bylo prokázáno, že základní organizace Z. uzavírala tuto smlouvu jako právní subjekt a smlouva byla uzavřena platně. Navrhovatelky prokázaly, že jsou právními nástupkyněmi původní vlastnice paní A.M. a odpůrce prokázal, že do doby, kdy mělo skončit právo dočasného užívání pozemku (do 1. 6. 2004) je jejich řádným nájemcem. Výše ročního nájemného činí podle §22 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. 10% z ceny pozemku. Vzhledem k tomu, že odpůrce vznesl námitku promlčení, soud přiznal navrhovatelkám nájemné pouze za dobu od 3. 7. 1992 do 30.6. 1993.
Proti tomuto rozhodnutí navrhovatelky podaly znovu odvolání, v němž napadly výrok o zamítnutí povinnosti vyklidit pozemky, o výši nájemného a rozhodnutí o nákladech řízení. Odvolání bylo odůvodněno stejně, jako prvé odvolání. Pokud jde o výši nájemného, namítaly navrhovatelky, že výše nájemného je stanovena podle vyhlášky Ministerstva zemědělství, nikoliv podle zákona, jak by to odpovídalo Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Krajský soud v Českých Budějovicích dne 18. 7. 1997 pak rozsudkem, čj. 5 Co 1361/97-119, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a v odůvodnění uvedl, že
i
III. ÚS 357/97
soud I. stupně správně zjistil skutkový stav a vypořádal se se všemi otázkami, které navrhovatelky vznesly v odvolání. Na předmětné nemovitosti se vztahuje ust. §22 odst. 4 zákona o půdě, týkající se vzniku nájmu i výše nájemného.
Proti tomuto rozhodnutí podaly navrhovatelky podle ust. §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") dovolání, v němž namítaly, že v daném případě nebyla zahrádkářská osada zřízena řádně. Pokud jde o stanovení výše nájemného, bylo zřízení nájmu podle navrhovatelek velkým omezením vlastnických práv, provedené na základě vyhlášky Ministerstva zemědělství, nikoliv na základě zákona, což je v rozporu s čl. 11 odst. 4 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud v Písku svým usnesením ze dne 16. 1. 1998, čj. 4 C 558/95-139, zastavil dovolací řízení v části, v níž se navrhovatelky původně domáhaly zaplacení částky nájemného ve výši 30.000,-Kč, protože, přes výzvu soudu, nebyly zaplaceny soudní poplatky. Dne 25. února 1998 pak Nejvyšší soud ČR usnesením, čj. 26 Cdo 361/98-142, dovolání odmítl. V odůvodnění uvedl, že přípustnost dovolání nelze opřít o žádné ustanovení o.s.ř.
V mezidobí podaly navrhovatelky dne 24. 9. 1997 ústavní stížnost v níž namítaly, že obecné soudy svým jednáním porušily jejich základní práva daná čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a odst. 4 a čl. 36 Listiny. Znovu namítly, že zahrádkářská osada nebyla zřízena před 1. 10. 1976. Podle navrhovatelek soudy nesprávně zhodnotily zjištěný skutkový stav. Pokud jde o stanovení výše nájemného, pokud soudy postupovaly podle vyhlášky Ministerstva zemědělství, jsou tím předřazeny zájmy členů zahrádkářské osady před zájem vlastníků pozemků, což je v rozporu s uvedenými články Listiny.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 16. 4. 1998 odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, z něhož plyne, že vlastnické právo navrhovatelek bylo omezeno podle zákona.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní
III. ÚS 357/97
právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Podstata ústavní stížnosti je v polemice s právními závěry obecných soudů, a to ve stejném smyslu i rozsahu. To plyne také z odvolání navrhovatelek v řízení před obecnými soudy. Stran hodnocení důkazů obecnými soudy nelze mít za to, že nerespektovaly kautely dané ustanovením §132 o.s.ř. Soudy se zabývaly nabídnutými důkazy a ve smyslu uvedeného ustanovení o.s.ř. také v odůvodnění svých rozhodnutí k nim zaujaly stanovisko a také vysvětlily odpovídajícím způsobem co je k přijatému rozhodnutí vedlo.
Obecné soudy respektovaly zásadu rovnosti účastníků v řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i další zásady, plynoucí z čl. 37 Listiny. Věc totiž na základě žaloby a za přítomnosti stran řádně projednaly a dodržely přitom všechny zásady spravedlivého procesu, uvedené v příslušných ustanoveních o.s.ř. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektovaly kautely dané ust. §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, i kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (nález III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1., C. H. Beck Praha 1994, str. 41). Proto ani z těchto hledisek nelze jejich rozhodnutím nic zásadního vytknout.
Pokud jde o navrhovatelkami namítaná porušení základních práv, Ústavní soud shledal, že čl. 2 odst. 3 Listiny jednáním soudů porušen nebyl. Navrhovatelkám nebylo nikým a ničím bráněno v jednání, které není v rozporu se zákonem, ani je nikdo nenutil k jednání, které zákon nepřikazuje. Rovněž tak nebyl porušen čl. 4 odst. 1 Listiny, neboť navrhovatelkám nebyla uložena žádná povinnost, která by nebyla na základě zákona a v jeho mezích.
Pokud jde o porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, Ústavní soud zjistil, že v daném případě nikdo nezpochybnil právo navrhovatelek vlastnit majetek, ani nedával jejich právu jiný, než zákonný obsah. Rovněž byla předmětnému majetku poskytnuta příslušná ochrana. Ve smyslu ust. čl. 11 odst. 4 Listiny, omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu a to na základě zákona a za náhradu. V daném případě došlo k omezení vlastnického práva, avšak v zachování právní jistoty oprávněných uživatelů půdy (nájemců zahrádek, kteří nájem nabyli bona fides) po dobu nájmu lze spatřovat veřejný zájem, navíc vymezený příslušnou právní normou. Zmíněné
III. ÚS 357/97
omezení vlastnického práva bylo provedeno na základě zákona a za náhradu. K námitce navrhovatelek, že náhrada byla nepřiměřeně nízká, byt' byla stanovena v souladu s platnou vyhláškou Ministerstva zemědělství, nelze přihlížet. Vyhláška je obecně platným právním předpisem, vydaným na základě zákona. Náhrady byly podle ní poskytovány všem dotčeným subjektům a odporovalo by zásadě rovnosti občanů před právem, kdyby byly v jednotlivých případech poskytovány z její platnosti výjimky, odůvodněné subjektivními hledisky.
Namítané porušení čl. 36 Listiny rovněž nebylo shledáno. Navrhovatelkám nebylo bráněno v tom, aby se stanoveným postupem domáhaly svého práva. Z pouhé skutečnosti, že nebyly ve sporu úspěšné, nelze vyvozovat, že bylo porušeno toto jejich základní právo.
Nutno proto konstatovat, že v daném případě v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení základních práv či svobod, zaručených ústavními zákony nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud proto s poukazem na uvedené skutečnosti návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 1998
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu Ústavního soudu