ECLI:CZ:US:1998:3.US.366.97
sp. zn. III. ÚS 366/97
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti M. A., zastoupené advokátkou JUDr. I.S., takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatelka osobně dne 2. 10. 1997 podala ústavní stížnost, která směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 33 Ca 79/96-26, ze dne 17. 6. 1997, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu v P., čj. V 6-6701/94, ze dne 20. 11. 1995, o zamítnutí návrhu na povolení vkladu vlastnického práva. Podle názoru navrhovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její vlastnické právo zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedenými rozhodnutími byl rovněž porušen princip obsažený v čl. 1 Listiny, a to nezrušitelnost základních práv. Navrhovatelka se dále domnívá, že svým postupem Městský soud v Praze porušil čl. 90 Ústavy ČR, protože neposkytl ochranu jejích práv. Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 33 Ca 79/96, Městského soudu v Praze. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka podala opravný prostředek proti rozhodnutí Katastrálního úřadu v P., čj. V 6-6701/94, ze dne 20. 11. 1995. Tímto rozhodnutím Katastrální úřad v P. zamítl návrh na vklad vlastnického práva k nemovitosti na základě dohody o
vydání věci ze dne 18. 9. 1991 uzavřené podle zák. č. 403/1990 Sb. mezi vydávajícím subjektem O.ú. v P. a nabyvatelkou A.H. ohledně vydání domu čp. 340 s pozemkem parc. č. 2900 v kat. území L. Ve věci samé Ústavní soud dále zjistil, že A.H. (právní předchůdkyně navrhovatelky) uzavřela výše uvedenou dohodu o vydání předmětných nemovitostí s O.ú., dohoda byla v souladu s tehdy platnou právní úpravou registrována rozhodnutím Státního notářství čj. 8 RE 290/91-13, ze dne 23. 9. 1991. Rozhodnutí státního notářství bylo ke stížnosti pro porušení zákona podané G. zrušeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze, čj. 4 Cz 145/92-14, ze dne 29. 4. 1994, s odůvodněním, že dohoda o vydání nemovitostí nemohla být platně uzavřena, neboť před vydáním rozhodnutí podle nař. vlády č. 15/1959 Sb. byly předmětné nemovitosti původnímu vlastníku konfiskovány podle dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb. Věc byla vrácena k dalšímu řízení Katastrálnímu úřadu v P., protože v mezidobí přestala existovat státní notářství a předmětná agenda byla svěřena do pravomoci katastrálních úřadů. Katastrální úřad v P. ve věci rozhodl rozhodnutím ze dne 13. 10. 1994 tak, že návrh na vklad zamítl. Toto rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze, čj. 33 Ca 19/95, ze dne 31. 7. 1995. Tímto rozsudkem Městský soud v Praze uložil katastrálnímu úřadu, aby řízení po skutkové stránce doplnil tak, aby byl spolehlivě zjištěn způsob a doba přechodu předmětných nemovitostí na stát. Dále v tomto rozsudku vyslovil Městský soud v Praze právní závěr o tom, že bude-li z doplněného řízení zřejmé, že nemovitosti přešly na stát konfiskací podle dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb., bude nutno návrh na vklad zamítnout s odůvodněním, jež je obsaženo v cit. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. V souladu s uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze pokračoval katastrální úřad dále v řízení, doplnil zjištění skutkového stavu věci a ve věci rozhodl rozhodnutím, čj. V 6-6701/94, ze dne 20. 11. 1995, tak, že návrh na vklad vlastnického práva znovu zamítl. Zamítavé rozhodnutí katastrálního úřadu bylo opřeno o zjištění, že předmětné nemovitosti byly konfiskovány rozhodnutím Finančního odboru ÚNV čj. Fin./3-P 874-1959, ze dne 5. 5. 1959, adresovaným původnímu vlastníku těchto nemovitostí, přičemž kopii tohoto rozhodnutí měl katastrální úřad k dispozici. Vzhledem k této skutečnosti katastrální úřad dovodil, že rozhodnutí ONV , j. Fin/3-88/59 - maj. 366/674/59, ze dne 24. 11. 1959, vydané podle vlád. nařízení č. 15/1959 Sb. proto nemohlo mít žádné právní účinky.
K opravnému prostředku navrhovatelky proti rozhodnutí Katastrálního úřadu v P. j., V 6-6701/94, ze dne 20. 11. 1995, jednal ve věci Městský soud v Praze, který přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že opravný prostředek není důvodný. Z předmětného spisu dále vyplývá, že Městský soud v Praze se podrobně zabýval zejména přezkoumáním skutkového stavu, tj. dostatečným zjištěním, jakým způsobem a ve které době přešly předmětné nemovitosti na stát. Řízení bylo doplněno o listinné důkazy, které byly soudu postoupeny Magistrátem hl. m. Prahy, tj. fotokopie kompletního spisu "A.P." (původní vlastník předmětných nemovitostí), který se týká konfiskačního řízení podle dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb. Městský soud v Praze z uvedeného spisového materiálu zjistil, že předkládací zprávou ONV ze dne 27. 2. 1952, pod zn. 193/1-27.II.1952-6-8Ross, bylo Ústřednímu národnímu výboru h1. m. Prahy předloženo k rozhodnutí odvolání A.P. do konfiskačního výměru ONV. Rovněž v kopii žádosti A.P. ze dne 11. 11. 1952, adresované ústřednímu národnímu výboru hl. m. Prahy, podepsané též jeho opatrovnicí A.Š., je obsažena zmínka o tom, že jmenovaný podal dne 22. 2. 1952 odvolání proti výměru ONV v ze dne 11. 12. 1951, j. 193/1-11.12.1951-6-8-Ross, jímž byla vyslovena konfiskace podle dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb. Ve spise je především založena fotokopie opisu rozhodnutí finančního odboru ÚNV ze dne 5. 5. 1959, č. Fin/3-P. 874-1959, kterým bylo o odvolání A.P. rozhodnuto tak, že výměr ONV o konfiskaci byl potvrzen s tím, že rozhodnutí finančního odboru ÚNV je konečné. Z fotokopie doručenky ve spise vyplývá, že toto rozhodnutí převzala opatrovnice A.P. p. Š. dne 18. 5. 1959. Městský soud v Praze konstatoval, že katastrální úřad postupoval v souladu s pokyny tohoto soudu, řízení dostatečným způsobem doplnil po skutkové stránce a ze svých zjištění dovodil správný právní závěr. Soud dále konstatoval, že přestože se v tomto řízení nepodařilo dohledat originál výměru ONV o konfiskaci majetku A.P. podle dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb., nemá pochybnosti o tom, že k přechodu předmětného majetku na stát došlo na základě tohoto výměru. Pro tento závěr svědčí řada nepřímých důkazů, které byly v řízení provedeny. Zápis v pozemkových knihách o tom, že předmětné nemovitosti přešly na stát podle vlád. nařízení č. 15/1959 Sb., dokládá pouze to, že účastníci uzavřeli dohodu o vydání nemovitostí v dobré víře. Tato okolnost podle závěru Městského soudu v Praze nic nemění na skutečnosti, že důvodem přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na stát byla
konfiskace podle dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb. a že ve smyslu tohoto dekretu byl majetek konfiskován dnem 30. října 1945, kdy uvedený dekret nabyl účinnosti. Městský soud v Praze se dále zabýval posouzením námitky nedostatku intabulace, kterou navrhovatelka vznesla. Soud konstatoval, že ani za účinnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811 neplatil intabulační princip bezvyjímečně, konkrétně neplatil pro případy konfiskace majetku podle dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb., podle něhož konfiskace nastávala ex lege ve prospěch čsl. státu bez náhrady. Konečné rozhodnutí o konfiskaci bylo vydáno v roce 1959, tj. za účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., který k přechodu vlastnictví k nemovitým věcem nevyžadoval intabulaci. Městský soud v Praze nepřihlédl k námitce navrhovatelky o tom, že Vrchní soud v Praze, který zrušil rozhodnutí Státního notářství o registraci dohody o vydání nemovitosti, nevzal v úvahu ochranu práv třetí osoby, která mezitím věc nabyla v dobré víře. Městský soud v Praze k této námitce uvedl, že předmětem řízení před ním je přezkoumání rozhodnutí katastrálního úřadu na základě opravného prostředku podaného navrhovatelkou a nepřísluší mu proto přezkoumávat pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze. Městský soud v Praze dále konstatoval, že opodstatněná není ani námitka navrhovatelky o tom, že katastrální úřad vedl řízení bez procesního subjektu, protože původní účastnice řízení A.H. dne 24. 11. 1994 zemřela. Městský soud v Praze konstatoval, že katastrální úřad posuzoval dohodu o vydání nemovitostí, která zakládala majetková práva A.H.. Smrtí A.H. vstoupila do veškerých práv a povinností jmenované navrhovatelka M.A. (§460 občanského zákoníku), na níž jako na jedinou dědičku přešlo i majetkové právo představované uzavřenou dohodou o vydání věci. Z tohoto důvodu se smrtí A.H. stala též účastnicí řízení o vklad vlastnického práva podle dohody o vydání nemovitostí. Závěrem Městský soud v Praze konstatoval, že katastrální úřad rozhodl správně, jestliže z důvodů uvedených v napadeném rozhodnutí návrh na vklad zamítl. Došlo-li totiž k přechodu vlastnictví k předmětným nemovitostem na stát v důsledku konfiskačního výměru, jehož vydání předcházelo rozhodnutí finančního odboru ONV ze dne 24. 11. 1959, čj. Fin 3-88/59 maj. 366/674/59, podle něhož měly předmětné nemovitosti přejít na stát na základě vlád. nařízení č. 15/1959 Sb., nemohly právní účinky rozhodnutí vydaného podle cit. vlád. nařízení vůbec nastat. K odnětí vlastnického práva A.P. proto nedošlo způsobem, na který se vztahuje zák. č. 403/1990 Sb. Tato skutečnost znamenala, že z hlediska ust. §5 odst. 1 zák. č.
265/1992 Sb., podle něhož katastrální úřad posuzuje předloženou listinu, vydávající překročil rozsah svého oprávnění nakládat s předmětnými nemovitostmi. Vzhledem k výše uvedeným skutkovým zjištěním a právním závěrům Městský soud v Praze rozsudkem, čj. 33 Ca 79/96-26, ze dne 17. 6. 1997, potvrdil rozhodnutí Katastrálního úřadu v P. Pro úplnost pak Městský soud v Praze v odůvodnění uvedl, že dalším důvodem pro potvrzení zamítavého rozhodnutí o vkladu vlastnického práva na základě dohody o vydání věci je okolnost, že tuto dohodu uzavřel jako vydávající O.ú. v P., který je orgánem městské části P., avšak sám nemá právní subjektivitu.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze, j. 33 Ca 79/96-26, ze dne 17. 6. 1997, včetně rozhodnutí Katastrálního úřadu v P., j. V 6-6701/94, ze dne 20. 11. 1995, podala navrhovatelka ústavní stížnost. Podle jejího názoru bylo rozhodnutím Městského soudu v Praze ve spojení s rozhodnutím Katastrálního úřadu v P. porušeno její základní právo zakotvené v čl. 11 Listiny. Tím byl porušen i základní princip obsažený v čl. 1 Listiny, a to princip, že základní právo je nezrušitelné. Dále podle názoru navrhovatelky Městský soud v Praze nepostupoval podle čl. 90 Ústavy ČR a neposkytl ochranu jejím právům. Porušení výše uvedených ustanovení Listiny a Ústavy ČR spatřuje navrhovatelka v tom, že podle názoru navrhovatelky neměl Katastrální úřad v P. na základě předložené dohody o vydání nemovitostí dostatek opodstatnění pro zamítnutí návrhu na vklad. Navrhovatelka se domnívá, že doklady, které katastrální úřad shromáždil o údajné aplikaci dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb., nejsou pro řízení před katastrálním úřadem podstatné. Rozhodné listiny jsou pouze v opisu a navíc sama skutečnost, že by konfiskace měla probíhat od roku 1951 až do roku 1959 svědčí o nevěrohodnosti a neoprávněnosti celého údajného konfiskačního řízení. Navíc katastrální úřad neumožnil navrhovatelce seznámení s doklady a neumožnil jí, aby se řízení účastnila. Postupem katastrálního úřadu bylo porušeno právo navrhovatelky. Městský soud v Praze k námitce navrhovatelky nepřihlédl a neposkytl jí tak ochranu jejího práva. Navrhovatelka je přesvědčena, že na celý případ je nutno aplikovat obecně vůli a účel restitučních zákonů. Pokud by navrhovatelce byly známy skutečnosti, o které opírá své rozhodnutí Městský soud v Praze, mohla by uplatnit svůj nárok podle zák. č. 87/1991 Sb., neboť z dostupných dokladů je zřejmé, že pokud skutečně bylo konfiskační řízení aplikováno, bylo provedeno jako výraz politické perzekuce a majetek přešel na stát v rozporu se
zákonem. Navrhovatelka se proto domnívá, že pokud byla dohoda uzavřena za účinnosti zák. č. 87/1991 Sb., je možné ji posuzovat podle obsahu, kterým je vůle napravit nepochybnou křivdu, nikoliv podle formálního názvu. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze i rozhodnutí Katastrálního úřadu v P.
Ústavní soud si k podané ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze jako účastníka řízení. Ve svém vyjádření Městský soud v Praze uvedl, že se plně ztotožnil se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí katastrálního úřadu, což také vyjádřil ve svém rozsudku, který je napaden ústavní stížností. Důkazy o přechodu vlastnictví k předmětným nemovitostem na stát podle rozhodnutí o konfiskaci vyplynuly ze spisového materiálu, který byl na základě žádosti Městského soudu v Praze zaslán Magistrátem hl. m. Prahy. Obsah těchto dokumentů byl konstatován při ústním jednání u Městského soudu v Praze dne 17. 6. 1997, u něhož byla navrhovatelka i její právní zástupkyně přítomny a k jejich obsahu se mohly vyjádřit. Městský soud v Praze ve svém vyjádření plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž je přesně formulován názor soudu na předmětnou věc. Městský soud v Praze proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím obecných soudů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se dovolává ochrany základních práv stanovených Listinou, přezkoumal ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející. Na základě posouzení spisového materiálu však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je přesvědčení navrhovatelky o tom, že správní orgán i soud nesprávně posoudily možnost považovat dohodu o vydání nemovitostí uzavřenou podle zák. č. 403/1990 Sb. za dohodu o vydání nemovitostí uzavřenou
podle zák. č. 87/1991 Sb. Pro posouzení, zda ústavní stížnost je opodstatněná, je rozhodující vztah mezi zák. č. 403/1990 Sb. a zák. č. 87/1991 Sb. Oba uvedené
zákony, i když se týkají restitucí, upravují zcela samostatné okruhy majetkových křivd a způsobů zmírnění jejich následků, vztah mezi těmito zákony nelze považovat za vztah zákona obecného a zákona zvláštního. Jestliže v předmětné věci bylo prokázáno, že k přechodu vlastnického práva na stát došlo v důsledku konfiskačního výměru podle dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb. a nikoliv na základě vl. nařízení č. 15/1959 Sb., bylo nutno restituční nárok uplatnit na základě příslušného restitučního zákona, tj. podle zák. č. 87/1991 Sb. Otázka přechodu vlastnického práva na stát v důsledku konfiskačního výměru ONV ze dne 11. 12. 1951, j. 193/111.12.1951-6-8-Ross, byla v řízení před správním orgánem i před soudem prokázána bez pochybností. Navrhovatelka, respektive její právní předchůdkyně, měla v tomto případě pro uplatnění svých restitučních nároků volit postup upravený zák. č. 87/1991 Sb. Pokud tak navrhovatelka neučinila, nemůže sledovaného cíle dosáhnout náhradním způsobem, tj. postupem podle zák. č. 403/1990 Sb. Ústavní soud se proto ztotožnil s právním názorem vysloveným v napadeném rozsudku Městského soudu v Praze. Současně ústavní soud konstatoval, že v postupu soudu není možno spatřovat porušení čl. 90 Ústavy ČR, protože skutečnost, že navrhovatelka neměla ve věci úspěch, nelze považovat za odepření ochrany právům navrhovatelky ze strany soudu.
Navrhovatelka se podanou ústavní stížností domáhala ochrany svého vlastnického práva podle čl. 11 Listiny. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na již několikrát vyslovený právní závěr o tom, že ust. čl. 11 Listiny je především chráněno vlastnické právo existující, nikoliv pouze vlastnické právo tvrzené, kdy jeho existence je předmětem řízení. Neúspěch v řízení o prokázání vlastnického práva pak nelze sám o sobě považovat za porušení vlastnického práva ve smyslu uvedeného ustanovení Listiny. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že v předmětné věci nedošlo k porušení čl. 11 Listiny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr.Vladimír JURKA
V Brně dne 27. února 1998 soudce Ústavního soudu ČR