ECLI:CZ:US:1998:3.US.378.97
sp. zn. III. ÚS 378/97
Usnesení
III. ÚS 378/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti L.M. a V.P., zastoupených advokátem JUDr. O.K., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelky podaly dne 9. 10. 1997 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 10. 10. 1997. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Praze, čj. 28 Co 369/97-91, ze dne 22. 7. 1997, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rakovníku, čj. 4 C 547/92-31, ze dne 12. 10. 1995, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu, čj. 4 C 547/92-51, ze dne 1. 4. 1996, a doplňujícího usnesení téhož soudu, čj. 4 C 547/92-80, ze dne. 16. 5. 1997. Uvedenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatelek porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spisový materiál, sp. zn. 4 C 547/92, Okresního soudu v Rakovníku. Ze spisového materiálu zjistil, že podle
111. ÚS 378/97
zák. č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku se navrhovatelky návrhem podaným u uvedeného okresního soudu domáhaly proti odpůrci, jímž bylo "D" P., vydání zemědělské usedlosti čp. 12 s příslušenstvím včetně zemědělských pozemků v T. a uvedení usedlosti do původního stavu a dále vydání náhrady za živý a mrtvý inventář a zaplacení částky 1 595 630,- Kč. Následným podáním navrhovatelky omezily uplatněný nárok pouze na zaplacení částky 998 000,- Kč a do zbývající části vzaly návrh zpět, okresní soud v uvedeném rozsahu řízení zastavil. Při dalších jednáních potom navrhovatelky svůj nárok dále specifikovaly tak, že sice dohodou s odpůrcem byl uspokojen jejich nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář, avšak doposud nebyl uspokojen jejich nárok na náhradu za sklizeň chmele realizovanou v roce 1953 předchůdcem odpůrce, a to v rozsahu soudně uplatněného nároku. Výslechem navrhovatelek bylo upřesněno, že jejich právní předchůdci v roce 1953 vnesli do družstva kromě živého a mrtvého inventáře i nesklizenou úrodu zemědělských plodin včetně chmele, protože nemovitosti i inventář družstvo převzalo 23. 7. 1953. Odpůrce s tímto návrhem nesouhlasil, protože podle jeho názoru byly nároky navrhovatelek na náhradu za živý a mrtvý inventář vypořádány dohodou ze dne 10. 2. 1993, která odpovídá příslušným právním předpisům, a požadavek na náhradu sklizně chmele je z hlediska ust. §20 zák. č. 229/1991 Sb. neoprávněný. Samo tvrzení o vnesení nesklizené úrody odpůrce nezpochybnil. Po posouzení věci dospěl okresní soud k závěru, že v daném případě se jedná o řešení otázky, zda podle ust. §20 zák. č. 229/1991 Sb. je dán nárok oprávněné osoby na náhradu za sklizeň realizovanou zemědělským družstvem, do něhož byl vnesen i další živý a mrtvý inventář původního vlastníka. Podle názoru soudu je nárok na náhradu sklizně v cit. ustanovení pojmově zahrnut pod pojem mrtvý inventář, příp. zásoby a náhrada za sklizeň je poskytována v rámci náhrady za mrtvý inventář a zásoby. V předmětné věci byly nároky na náhradu mrtvého inventáře, osiv, krmiv i zásob vypořádány podle nař. vlády č. 20/1992 Sb. dohodou, která podle názoru soudu zahrnuje i náhradu za vnesenou sklizeň. Vzhledem k tomuto závěru pak Okresní soud v Rakovníku rozsudkem, čj. 4 C 547/92-3 1, ze dne 12. 10. 1995, návrh navrhovatelek na poskytnutí náhrady za sklizeň chmele v roce 1953 zamítl.
111. ÚS 378/97
Proti uvedenému rozsudku soudu I. stupně podaly obě navrhovatelky odvolání, v němž namítaly nesprávný právní názor soudu I. stupně v tom, že dohoda, kterou navrhovatelky uzavřely a odpůrcem, vypořádala všechny vzájemné nároky účastníků sporů, tedy včetně nároku na náhradu za sklizeň v roce 1953. Navrhovatelky poukazovaly na to, že v obci byl nucený pacht uvržen i na další usedlosti, ale až po sklizni chmele, takže úroda zůstala v majetku původních vlastníků, ale k vypořádání nároků podle zák. č. 229/1991 Sb. došlo stejným způsobem. Navrhovatelky dále uváděly, že jejich nárok by měl být event. posouzen jako bezdůvodné obohacení. Krajský soud v Praze jako soud odvolací znovu provedl listinný důkaz, a to přečtení dohody o vzájemném vyrovnání mezi účastníky. Z této listiny zjistil, že dohodou byla vypořádána náhrada za živý a mrtvý inventář. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně jak ve skutkových otázkách tak i v otázkách právních a konstatoval, že ve smyslu zák. č. 229/1991 Sb. je poskytována náhrada za mrtvý inventář, tedy i za sklizeň obilí a chmele, výpočtem podle nař. vlády č. 20/1992 Sb. Za této situace podle zák. o půdě již nelze poskytnout další náhradu. Pokud se jedná o posouzení otázky bezdůvodného obohacení, vznesl odpůrce námitku promlčení. Vzhledem k tomu, že se jednalo o nárok, který vznikl v roce 1953, uběhla subjektivní i objektivní promlčecí lhůta a soud musel ke vznesené námitce promlčení přihlédnout. Vzhledem k těmto skutečnostem pak Krajský soud v Praze rozsudkem, čj. 28 Co 369197-91, ze dne 22. 7. 1997, potvrdil rozsudek soudu I. stupně.
Proti oběma uvedeným rozsudkům podaly navrhovatelky ústavní stížnost, protože postupem soudů bylo podle jejich názoru porušeno ust. čl. 11 odst. 1 Listiny, které přiznává každému právo vlastnit majetek, a dále byl porušen čl. 1 Listiny, který říká, že základní práva a svobody jsou nepromlčitelné. Navrhovatelky nesouhlasily především se závěrem o tom, že náhrada za sklizeň je součástí náhrady za mrtvý inventář, považují dohodnutou náhradu za nedostatečnou. Současně nesouhlasí se závěrem soudu o promlčení bezdůvodného obohacení, protože upozorňují na to, že svůj nárok mohly uplatnit až po roce 1991. Vzhledem k těmto skutečnostem žádají, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.
III. ÚS 378/97
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, jestliže pravomocným rozhodnutím soudů byly porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že v předmětné věci se navrhovatelky dovolávají ochrany svého práva stanoveného v čl. 1 a 11 odst. 1 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející. Na základě přezkoumání spisového materiálu však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pro posouzení předmětné otázky je výchozím ust. §20 zák. č. 229/1991 Sb., které vedle základního záměru restitucí, tj. vydání nemovitostí původním vlastníkům nebo jejich právním nástupcům, přiznává i náhrady živého a mrtvého inventáře a zásob. Jiné náhrady než jsou uvedeny v přísl. ustanoveních cit. zákona nelze v rámci zmírnění způsobených křivd poskytnout. Specifikace náhrad za živý a mrtvý inventář je pak realizována nař. vlády č. 20/1992 Sb. V uvedených ustanoveních však není výslovně uvedena náhrada za "vnesenou sklizeň". Soudy obou stupňů postupovaly v souladu s cit. ustanoveními, pokud předmětnou spornou otázku zahrnuly pod živý a mrtvý inventář a zásoby. Takovému postupu soudů nelze podle názoru Ústavního soudu vytýkat rozpor se základním právem stanoveným v čl. 11 odst. 1 Listiny. Jestliže navrhovatelky a odpůrce uzavřeli dohodu o vypořádání náhrady za živý a mrtvý inventář, nelze mít výhrady proti úvahám obecných soudů v tom smyslu, že součástí jejího obsahu je i vypořádání náhrady za uvedenou sklizeň, když jiný skutkový stav navrhovatelkami prokázán nebyl. Pokud se jedná o ochranu samotného vlastnického práva je nutno připomenout, že Listina chrání především vlastnické právo již existující a na ně se vztahuje i ust. čl. 1 Listiny o jeho nepromlčitelnosti. Listinou základních práv a svobod však není poskytována ochrana v případě, kdy otázka vlastnického práva je sporná a rozhoduje se o tom, zda vlastnické právo existuje či nikoliv. Zde je subjektům, kteří tvrdí existenci vlastnického práva poskytována ochrana v tom smyslu, že je jim umožněno stanovenými postupy uplatňovat své právo a žádat, aby příslušné orgány rozhodly, zda právo existuje. Ve skutečnosti, že ve sporu o existenci práva byl subjekt neúspěšný, nelze spatřovat
III. ÚS 378/97
porušení vlastnického práva samotného. V předmětné věci Ústavní soud při přezkoumávání řízení, v něž byly sporné nároky uplatňovány, nezjistil ani porušení ústavních zásad, které určují postup při ochraně subjektivních práv jedince. V postupu soudů nelze proto spatřovat ani porušení základního práva navrhovatelek stanoveného v čl. 36 Listiny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 1998
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR