ECLI:CZ:US:1998:3.US.383.97
sp. zn. III. ÚS 383/97
Usnesení
III. ÚS 383/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. H.K., zastoupené advokátem JUDr. A.P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 1997, sp. zn. 28 Ca 174/97, mimo ústní jednání dne 17. 2. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§70 odst. 2 zák. č. 182/199 Sb.), nicméně formálně vadnou (§31 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. května 1997 (ve věci 28 Ca 174/97) a tvrdila, že tímto rozhodnutím obecný soud jako orgán veřejné moci porušil její ústavně zaručené základní právo plynoucí jak z Listiny základních práv a svobod (čl. 4, čl. 36 odst. 1), tak ze samotné Ústavy (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); obšírnou právní argumentací v meritu věci, směřující však nikoli proti napadenému rozhodnutí, ale proti rozhodnutí obecného soudu, jež mu předcházelo (kasační rozsudek 26 Ca 223/95-35 - viz níže) dovozuje, že obecný soud rozhodující v její věci podruhé (po opětovném rozhodnutí správního orgánu) pochybil, jestliže nepřezkoumával meritum věci, ale zaměřil se výslovně na otázku, zda správní orgán se řídil
III. ÚS 383/97
právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí. Navrhla proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí obecného soudu zrušil.
Předsedkyně senátu obecného soudu, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo, k výzvě Ústavního soudu (§30 odst. 3, §42 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.) se k posuzované ústavní stížnosti vyjádřila tak, že odmítla vývody stěžovatelky, poukázala na to, že "vázanost právním názorem soudu je prvořadou povinností správního orgánu, jejíž porušení by bylo samo o sobě v rozporu s ustanovením §250r o. s. ř."a s odkazem k tomu, že vyslovené stanovisko je zcela v souladu s požadavky právní jistoty, navrhla, aby Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost zamítl.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí obecného soudu vyplývá, že jiný senát obecného soudu ve svém kasačním rozhodnutí (rozsudku ze dne 14. prosince 1995, čj. 26 Ca 223/95-35) vyslovil právní názor, že stěžovatelka není vlastnicí nemovitostí, na které uplatnila restituční nárok, že v následném rozhodnutí správní orgán tento právní názor respektoval a v jeho intencích také nově rozhodl a že posléze obecný soud (v jiném senátě) toto, v pořadí druhé, rozhodnutí správního orgánu napadeným rozhodnutím (rozsudkem ze dne 26. května 1997, čj. 28 Ca 179/96-25) potvrdil, zaměřiv při svém přezkumu svou pozornost pouze k tomu, zda nové rozhodnutí správního orgánu vychází z právního názoru vysloveného kasačním rozhodnutím obecného soudu.
V takto zúženém rámci přezkumu spatřuje stěžovatelka "disproporci v rovnoprávnosti občanů" a obecnému soudu vytýká, že potvrzením "rozhodnutí, které je zjevně v rozporu se zákonem" neposkytl ochranu jejím právům; námitky stěžovatelky však z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák, č. 1/1993 Sb.) neobstojí.
Ústavní soud již dříve ve svých nálezech vyložil, že podle jemu svěřených pravomocí mu nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost či legalitu rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., rozhodnutí č. 5, vydání 1. Praha, 1995) a že jeho ingerence do jurisdikční činnosti obecných soudů je vymezena splněním zvláštních podmínek; protože jde o ustálenou praxi Ústavního soudu opakovaně vyloženou v obecně přístupných nálezech, zcela postačí
III. ÚS 383/97
stěžovatelku na tato rozhodnutí odkázat (viz Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1 až 6) a posléze konstatovat, že ony zvláštní podmínky ve věci její ústavní stížnosti splněny nejsou, zejména míří-li nejen svým odůvodněním, ale i návrhovým žádáním (petitem) proti rozhodnutí, jež, z důvodů obecným soudem přiléhavě a ve shodě se zákonem vyložených, bylo samo dříve vysloveným právním názorem obecného soudu téhož stupně omezeno.
Z těchto důvodů a v intencích ustálené judikatury Ústavního soudu byla proto posuzovaná ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná a jako o takové bylo o ní rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 17. 2. 1998
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu