ECLI:CZ:US:1998:3.US.384.97
sp. zn. III. ÚS 384/97
Usnesení
III. ÚS 384/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky M.M., zastoupené advokátem JUDr. J.J., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 13. 10. 1997 Ústavnímu soudu stížnost, která směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 1997, sp.zn. 38 Co 334/96.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Hodoníně, sp.zn. 7 C 1204/94 a z něj zjistil, že dne 5. 8. 1994 podala navrhovatelka podle zákona č. 87/1991 Sb. žalobu, v níž se domáhala toho, aby soud stanovil povinnost žalovaným Z, vydat navrhovatelce ideální 1/3 nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí pro k.ú. V., jako pila s parcelou č. 341/1 a skladiště s parcelou č. 2778. V žalobě uvedla, že ona sama není jedinou
111. ÚS 384/97
oprávněnou osobou, ale těm jsou i její sourozenci M.T. a J.B., kteří již uplatnili svůj nárok na vydání nemovitostí samostatnou žalobou, vedenou u téhož soudu, pod sp. zn. 4 C 709/91. Žalobkyně dále uvedla, že již přípisem ze dne 2. 9. 1991, adresovaným Okresnímu soudu v Hodoníně k věci, sp.zn. 4 C 709/91, sdělila, že "se připojuje k návrhu svých sourozenců na vydání nemovitostí zapsaných původně v knihovní vložce č. 1259 pro k.ú. V., které byly odňaty znárodněním jejímu otci, protože odpůrce dal již najevo, že nemovitosti odmítá vydat", což takto považovala za uplatnění svých nároků u soudu. Okresní soud, aniž by vydal jakékoliv usnesení v této věci, po doručení zmíněného podání začal s navrhovatelkou jednat jako s účastnicí řízení. Tento postup byl následně usnesením Krajského soudu v Brně, čj. 14 Co 82/92-51, ze dne 24. 3. 1992 (v rámci rozhodování ve věci samé), posouzen jako procesní pochybení, když Krajský soud dospěl k závěru, že soud I. stupně porušil svým postupem ust. §92 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.) a že navrhovatelka proto nikdy nebyla účastnicí tohoto řízení. Zmíněným rozhodnutím proto odvolání navrhovatelky odmítl. Na základě tohoto usnesení krajského soudu pak navrhovatelka podala samostatnou, výše uvedenou žalobu, pod sp.zn. 7 C 1204/94.
Okresní soud v Hodoníně dne 12. 2. 1996 svým rozsudkem, čj. 7 C 1204/9424, žalobu podanou navrhovatelkou dne 5. 8. 1994 zamítl. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že podle zákona č. 87/1991 Sb., nevyhoví-li povinná osoba výzvě k vydání nemovitostí podle §5 odst. 3, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu, ve lhůtě 1 roku ode dne účinnosti zákona. Zákon nabyl účinnosti dne 1. 4. 1991 a tedy lhůta k uplatnění nároku uplynula dnem 1. 4. 1992. Žalobu tak navrhovatelka ve věci podala po lhůtě, neboť ji soud obdržel až dne 5. 8. 1994. Tvrzení navrhovatelky, že Okresní soud v Hodoníně (ve věci 4 C 709/91) s ní jednal jako účastnicí řízení a že její podání ze dne 2. 9. 1991 je tudíž uplatněními nároku u soudu, je s ohledem na rozhodnutí Krajského soudu v Brně bezpředmětné. Podání ze dne 2. 9. 1991 nelze považovat -za samostatný návrh na vydání nemovitostí, protože navrhovatelka nikdy nebyla účastnicí řízení a navíc její podání nesplňovalo náležitosti návrhu, tak jak je má na mysli ust. §42 a §79 o.s.ř. Teprve v podání ze dne 28. 7. 1994, které soud obdržel dne 5. 8. 1994, lze spatřovat řádný návrh na vydání nemovitostí, tento návrh je však podán po zákonem stanovené lhůtě.
111. ÚS 384/97
Proti tomuto rozsudku podala navrhovatelka odvolání, v němž znovu argumentovala tím, že svůj nárok na vydání nemovitosti uplatnila již podáním ze dne 2. 9. 1991. Takto podání ze dne 28. 7. 1994 je proto třeba považovat jen za upřesnění původního podání ze dne 2. 9. 1991.
Krajský soud v Brně rozsudkem, čj. 38 Co 334/96-61, ze dne 22. 5. 1997, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a v odůvodnění rozsudku se plně ztotožnil s jeho závěry.
Výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně napadla navrhovatelka ústavní stížností, v níž opakuje argumentaci, uvedenou již v odvolání proti rozhodnutí soudu 1. stupně. Dále namítá, že napadený rozsudek krajského soudu je v rozporu s čl. 1, 3, 4, 1 1 a zejména čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 90 Ústavy ČR. Soudy jsou podle navrhovatelky povinny postupovat v řízení podle zákona č. 87/1991 Sb. v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech a svobodách má býti alespoň částečně kompenzována. Soudy však tímto způsobem nepostupovaly a porušily tak údajně navrhovatelčino právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Znovu opakuje, že podání ze dne 2. 9. 1991 muselo mít jí uváděné procesní účinky a nemohlo zůstat bez následků. Již
tím, že navrhovatelka nebyla poučena o nutnosti své podání upřesnit nebo o tom, že dává souhlas k něčemu, co nebylo navrhováno, bylo údajně porušeno její právo na soudní ochranu. Pokud podání ze dne 5. 8. 1994 není považováno za upřesnění a
doplnění podání ze dne 2. 9. 1991, dochází opětovně k porušování čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť navrhovatelce je tím zabráněno domáhat se svého práva. To v konečném důsledku vede i k porušení čl. 1, čl. 3 a čl. 11 Listiny.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 21. 11. 1997, odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Dále uvedl, že podání stěžovatelky ze dne 2. 9. 1991 nelze podle jeho obsahu posoudit jako návrh na
zahájení řízení. Toto podání je zcela určité, jasné a srozumitelné, je sepsáno advokátkou a směřuje k tomu, aby stěžovatelka přistoupila na straně žalobců do řízení. Pokud stěžovatelka namítala, že soud měl postupovat podle §43 o.s.ř. a vyzvat
111. ÚS 384/97
ji k opravě podání, nebyl pro takový postup žádný důvod, neboť zmíněné podání mělo všechny náležitosti podání podle §42 odst. 4 o.s.ř. a je z něj jasně patrno, co jím stěžovatelka sledovala. V dalším řízení se pak navrhovatelka pokusila dát uvedenému podání jiný smysl, než původně mělo.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Hodoníně, sp.zn. 7 C 1204/94, plyne, že obecné soudy respektovaly všechny ústavní zásady spravedlivého procesu. K namítanému porušení čl. l, 3 a 4 Listiny z hlediska porušení rovnosti účastníků, dle přesvědčení Ústavního soudu v řízení, proti němuž navrhovatelka brojí zjevně nedošlo, když se takto jedná o základní demokratické principy, které ani na daný případ nelze vztáhnout, když vcelku lze uvést, že navrhovatelce nebyla způsobena žádná újma pro uplatňování jejich základních práv a svobod, když nutno předeslat, že Ústavní soud ani nezjistil, že soudy v projednávané věci vybočily z rámce zákonem stanovených mezí.
Pokud jde o namítané porušení čl. 11 Listiny, navrhovatelka ve stížnosti neuvádí, které konkrétní právo či svoboda, obsažené v čl. 11 Listiny mělo být postupem soudů porušeno. Ústavní soud dospěl k závěru, že by nemohlo jít jen o event. porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. Rovněž tento článek Listiny však nebyl podle názoru Ústavního soudu postupem obecných soudů porušen. Soudy nezpochybnily právo navrhovatelky vlastnit majetek, ani nedaly vlastnickému právu kohokoliv jiný obsah. Na tomto místě je třeba podotknout, že zmíněný článek Listiny poskytuje ochranu existujícím právům a svobodám, nikoliv právům pouze tvrzeným. Skutečnost, že soud
předepsaným způsobem po řádném řízení konstatuje neexistenci určitého práva (např.
111. ÚS 384/97
v důsledku jeho neuplatnění nebo pozdního uplatnění), nemůže být vykládána jako porušení základního práva či svobody.
Konečně namítané porušení čl. 36 Listiny Ústavní soud ani tu neshledal. Podání ze dne 2. 9. 1991, které navrhovatelka považuje za uplatnění svého nároku, nelze podle jeho obsahu posoudit jako návrh na zahájení řízení. Toto podání bylo určité, jasné a srozumitelné, bylo sepsáno práva znalou osobou (advokátkou) a z jeho obsahu bylo jasně patrno, k čemu směřuje vůle navrhovatelky. Navrhovatelce nic nebránilo postupem podle zákona (ve vztahu k soudu) zřetelně, jasně a srozumitelně vyjádřit svou vůli, tedy nepochybně vyjádřit to, čeho se domáhala a takto mohla postupovat i ve lhůtách, které měla k dispozici. Z toho, že tak neučinila, nelze vyvodit, že by postupem soudu byla porušena její základní práva. Není možné požadovat po soudu, aby odstraňoval následky základních pochybení účastníka či jeho právního zástupce. Pokud stěžovatelka namítala, že soud měl postupovat podle
43 o.s.ř., nebyl pro takový postup žádný důvod, neboť zmíněné podání mělo všechny náležitosti stanovené v §42 odst. 4 o.s.ř. Soud není oprávněn v takovém případě poučovat žalobce o tom, jak má postupovat, neboť by tím nahrazoval jeho právního zástupce a takový postup by byl porušením nestrannosti soudu. Pokud jde o procesní pochybení okresního soudu, bylo v rámci téhož řízení napraveno krajskými soudem. Krajský soud ve svém rozhodnutí správně uvedl, že s přistoupeními navrhovatelky k žalobě na straně žalobců musí vyslovit souhlas původní žalobci. Tento souhlas nebyl vysloven (dodatečně v dalším řízení byl i výslovně odmítnut), když ostatně proti tomuto postupu soudu navrhovatelka ani námitky nevznesla. Zde je třeba podotknout, že o nároku původních žalobců doposud nebylo pravomocně rozhodnuto.
S tím souvisí i namítané porušení čl. 90 Ústavy, které stanoví, že soudy jsou
povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
V daném případě tak soudy učinily. Postupovaly přesně v intencích příslušných zákonů, proto ani z těchto hledisek nelze jejich rozhodnutím nic zásadního vytknout.
111. ÚS 384/97
Na tomto místě je třeba také připomenout, že navrhovatelce nic nebránilo případné užití postupu v rámci zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a to právě ve vztahu k postupu Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 1992, jímž bylo odvolání navrhovatelky odmítnuto s tím, že navrhovatelce nic nebránilo ani v tom, aby své nároky uplatnila samostatným návrhem v rámci restitučních zákonů (a to i s ohledem na příslušné lhůty). Je její osobní věcí, jaký postup zvolila a tedy zda možnosti dané jí zákonem využila či nikoliv, když soudy nijakým způsobem nejsou oprávněny ji v naznačené volbě či stanovením postupu v její věci poskytovat právní pomoc, která by tu byla nad rámec zákonem stanovené poučovací povinnosti. Za daného stavu řízení (s ohledem na již uvedené) potom postupu obecných soudů nelze nic vytknout, zejména ne protiústavnost postupu, namítanou navrhovatelkou.
S ohledem na uvedené skutečnosti nezbylo Ústavnímu soudu než návrh jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 1998
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu