ECLI:CZ:US:1998:3.US.411.97
sp. zn. III. ÚS 411/97
Usnesení
III. ÚS 411/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci J.K., zastoupeného advokátem JUDr. V.J., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 30. 10. 1997 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu o den později. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 5 Co 1249/97-39, ze dne 2. 7. 1997, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Písku, čj. 6 C 763/96-27, ze dne 10. 3. 1997, jímž byla navrhovateli (povinnému v řízení před obecnými soudy) uložena povinnost zaplatit V.J. (žalobci v řízení před obecnými soudy) částku 160 000,- Kč s příslušným úrokem a náklady řízení. Podle názoru navrhovatele bylo napadeným rozsudkem porušeno jeho základní právo na spravedlivý soudní proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 6 C; 763/96, vedený u Okresního soudu v Písku. Ze spisového materiálu zjistil, že žalobce V.J. podal proti J.K. (navrhovatel ústavní stížnosti) návrh na vydání platebního rozkazu na zaplacení výše uvedené částky. Rozhodnutím Okresního soudu v Písku ze dne 27. 8. 1996, čj. 2Ro 358/96-9, byl na uvedenou částku vydán platební rozkaz. Žalovaný ve stanovené lhůtě podal proti platebnímu rozkazu odpor. Vzhledem
III. ÚS 411/97
k podání platebního odporu pokračoval Okresní soud v Písku v předmětné věci ústním jednáním. Po uzavření ústního jednání rozhodl tento soud ve věci rozsudkem, čj. 6 C 763/96-27, ze dne 10. 3. 1997, uznal žalovaného povinným k zaplacení uvedené částky. V odůvodnění pak Okresní soud v Písku konstatoval, že z předložené nájemní smlouvy uzavřené mezí účastníky dne 1. 1. 1995 zjistil, že žalobce pronajal žalovanému zemědělskou usedlost čp. 54 v P. se stavební parcelou č. 49 s vedlejšími stavbami a zemědělskými stavbami ve výměrách ve smlouvě uvedených. Zemědělská usedlost byla pronajata k obchodní činnosti podle živnostenského oprávnění, nájemní smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s jednoroční výpovědní lhůtou a sjednaným ročním nájemným ve výši 160 000,- Kč. Žalovaný ve své výpovědi uváděl, že se skutečně v roce 1994 zajímal o nemovitost v P., kde chtěl zřídit autovrakoviště. Žalovaný tvrdil, že smlouvu podepsal, aniž si ji přečetl, ačkoliv mu v tom nic nebránilo. Nepamatoval si, že by na něj byl z hlediska podpisu nájemní smlouvy vyvíjen nátlak. Dále soud zjistil, že žalobce upomínal žalovaného o zaplacení nájemného za rok 1995 dopisem ze dne 5. 4. 1996. Žalovaný naopak dopisem ze dne 26. 3. 1996 adresovaným žalobci od nájemní smlouvy odstoupil podle §679 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen "o.z.") z důvodu, že mu pronajatá věc byla předána ve stavu nezpůsobilém ke smluvenému obvyklému užívání. Z provedeních důkazů Okresní soud v Písku dovodil, že mezi účastníky byla sepsána řádná nájemní smlouva podle §663 a násl. o.z., když se účastníci dohodli na předmětu nájmu a na výši nájemného. Soud konstatoval, že bylo evidentní, že stav předmětné nemovitosti je špatný, avšak žalovanému byla nepochybně tato skutečnost známa v době uzavírání nájemní smlouvy, a proto nemůže nyní argumentovat tím, že mu byl objekt nájmu předán ve stavu nezpůsobilém ke smluvenému nebo obvyklému užívání. Tvrzení žalovaného, že podepsal nájemní smlouvu, aniž věděl, co podepisuje, považoval soud za tvrzení ryze účelové, protože žalovanému nic nebránilo, aby si smlouvu před podpisem řádně přečetl. Ze strany žalobce nebyl na žalovaného činěn žádný nátlak. Soud proto uzavřel, že nájemní smlouva byla sjednána řádně, protože však žalovaný nedodržel ustanovení smlouvy o nájemném, nezbylo soudu než rozhodnout tak, že žalovaný je povinen dlužné nájemné zaplatit. Skutečnost, jestli žalovaný nemovitost skutečně užíval, je pro tuto povinnost nerozhodná.
Proti rozhodnutí Okresního soudu v Písku podal žalovaný odvolání, v němž vytýkal, že soud se dopustil závažné procesní chyby, protože se opomenul vypořádat s
111. ÚS 411/97
jeho tvrzením o antidatování nájemní smlouvy. Dále vytýkal soudu, že nepřihlédl k tomu, že žalobce ho uvedl v omyl, protože mu smlouvu přivezl domů, předložil mu složku papíru s tím, že nese znalecký posudek a aby mu podepsal jeho převzetí. Nabídl soudu I. stupně o této skutečnosti důkaz (výslech jeho rodičů, kteří situaci sledovali z okna), ale soud jeho důkaz odmítl. Žalovaný v odvolání dovodil, že sporná nájemní smlouva je právním úkonem neplatným podle §49a o.z. a žádal, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací v ústním jednání přezkoumal napadený rozsudek včetně předchozího řízení a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. Odvolací soud doplnil důkazní řízení soudu I. stupně konstatováním stejnopisů předmětné nájemní smlouvy. Ze stejnopisu obou nájemních smluv, předložených žalobcem i žalovaným, zjistil, že obě smlouvy jsou podepsány originálním způsobem oběma účastníky. Dále odvolací soud konstatoval, že rozsudek soudu I. stupně je správný jak po stránce skutkové, tak po stránce právní. Okresní soud skutkově posuzoval tytéž námitky, které jsou uváděny v odvolání, rozdíl byl pouze v tom, že v odvolání jsou skutková tvrzení o antidatování smlouvy a o tom, že žalovaný byl v domnění, že podepisuje něco jiného, označována za omyl. Odvolací soud však konstatoval, že antidatování smlouvy neznamená omyl, v takovém případě by smlouva vůbec nevznikla. Odvolací soud však přebral skutková zjištění okresního soudu o tom, že smlouva mezí účastníky byla podepsána roku 1995 v bydlišti žalovaného v A. Odvolací soud provedl důkazy, které toto skutkové zjištění potvrzují. Dále odvolací soud konstatoval, že je rovněž správný i závěr okresního soudu o tom, že neuvěřil žalovanému v jeho tvrzení, že nevěděl, co podepisuje, a to i s ohledem na doplněné dokazování. Doplněným dokazováním bylo zjištěno, že smlouva byla podepisována ve dvou stejnopisech a nikoliv, jak tvrdí žalovaný, že by podepisoval jediný papír, který považoval za potvrzení o převzetí znaleckého posudku. S ohledem na to, nemůže obstát tvrzení žalovaného, že předmětnou nájemní smlouvu nalezl až v domě rodičů ve znaleckém posudku. Odvolací soud vzhledem k těmto skutečnostem dovodil, že tvrzení okolností způsobujících omyl se v řízení neprokázalo. Odvolací soud proto rozsudkem, čj. 5 Co 1249/97-39, ze dne 2. 7. 1997, potvrdil rozsudek soudu I. stupně.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal navrhovatel ústavní stížnost, protože podle jeho názoru bylo postupem odvolacího soudu porušeno
111. ÚS 411197
jeho právo na spravedlivý soudní proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení svého práva spatřoval navrhovatel v tom, že soudy při skutkovém hodnocení věci pominuly jeho tvrzení a neumožnily mu dostatečně provést důkazy ke svým tvrzením a přesto žalobě vyhověly pro neunesení důkazního břemene. Vzhledem k této skutečnosti navrhovatel žádal, aby Ústavní soud svým nálezem napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo provádět dozor nad rozhodovací činností soudů. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím byly porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. V předmětné věci se navrhovatel dovolává ochrany svého základního práva na spravedlivý soudní proces, a proto ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které mu předcházelo. Na základě spisového materiálu však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Základem tvrzení navrhovatele o porušení jeho práva na spravedlivý soudní proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je jeho přesvědčení o tom, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily skutkový stav věci a nedostatečně provedly dokazování v předmětné věci. V této souvislosti je nutno si uvědomit, že proces dokazování je postaven na zásadě volného hodnocení důkazů prováděného soudy všech stupňů. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená samozřejmě libovůli soudů, ale samostatný proces, který každý soud provádí při posuzování předložených důkazů. Pravidla, která musí soud při tomto hodnocení respektovat, jsou stanovena v §120 a násl. občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Soudy jsou povinny hodnotit každý důkaz jednotlivě a zároveň všechny důkazy ve vzájemných souvislostech. Z uvedených pravidel vyplývá rovněž i právo soudu posoudit, zda je potřebné provádět další dokazování. Pokud soudy postupují podle těchto pravidel a respektují je, nemůže Ústavní soud znovu "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud by mohl do procesu volného hodnocení důkazů zasáhnout jen v případě, pokud by právní závěry soudů byly ve zcela zřetelném a jasném rozporu se skutkovými zjištěními, tak jak vyplynula z provedených důkazů. V předmětné věci však soudy obou stupňů postupovaly při procesu dokazování v souladu s příslušnými
111. ÚS 411/97
ustanoveními o.s.ř., stejně tak jejich právní závěry jsou podloženy skutkovými zjištěními. V postupu obecných soudů Ústavní soud neshledal porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení tohoto práva nelze samozřejmě ani spatřovat v tom, že navrhovatel neměl v předmětné věci úspěch.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 1998
JUDr.Vladimír JURKA soudce Ústavního soudu ČR