ECLI:CZ:US:1998:3.US.414.97
sp. zn. III. ÚS 414/97
Usnesení
III. ÚS 414/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů N.K. a J.H., oba zastoupeni advokátem JUDr. V.U., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 4. 11. 1997 podali navrhovatelé ústavní stížnost, v níž se domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 22 Ca 644/96, ze dne 25.7.1997, s tvrzením, že jím byla porušena jejich základní práva.
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 22 Ca 644/96, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že Okresní úřad v B., referát pozemkový úřad dne 18. 9. 1996 vydal rozhodnutí, č. 601/2, č j. PÚ/10771/96/Št, kterým neschválil dohodu o vydání nemovitostí (parcely č. 229/1, 229/3, 229/6 a 157 v k.ú. H., dále jen "předmětné nemovitosti"), uzavřenou dne 3. 9. 1996 mezi obcí H., jako osobou povinnou a navrhovateli, jako osobami oprávněnými podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
111. ÚS 414/97
majetku. Své rozhodnutí pozemkový úřad zdůvodnil tím, že předmětné nemovitosti nebyly převzaty státem v důsledku politické perzekuce či postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody, nebylo porušeno právo původních vlastníků (přídělců) vlastnit majetek a příděl byl odňat v souladu s platným právním řádem.
Proti tomuto rozhodnutí podali navrhovatelé opravný prostředek, v němž namítají, že pozemkový úřad se nevypořádal s některými skutkovými nejasnostmi a nesprávně zhodnotil celou věc.
Krajský soud v Ostravě, po provedeném jednání za přítomnosti navrhovatelů, dne 25. 7. 1997 rozsudkem, čj. 22 Ca 644/96-17, rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. V odůvodnění se ztotožnil se závěry pozemkového úřadu, že k přechodu předmětných nemovitostí na stát došlo výměrem o odnětí ze dne 8. 8. 1951. Rozhodnutí bylo vydáno kompetentním orgánem státní správy. Toto rozhodnutí nebylo v důsledku žádného opravného prostředku zrušeno či změněno (opravný prostředek nebyl ani podán). Nelze je zkoumat ani podle současné úpravy správního soudnictví obsažené v páté hlavě občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Předmětný správní akt je proto nadále platným a závazným právním aktem. Krajský soud se ztotožnil i se závěry pozemkového úřadu o tom, že z provedeného řízení nevyplynulo, že by vůči původním vlastníkům byl uplatňován postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody, či že by byli politicky perzekuováni. Původní vlastníci odešli z přídělu koncem roku 1949 a svůj odchod zdůvodňovali tím, že se jim jednalo o řeznictví a hostinec a že se zemědělství ani moc nevěnovali. Za této situace nelze vyčítat státu, že přikročil k odnětí přídělu.
Tento rozsudek napadli navrhovatelé včas ústavní stížností, v níž namítají, že krajský soud porušil svým postupem čl. 6 o.s.ř. a zejména pak čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K porušení zmíněných ustanovení Ústavy a Listiny mělo dojít tím, že soud pominul skutečnost, že rozhodnutí o odnětí přídělu nebylo nikdy původním vlastníkům doručeno, tudíž nemohlo nabýt právní moci a proto ani předmětné nemovitosti nemohly přejít na stát v souladu s právem. Dále namítají, že původní vlastník, otec navrhovatelů, byl v roce 1949 odvolán z národní správy firmy V.G., řeznictví, hostinec a hospodářství mimo jiné i pro nehospodárnost a proto, že neprojevil kladný postoj k lidově demokratickému zřízení, čímž je naplněn znak, uvedený v ust. §6 odst. 1 písmeno r) zákona č. 229/1991 Sb. V
III. ÚS 414/97
tomto odvolání národní správy je třeba podle navrhovatelů spatřovat politické důvody, jako podstatu odchodu původních vlastníků z H.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 2.12.1997 odkázal na odůvodnění rozsudku a znovu poukázal na to, že ve věci nebyl dán restituční titul, neboť nebylo prokázáno, že by byla dána politická perzekuce původních vlastníků, ani to, že by proti nim bylo použito postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Ze spisu Okresního úřadu B., okresního pozemkového úřadu, čj. OPÚ/238/98-Št, který si rovněž vyžádal, Ústavní soud zjistil, že pozemkový úřad vydal rozhodnutí po rozsáhlém dokazování sporných skutečností. Dokazování prováděl jak listinami, tak výslechem svědků. V odvolání proti tomuto rozhodnutí navrhovatelé v převážné míře argumentují logikou věci, nesprávným hodnocením důkazů a vlastními úvahami. Žádné nové důkazy nepředložili, ani nenavrhli. Krajský soud pak rozhodnutí pozemkového úřadu po provedeném jednání potvrdil.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Navrhovatelé ve své stížnosti namítají, že Krajský soud v Ostravě svým postupem porušil čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle čl. 90 Ústavy ČR jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Ústavní soud neshledal v tomto směru žádné porušení práv navrhovatelů. Krajský soud se odvoláním navrhovatelů proti rozhodnutí pozemkového úřadu řádně zabýval a neporušil při svém rozhodování žádný z principů řízení, zakotvených v občanském soudním řádu. Čl. 36 odst. 1 Listiny stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného nezávislého orgánu. Ani toto právo navrhovatelů nebylo postupem krajského soudu porušeno. Soud řádně o věci jednal za přítomnosti účastníků, dal jim možnost se vyjádřit ke
111. ÚS 414/97
všem důkazům a pak řádně rozhodl. Za porušení základních práv navrhovatelů není možné považovat skutečnost, že pozemkový úřad a následně i soud hodnotily provedené důkazy tak, jak je hodnotily. Navrhovatelé především namítají, že se soud řádně nevypořádal s problematikou doručení rozhodnutí bývalého KNV ze dne 8. 8. 1951, jímž se odnímal původním vlastníkům příděl. Tuto námitku však nevznesli při jednání před pozemkovým úřadem, ani ve svém odvolání proti jeho rozhodnutí; námitka se objevuje až v ústavní stížnosti. Ve výše uvedeném spise Okresního úřadu B., pozemkového úřadu, čj. OPÚ/238/98-Št, skutečně není založena doručenka, která by osvědčovala doručení zmíněného rozhodnutí. Avšak z řady dokladů [např. na č.l. 45 a zejména na č.l. 48, kde se uvádí, že "žalovaní (tj. manželé H.) předložili rozhodnuti KNV ze dne 8.8.1951, čj. IX/5614.4-1951-Dr. Müll., o odnětí přídělu..."] vyplývá, že tato otázka nebyla nikdy sporná a původní vlastníci vždy jednali tak, že z jejich jednání bylo zřejmé, že jim příslušné rozhodnutí bylo řádně doručeno. Proti rozhodnutí o odnětí přídělu se nikdy neodvolali.
Pokud jde o namítanou politickou perzekuci, jejímž důsledkem mělo odnětí přídělu být, důkazy předložené navrhovateli v řízení jak pozemkový úřad, tak krajský soud zhodnotily a své hodnocení řádně odůvodnily. Ani tu Ústavní soud neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému porušení základních práv navrhovatelů.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 1998
JUDr.VIadimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR