ECLI:CZ:US:1998:3.US.425.97
sp. zn. III. ÚS 425/97
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 2. 4. 1998 ve věci stěžovatele J. Ch. proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. října 1997, sp. zn. 2 Tzn 10/96, o odepření výkonu civilní služby, takto:
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. října
1997, sp. zn. 2 Tzn 10/96, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb.) a za podmínek stanovených zákonem (§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb.), napadl
stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. října 1997 (ve
věci označeného soudu sp. zn. 2 Tzn 10/96) a tvrdil, že tímto
rozhodnutím, proti němuž není dalšího opravného prostředku, bylo
porušeno jeho ústavně zaručené základní právo dané čl. 40 odst.
5 Listiny základních práv a svobod, a to - mimo jiné - tím, že
Nejvyšší soud ČR při projednání stížnosti pro porušení zákona,
podané v jeho prospěch ministryní spravedlnosti (§266 odst. 1 tr.
ř.), se neřídil právním názorem vyloženým v téže věci nálezem
Ústavního soudu ze dne 20. března 1997 (I. ÚS 184/96) a po zrušení
svého předchozího rozsudku (ze dne 25. dubna 1996) tímto nálezem
ve věci sice rozhodl nově, avšak způsobem zcela shodným, jak
v předchozím rozhodnutí se stalo; s odkazem na porušení ústavně
zaručeného základního práva, jak již dříve bylo označeno, proto
navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí
svým nálezem opětovně zrušil.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení o ústavní stížnosti
(§76 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), se k výzvě Ústavního soudu
(§42 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) podáním předsedy senátu,
z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 3 zák. č. 182/1993
Sb.), vyjádřil tak, že vývody ústavní stížnosti odmítl a navrhl,
aby jako nedůvodná byla zamítnuta. Poukázal přitom na
neudržitelnost námitky stěžovatele, že - při výkladu skutkové
podstaty trestného činu (§272 odst. 1 tr. z.), jak byl podán
Nejvyšším soudem ČR - by stěžovatel v údobí svých 18ti až 38mi let
(za trvání povinnosti výkonu vojenské či náhradní služby),
opakovaným odsuzováním za odepření výkonu té které služby, ve
výkonu trestu strávil dobu delší než zákon dovoluje uložit za
trestný čin vraždy.
S odkazem na statistické údaje, pokud jsou k dispozici,
a dále též s odkazem na analogické znaky jiných skutkových podstat
[tr. činů dle §213 či §171 odst. 1 písm. b) tr. z.], dovozoval
neudržitelnost výkladu vyplývajícího z již dříve zmíněného nálezu
Ústavního soudu pokud se týká totožnosti skutku a tento výklad
označil za právně nezdůvodněný. Podle vývodů Nejvyššího soudu ČR
vydáním předchozího nálezu Ústavního soudu vznikla "patová
situace", kterou se - de lege ferenda - nepodařilo vyřešit ani na
společné poradě zástupců zainteresovaných ministerstev
(spravedlnosti, obrany a práce a soc. věcí) za účasti poslanců
a senátorů, jakož i soudců Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu
ČR; proto spolu se zamítavým návrhem v meritu věci navrhl, aby
"senát Ústavního soudu, který bude rozhodovat o této nové ústavní
stížnosti, se distancoval od právního názoru vysloveného senátem
Ústavního soudu v nálezu sp. zn. I. ÚS 184/96, a to i za cenu, že
vzhledem k ustanovení §23 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
bylo by nutné posouzení otázky předložit plénu Ústavního soudu".
Ústavní stížnost, byť převážně z jiných důvodů, než na které
poukazuje stěžovatel, je důvodná.
Ze spisu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 184/96, ve věci téhož
stěžovatele vyplývá, že Ústavní soud nálezem ze dne 20. března
1997 zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. dubna 1996,
sp. zn. 2 Tzn 10/96, když byl dospěl k závěru, že Nejvyšší soud ČR
tímto rozsudkem "nerespektoval skutečnost, že zásada ne bis idem
nalezla své místo též v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě
o ochraně lidských práv a základních svobod (mimo čl. 40 odst. 5
Listiny základních práv a svobod), a že v důsledku toho dalším
odsouzením stěžovatele byl porušen zákon, zejména ve vztahu
k ustanovení §11 odst. 1 písm. g) tr. ř."; tento nález Ústavního
soudu stal se vykonatelný dnem 14. dubna 1997.
Základní otázkou, kterou ve věci posuzované ústavní stížnosti
nebylo možno opomenout, je otázka závaznosti nálezů Ústavního
soudu, která, navzdory tomu, že představuje conditio sine qua non
ústavního soudnictví, přináší za současného právního stavu nemálo
obtíží.
Problémy spojené s jejím výkladem, zejména a především ve
vztahu k jurisdikci obecných soudů kteréhokoli stupně zůstávají
- v teorii i v praxi - stále nevyjasněny z řady příčin; patří
k nim nekonzistentnost samotných procesních předpisů (v obou
odvětvích obecné justice), které - přes četná upozornění
- s jurisdikcí (a kasační pravomocí) Ústavního soudu nepočítají
a pro případ zrušení rozhodnutí obecného soudu nálezem Ústavního
soudu přímý procesní postup pro následné řízení nestanoví. Obdobně
ne zcela jasná dikce Ústavy - co do závaznosti ústavních nálezů
- vyvolává sporné otázky ku příkladu, co do důsledků ne sice těch,
které jsou dány výrokem nálezu, ale těch, které vyplývají z jeho
odůvodnění apod.
Podle přesvědčení Ústavního soudu však všechny naznačené
sporné problémy dotýkají se výlučně tzv. absolutní závaznosti
nálezů Ústavního soudu, nikoli však závaznosti, která - konkrétní
a Ústavním soudem posouzené (rozhodnuté) věci (materie) se týká;
vykonatelný nález Ústavního soudu je totiž závazný pro všechny
orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), a tedy
- jak se ostatně rozumí samo sebou - je závazný i pro samotný
Ústavní soud a v důsledku toho pro jakékoli další řízení před ním,
v němž by mělo být (byť odchylným způsobem) rozhodováno znovu,
představuje nepominutelnou procesní překážku v tomto smyslu rei
iudicatae (§35 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), která přirozeně
brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu věci, včetně
takového, který by - in eventum - měl vyplynout ze stanoviska
pléna Ústavního soudu; předpoklady plynoucí z ustanovení §23 zák.
č. 182/1993 Sb. se proto na již jednou Ústavním soudem rozhodnutou
věc nevztahují.
Jakkoli se vývody pojaté jak do vyjádření předsedy senátu
Nejvyššího soudu ČR, tak ty, které jsou obsaženy v odůvodněních
obou rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vydaných v trestní věci
stěžovatele, jeví jako vážné, důvody již vyložené bránily
Ústavnímu soudu, aby se jimi - v této již dříve jím rozhodnuté
věci - zabýval.
Jestliže tudíž Nejvyšší soud ČR v trestní věci stěžovatele,
v níž (vykonatelným) kasačním nálezem Ústavního soudu ze dne 20.
března 1997 (I. ÚS 184/96) bylo jeho rozhodnutí (ze dne 25. dubna
1996, sp. zn. 2 Tzn 10/96) zrušeno, vývodů a závěrů z tohoto
nálezu plynoucích v následném řízení a v novém rozhodnutí (ze dne
9. října 1997) nedbal, aniž by ku příkladu doplnil skutková
zjištění, na jejichž základě by případně mohl dospět k odlišnému
posuzování skutku (jednání stěžovatele), nezbylo, než je jako
rozporné s ust. čl. 89 odst. 2 úst. zák. č. 1/1993 Sb. opětně
zrušit, aniž bylo možné jakkoli se k meritu věci (posouzené
materii) vrátit.
Závěrem, jen pro úplnost, sluší dodat, že rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR v této stěžovatelově věci - co do závaznosti
nálezu Ústavního soudu - není souladné s rozhodnutím jiných senátů
téhož soudu, neboť Nejvyšší soud ČR (ve věci 2 Tvno 40/97) právní
názor vyjádřený nálezem Ústavního soudu respektoval a v novém
rozhodnutí (po kasaci předchozího rozhodnutí) se jím ve shodě
s ústavním příkazem řídil (čl. 89 odst. 2 úst. zák. č. 1/1993
Sb.), obdobně jako tomu bylo v další věci (2 Tzn 28/97) při
výkladu běhu zákonem stanovené lhůty.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 2. 4. 1998