ECLI:CZ:US:1998:3.US.437.97
sp. zn. III. ÚS 437/97
Usnesení
III. ÚS 437/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů L.P., ing. R.P., J.K., všech zastoupených advokátem JUDr. B.B., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 9. 1997, sp. zn. 19 Co 499/96, a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 19. 6. 1996, sp. zn. 10 C 127/95, mimo ústní jednání dne 12. 2. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou za splnění podmínek vyžadovaných zákonem (§34 odst. 1, §72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), domáhají se stěžovatelé vydání nálezu, jímž by bylo vysloveno, " že byla porušena jejich základní práva a svobody zaručené ústavou a Listinou základních práv a svobod (v článcích, které podrobně rozvedli) a navrhli, aby dnem určeným Ústavním soudem bylo zrušeno ustanovení §3 odst. 1, 2 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, v první větě slovo fyzická", a konečně se domáhají výroku, že "dnem určeným Ústavním soudem začíná lhůta 6 měsíců podle §5 odst. 2 a §13 odst. 3 téhož zákona". Svoji ústavní stížnost stěžovatelé odůvodňují
III. ÚS 437/97
tvrzením, že napadenými rozsudky byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva a
svobody, zejména čl. 1 a 10 Ústavy a kromě toho též základní práva a svobody obsažená v Listině základních práv a svobod, a to v jejich čl. 1, 3, 4 a 11 odst. 1.
Posléze pak stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozsudky, kterými nebylo vyhověno jejich restitučnímu nároku na vydání nemovitostí, popsaných v žalobním návrhu a označených jako "A.P ", byl v podstatě potvrzen nerovnoprávný stav úpravy restitucí majetku pro subjekty označované jako fyzické osoby a subjekty označované jako organizace.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z předloženého rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 9. 1997 (sp. zn. 19 Co 499/96) vyplývá, že tento rozsudek byl vydán věcně i místně příslušným obecným soudem a byl jím potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 19. 6. 1996 (sp. zn. 10 C 127/95), jímž byl zamítnut jednak návrh stěžovatelů na vydání domu č. 400 a souvisejících pozemků, na kterých byl vybudován P. v N.P. a jednak též návrh na vydání předběžného opatření, jímž by žalovanému bylo uloženo nepokračovat v privatizačním řízení do doby pravomocného skončení řízení ve věci vydání požadovaného majetku. Krajský soud se v odůvodnění svého rozsudku dostatečně vypořádal s odvolacími námitkami a nadto doplnil dokazování výpisem z firemního rejstříku někdejšího Krajského soudu v Jičíně (z knihy Sp 1/105), ze kterého mimo jiné zjistil, že P. v N.P., byl do obchodního rejstříku zapsán dne 22. 6. 1872, ve v1. č. 107, jako akciová společnost, a tím vyvrátil námitku stěžovatelů, že posuzovaný P. akciovou společností nebyl.
Ústavní soud jíž dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých okolností je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů obecných, a proto postačí stěžovatele na tuto judikaturu odkázat (viz Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1 až 7, Praha) a jen stručně připomenout, že Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti, stojící mimo soustavu soudů obecných (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), je oprávněn zasáhnout do jurisdikce obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují v souladu s Listinou základních práv a svobod, zejména pak s obsahem její hlavy páté, a jestliže tak svým postupem porušují zásady spravedlivého procesu. Respektují-li obecné soudy ve své
111. ÚS 437/97
rozhodovací činnosti jak podmínky dané procesními předpisy (v posuzované věci občanského soudního řádu), tak kautely plynoucí z ústavního pořádku republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat (k tomu srov. např. II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, vydání 1. Praha,1995).
V posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k jinému porušení ustanovení hlavy páté Listiny základních práv a svobod, než tvrdili stěžovatelé; v tom, že krajský soud rozhodl v neprospěch stěžovatelů nelze spatřovat porušení jejich ústavně zaručených základních práv, zejména jestliže jimi napadené rozhodnutí je náležitě a vyčerpávajícím způsobem zdůvodněno (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Ústavní stížnost stěžovatelů je proto zjevně neopodstatněná a její zjevná neopodstatněnost plyne jak z povahy důvodů, uvedených stěžovateli v ústavní stížnosti, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo poukázáno.
Nezbylo proto, než o posuzované ústavní stížnosti rozhodnout, jak z výroku tohoto usnesení je patrno [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.].
Ústavní stížnost stěžovatelů byla spojena s návrhem na zrušení části ustanovení §3 odst. 1 a 2 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění, vypuštěním slova "fyzická" z textu zákonného ustanovení [ust. §64 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb.]; jelikož samotná ústavní stížnost byla shledána zjevně neopodstatněnou, a jako taková byla odmítnuta, nebylo možno o tomto dalším návrhu stěžovatelů na zrušení části zákona dále rozhodovat (§68 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 12. 2. 1998
JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu ČR