ECLI:CZ:US:1998:3.US.453.97
sp. zn. III. ÚS 453/97
Usnesení
III. ÚS 453/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti ing. M.Sch., zastoupené advokátem Mgr. J.V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, čj. 22 Ca 474/96-26, ze dne 23. 7. 1997, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 28. 11. 1997 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 1. 12. 1997. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, čj. 22 Ca 474/96-26, ze dne 23. 7. 1997, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu ve F.M. (dále jen "pozemkový úřad") čj. PzÚ 383/91-G-Rm, ze dne 15. 7. 1996, o tom, že navrhovatelka není vlastníkem předmětných nemovitostí. Dále je ústavní stížností napaden rozsudek Krajského soudu v Ostravě, čj. 22 Ca 365/95-20, ze dne 16. 4. 1996, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí pozemkového úřadu, čj. PzÚ 383/91-D-Rm, ze dne 19. 4. 1995, kterým nebyla schválena dohoda o vydání předmětných nemovitostí. Ústavní stížností je rovněž napadnuto rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR, Ústředního pozemkového úřadu, čj. 4573/93-450, ze dne 15. 3. 1994, a rozhodnutí
111. ÚS 453/97
ministra zemědělství ČR, čj. 343/95-10, ze dne 3. 2. 1995. Podle názoru navrhovatelky bylo uvedenými rozhodnutími porušeno její základní právo zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spisový materiál, sp. zn. 22 Ca 474/96, vedený u Krajského soudu v Ostravě a správní spis, čj. PzÚ 383/91, pozemkového úřadu. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka podle zákona č. 229/1991 Sb. uplatnila podáním ze dne 23. 9. 1991 nárok na vydání označených nemovitostí s odkazem na ust. §6 odst. 1 písm. b) cit. zákona. Navrhovatelka opírala svůj nárok o skutečnost, že předmětné nemovitosti nabyla na základě odstupní a darovací smlouvy uzavřené v její prospěch dne 5. 2. 1948 mezi dřívějším vlastníkem A.B. a jejími rodiči O. a B.M., která byla sjednána před notářstvím ve F.M. pod čj. 2649. Smlouva byla schválena bývalým ONV dne 10.3. 1948, čj. A1706/2-X/1948, a nadopatrovnickým Okresním soudem ve Frýdku-Místku dne 8. 4. 1948, čj. Ncl 476/48. Na základě uvedených rozhodnutí byl proveden i vklad do pozemkových knih. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 31. 3. 1949 však nebyl udělen podle §13 zák. č. 46/1948 Sb. souhlas k převodu vlastnického práva a v pozemkové knize bylo proto obnoveno vlastnické právo původního vlastníka. Po úmrtí původního vlastníka byly předmětné nemovitosti převedeny do vlastnictví jeho univerzální dědičky A.P. Předmětné nemovitosti byly vydány navrhovatelce na základě dohody uzavřené mezi Okresním úřadem ve F.M. a navrhovatelkou dne 19. 3. 1993. Uvedená dohoda byla schválena rozhodnutím pozemkového úřadu, čj. PzÚ 383/91-Ko, ze dne 16. 7. 1993, které nabylo právní noci dne 7. 8. 1993.
Podáním, které bylo doručeno pozemkovému úřadu dne 30. 8. 1993, uplatnila nárok na vydání předmětných nemovitostí Š.B. jako oprávněná osoba po A.P. Š.B. nesouhlasila s vydáním nemovitostí navrhovatelce a rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody o vydání nemovitostí napadla stížností zaslanou Ministerstvu zemědělství ČR. Ministerstvo zemědělství ČR z podnětu této stížnosti přezkoumalo podle §65 zák. č. 71/1967 Sb. rozhodnutí pozemkového úřadu, čj. PzÚ 383/91-Ko, ze dne 16. 7. 1993, a svým rozhodnutím, čj. 4573/93-450, ze dne 15. 3. 1994, rozhodnutí pozemkového úřadu
111. ÚS 453/97
zrušilo s odůvodněním, že pozemkový úřad sice dostatečně zjistil skutkové okolnosti, ale nesprávně aplikoval ust. §28b odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb. Ministerstvo zemědělství ČR v odůvodnění svého rozhodnutí uvedlo, že podle odstupní a darovací smlouvy byla navrhovatelka jako nastupitelka původního vlastníka povinna uhradit odstupní cenu ve výši 200 000,- Kčs. Z této souhrnné částky původní vlastník (odstupitel) přenechal částku 50 000 Kčs nastupitelce darem, za část kupní ceny ve výši 10 000 Kčs bylo zřízeno doživotní požívací právo pro odstupitele a částku 40 000 Kčs se rodiče nastupitelky zavázali zaplatit odstupiteli ihned po pravoplatnosti smlouvy. Zbytek kupní ceny ve výši 100 000 Kčs měl být zaplacen po čtvrtletní oběma stranám náležející výpovědi, nikoliv však před datem 1. 4. 1951. Z tohoto zjištění vyslovilo Ministerstvo zemědělství ČR závěr, že v řízení je nesporné, že zbytek kupní ceny nebyl zaplacen a nebyla tak splněna podmínka zaplacení kupní ceny ve smyslu ust. §28b odst. 2 cit. zákona. Vzhledem k tomu nelze považovat navrhovatelku za původní vlastnici.
Proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR podala navrhovatelka rozklad, o němž rozhodl ministr zemědělství ČR rozhodnutím, čj. 343/95-10, ze dne 3. 2. 1995, tak, že rozhodnutí pozemkového úřadu, čj. PzÚ 383/91-Ko, ze dne 16. 7. 1993, zrušil a věc vrátil tomuto orgánu k novému projednání a rozhodnutí. Ministr zemědělství ČR se v odůvodnění rozhodnutí ztotožnil se závěry Ministerstva zemědělství ČR a uložil pozemkovému úřadu znovu posoudit dohodu o vydání předmětných nemovitostí, přičemž při novém rozhodnutí je pozemkový úřad vázán závěry vyslovenými v rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR. Z těchto závěrů také vyplynulo, že vydání ideální poloviny nemovitosti čp. 23 včetně ideální poloviny dalších staveb umístěných na stavební ploše č. 2866 bylo učiněno v souladu se zákonem, a proto pozemkový úřad o těchto nemovitostech rozhodl samostatně rozhodnutím, čj. PzÚ 383/91-F-Rm, ze dne 15. 5. 1995, tak, že dohodu vydání těchto částí nemovitostí schválil. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 20. 6. 1995.
V předmětné věci dále pozemkový úřad vydal rozhodnutí; čj. PzÚ 383/91-DRm, ze dne 19. 4. 1995, v němž vyslovil, že dohoda uzavřená mezi navrhovatelkou a Okresním úřadem ve F.M. dne 19. 3. 1993 o vydání specifikovaných nemovitostí se neschvaluje. Proti tomuto rozhodnutí podala navrhovatelka opravný prostředek k soudu, o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem, čj. 22 Ca 365/95-20, ze dne 16. 4. 1996 tak, že potvrdil rozhodnutí pozemkové úřadu o
111. ÚS 453/97
neschválení dohody s tím, že v odůvodnění uvedl, že navrhovatelka není původní vlastnicí předmětných nemovitostí a nesplňuje tak podmínky oprávněné osoby podle ti 4 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. Současně věc vrátil k dalšímu řízení pozemkovému úřadu.
Pozemkový úřad pokračoval v řízení a podle §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. rozhodnutím, čj. PzÚ 383/91-G-Rm, ze dne 15. 7. 1996, rozhodl tak, že navrhovatelka není vlastníkem v rozhodnutí označených nemovitostí. Současně rozhodl o tom, že navrhovatelce se nepřiznává nárok na náhradní pozemek či jinou zákonnou náhradu. V odůvodnění se pozemkový úřad odvolal na výše uvedený zjištěný skutkový stav s tím, že ve svém dalším jednání a rozhodování je vázán právním názorem vysloveným v rozhodnutí soudu.
Proti rozhodnutí pozemkového úřadu, čj. PzÚ 383/91 ze dne 15. 7. 1996, podala navrhovatelka opravný prostředek k soudu, v němž namítala nezákonnost napadeného rozhodnutí z následujících důvodů. Darovací a odstupní smlouvou bylo vlastnické právo intabulací převedeno na navrhovatelku. Do tohoto právního stavu pak bylo zasaženo aplikací zák. č. 46/1948 Sb., který je považován za nezákonný, nedemokratický, vedoucí k řadě nezákonných rozhodnutí ministerstva zemědělství. Neplatnost darovací a odstupní smlouvy je odvozována s odvoláními na §13 cit. zákona, ke kterému se od účinnosti zákona o půdě již nepřihlíží. Vzhledem k uvedenému namítala navrhovatelka nesprávnost tvrzení pozemkového úřadu i v tom, že v postupu tehdejších orgánů neshledal protiprávnost. Dále navrhovatelka namítala nesprávnost aplikace §28b odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb. s tím, že toto ustanovení lze využít v případě střetu oprávněných nároků kupujícího a původního vlastníka, což v případě navrhovatelky není naplněno. Konečně navrhovatelka uvedla, že postupem správního orgánu nedošlo k naplnění jednoho ze znaků právního státu, a to principu právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo. Vzhledem k uvedenému navrhovatelka žádala, aby soud zrušil napadené rozhodnutí pozemkového úřadu.
Krajský soud v Ostravě jako soud přezkoumávající napadené rozhodnutí pozemkového úřadu ve věci jednal a provedl rozsáhlé dokazování jednak výslechem účastníků řízení a dále především listinami vztahujícími se k předmětné věci. Po provedeném jednání krajský soud dospěl k závěru, že opravný prostředek navrhovatelky není důvodný. Svůj závěr krajský soud opřel o zjištěný skutkový stav, z něhož vyvodil, že z ust. §28b odst. 2 zák. č. 22/1991 Sb. vyplývá, že k tomu, aby
111. ÚS 453/97
bylo přiznáno vlastnické právo nabyvateli (a tím i postavení oprávněné osoby podle 4 odst. 1 cit. zákona z hlediska restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. b) cit. zákona), musejí být splněny všechny podmínky uvedené v tomto ustanovení. Krajský soud shledal, že v předmětné věci nebyla splněna podmínka zaplacení kupní ceny, což je věc nesporná mezi účastníky řízení. Krajský soud dále dovodil, že navrhovatelka se s ohledem na nesouhlas ministerstva zemědělství podle §13 zák. č. 46/1948 Sb. nestala vlastnicí, neboť převod vlastnického práva mezi živými, jakož i reálné rozdělení spoluvlastnictví nemovitostí, které byly předmětem řízení o nové pozemkové reformě, byly až do konečného provedení výkupu a převzetí vykoupené půdy přípustné jen se souhlasení ministerstva zemědělství, jinak byly neplatné. Dále krajský soud uvedl, že podle ust. §32 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. se ode dne účinnosti tohoto zákona nepoužijí ustanovení zákonů v cit. ustanovení uvedených, mj. i zák. č. 46/1948 Sb. Zákon č. 46/1948 Sb. nebyl tedy zák. č. 229/1991 Sb. zrušen, pouze ode dne účinnosti zák. č. 22/1991 Sb. se jeho ustanovení nepoužijí, a proto nejsou ani zrušeny právní vztahy na jeho základě vzniklé. Zákon č. 229/1991 Sb. pamatuje však na osoby, které aplikací tohoto zákona utrpěly křivdu restitučním důvodem podle §6 odst. 1 písm. b). To však jen tehdy, došlo-li ke splnění podmínek uvedených v §28b odst. 2 cit. zákona. Jen při splnění těchto podmínek se kupující stal oprávněnou osobou podle §4 odst. 1 zákona. Navrhovatelka se touto oprávněnou osobou nestala, a proto pozemkový úřad nepochybil, jestliže návrhu navrhovatelky nevyhověl. Vzhledem k výše uvedených skutečnostem pak Krajský soud v Ostravě rozsudkem, čj. 22 Ca 474/96-26, ze dne 23. 7. 1997, napadené rozhodnutí pozemkového úřadu, čj. PzÚ 383/91-G-Rm, ze dne 15. 7. 1996, potvrdil.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ve spojení s rozhodnutím pozemkového úřadu podala navrhovatelka ústavní stížnost. Podle názoru navrhovatelky jí pravomocným rozsudkem krajského soudu bylo opět znemožněno ujmout se výkonu svého vlastnického práva, které na základě odstupní a darovací smlouvy nabyla v roce 1948 a po druhé v roce 1993 na základě dohody o vydání nemovitostí. Navrhovatelka je přesvědčena, že postupem správních orgánů a krajského soudu bylo porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Porušení uvedeného práva spatřuje navrhovatelka v tom, že jak správní orgány, tak i soud akceptovaly princip retroaktivity zakotvený v §13 zák. č. 46/1948 Sb., který byl již v době přijetí tohoto zákona v rozporu s principem právní jistoty a s
111. ÚS 453/97
Ústavou. Pokud správní orgány a soud vycházejí ze závěru, že tato norma dosud platí, pak podle názoru navrhovatelky je protiústavnost přetrvávající. Navrhovatelka spatřuje porušení svého práva i v tom, že krajský soud se nedostatečně vypořádal i s principem intabulace jako institutem, který osvědčoval nabytí vlastnického práva. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhovatelka žádala, aby ústavní soud svým nálezem zrušil rozhodnutí ministerstva zemědělství ČR, čj. 4573/93-450, ze dne 15. 3. 1994, rozhodnutí ministra zemědělství ČR, čj. 343/95-10, ze dne 3. 2. 1995, rozhodnutí pozemkového úřadu, čj. PzÚ 383/91-G-Rm, ze dne 15. 7. 1996, rozhodnutí pozemkového úřadu, čj. 383/91-D-Rm, ze dne 19. 4. 1995, rozsudek Krajského soudu v Ostravě, čj. 22 Ca 474/96-26, ze dne 23. 7. 1997 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě, čj. 22 Ca 365/95-20, ze dne 16. 4. 1996.
K návrhu na zahájení řízení si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení. Z vyjádření vyplývá, že Krajský soud v Ostravě svůj právní názor na danou problematiku formuloval v odůvodnění napadeného rozsudku, čj. 474/96-26, ze dne 23. 7. 1997, a na tento názor také pro uvedené řízení odkazuje. Vzhledem ke stanovisku, které krajský soud v předmětné věci zaujal, pak navrhuje, aby ústavní soud podanou stížnost zamítl.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že se navrhovatelka domáhá ochrany svého základního práva zaručeného Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas navrhovatelky s aplikací zák. č. 46/1948 Sb. Zák. č. 229/1991 Sb. zahrnul uvedený zákon mezi právní normy, jejíž aplikací mohly vzniknout křivdy, jež jsou restitučními zákony napravovány, avšak pouze za podmínek, v restitučních zákonech stanovených. Současně také zák. č. 229/1991 Sb. v §32 odst. 1 stanovil, že od jeho účinnosti se ustanovení zák. č. 46/1948 Sb. nepoužijí. Jak správně dovodily správní orgány tak i krajský soud, uvedené ustanovení znamená, že od účinnosti zák. č. 229/1991 Sb. do budoucnosti nelze zák. č. 46/1948 Sb.
111. ÚS 453/97
aplikovat. Neznamená to však, že by zákonem č. 229/1991 Sb. byly zrušeny všechny právní vztahy vzniklé na základě tohoto zákona v minulosti. Dále je nutno si uvědomit, že zák. č. 46/1948 Sb. ovlivnil i provedení zápisu do pozemkových knih. Podle tohoto zákona podmínkou pro převod nemovitostí, na něž se uvedený zákon vztahoval, byl souhlas nebo dodatečný souhlas Ministerstva zemědělství ČSR s převodem. Z inkriminovaného ustanovení je nutno vyvodit, že k platnosti jakékoliv smlouvy o převodu dotčených nemovitostí bylo zapotřebí souhlasu, resp. dodatečného souhlasu ministerstva, bez tohoto souhlasu byla smlouva o převodu nemovitostí neplatná. Do pozemkových knih však mohl být proveden zápis pouze na základě platné listiny, pak se plně realizoval intabulační princip. Pokud však v předmětné věci byl proveden zápis do pozemkových knih dříve než byl či nebyl udělen souhlas ministerstva, jednalo se o zápis na základě neplatné smlouvy, který nemohl vyvolat účinky, které byly spojovány s intabulací, t.j. převod vlastnického práva. Z uvedeného je nutno vyvodit, že navrhovatelka se nemohla stát vlastníkem předmětných nemovitostí, protože k převodu vlastnického práva nemohlo dojít zápisem do pozemkových knih na základě neplatné odstupní a darovací smlouvy. Pro úplnost je nutno ještě podotknout, že z provedeného dokazování jak v řízení před pozemkovým úřadem, tak i před soudem, vyplývá, že tehdejší účastníci odstupní a darovací smlouvy si byli vědomi podmínky dodatečného souhlasu ministerstva k platnosti uzavírané smlouvy. Tuto skutečnost lze vyvodit i z obsahu závěti původního vlastníka předmětných nemovitostí.
Postižení nabývající strany dopadem zák. č. 46/1948 Sb. řeší do jisté míry ust. §28b odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb., ovšem pouze pro případ, že došlo k uzavření kupní smlouvy a že na jejím základě byla uhrazena kupní cena. V předmětné věci, jak vyplynulo z provedeného dokazování, je však zcela nesporné, že plná kupní cena ve smyslu cit. ustanovení zaplacena nebyla.I když kupní cena v celé výši nebyla zaplacena proto, že si sami účastníci odstupní a darovací smlouvy dohodli odklad splatnosti kupní ceny, nelze tuto skutečnost zohlednit pro posouzení, zda byla naplněna podmínky stanovená cit. ustanovením. Pozemkový úřad i krajský soud proto postupovaly správně, jestliže na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že nelze navrhovatelku považovat za původního vlastníka, protože nebyly naplněny podmínky stanovené v §28b odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb. Pokud navrhovatelka dovozuje, že v tahovém případě je nutné nedoplatek kupní ceny považovat za dar
111. ÚS 453/97
odstupitele pro nastupitelku, nelze s jejím názorem souhlasit vzhledem k tomu, že vůle účastníků smlouvy byla ve smlouvě jednoznačně projevena a darováním byla pokryta pouze přesně určená část celkové ceny převáděných nemovitostí. Nelze proto výkladem dovozovat, že účastníci měli vůli jinou, než kterou v právním úkonu výslovně projevili.
Správní orgány i krajský soud při rozhodování v předmětné věci postupovaly v souladu se zák. č. 229/1991 Sb., nelze proto v jejich postupu spatřovat porušení vlastnického práva navrhovatelky podle čl. 11 Listiny. Jak Ústavní soud již rozhodl v řadě případů, ustanovením čl. 11 Listiny je chráněno především existující vlastnické právo subjektu, nikoliv vlastnické právo pouze tvrzené, jehož existence je předmětem sporu. Samotnou skutečnost, že navrhovatelka ve sporu o existenci vlastnického práva neměla úspěch, nelze považovat za porušení čl. 11 Listiny. Ústavní soud dospěl na základě přezkoumání napadených rozhodnutí i řízení, která jejich přijetí předcházela, k závěru, že těmito rozhodnutími nebylo porušeno základní právo navrhovatelky stanovené v čl. 11 Listiny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písni. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 1998
JUDr. Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR