ECLI:CZ:US:1998:3.US.47.98
sp. zn. III. ÚS 47/98
Usnesení
III. ÚS 47/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R., zastoupeného advokátem JUDr. V.C., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 1997, sp. zn. 22 Ca 459/97, mimo ústní jednání dne 7. 5. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou za podmínek stanovených zákonem (§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1, 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb.), napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. října 1997 (ve věci 22 Ca 459/97) a tvrdil, že tímto rozhodnutím obecný soud, jako orgán veřejné moci, "nedodržel základní zásadu zákonnosti", a že v důsledku toho současně porušil jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod); navrhl proto, aby Ústavní soud svým nálezem ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
III. ÚS 47/98
Odhlédnuto od toho, že převažující část odůvodnění posuzované ústavní stížnosti - stručně shrnuto - je zaměřena do merita věci, v němž stěžovatel spatřuje nesprávnost napadeného rozhodnutí, jímž obecný soud dostatečným způsobem "nevyřešil základní otázku, zda mezi stěžovatelem společnosti P., došlo k uzavření smlouvy o prodeji podniku nebo (zda) jednání subjektů k tomuto úkonu směřovalo"; porušení vpředu zmíněného ústavně zaručeného základního práva spatřuje v tom, že mu byla "odmítnuta možnost se (před skončením řízení v jednání před obecným soudem) k věci vyjádřit", když "neobstojí právní názor správního soudu, že je (ve svých rozhodnutích) vázán při výkladu právních předpisů pouze normami veřejného práva".
Z důvodů posléze blíže rozvedených pokládá stěžovatel platební výměr FŘ (ze dne 26. března 1996), jímž mu byla stanovena daňová povinnost za nesprávný a žalobu zamítající rozhodnutí obecného soudu, dle něhož "zastřený právní úkon v rámci daňového řízení nemusí obsahovat náležitosti skutečného právního úkonu", za nezákonný; směřuje tedy podstata stěžovatelových námitek proti věcné správnosti jím napadeného rozhodnutí obecného soudu.
Zde však stěžovatel přehlíží, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích již dříve a opakovaně vyložil, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost či legalitu rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. III. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, vydání 1., Praha, 1995) a že jeho ingerence do jurisdikční pravomoci obecných soudů je vázána zvláštními podmínkami (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994); tyto podmínky - pokud ústavní stížnost směřuje do merita věci - však ve stěžovatelově věci splněny nejsou.
Co do tvrzené neústavnosti řízení před obecným soudem, v němž byl stěžovatel omezen na svém procesním právu na repliku k závěrečnému návrhu (žalovaného) zákonného rozhodnutím předsedkyně senátu (č. l. 15 spisu obecného soudu), ani tato námitka není důvodná; ústavní stížnost je totiž nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva [§72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.] poskytuje (§73 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.).
III. ÚS 47/98
Jestliže se stěžovatel na svém právu závěrečného vyjádření (§118 odst. 3 o. s. ř.) cítil opatřením (procesním rozhodnutím) předsedkyně senátu zkrácen, zákon připouští, aby jako ten, kdo s takovým opatřením nesouhlasí, požádal o rozhodnutí senát (§117 odst. 2 o. s. ř.); protože toto stěžovatel neučinil, nevyčerpal před podáním ústavní stížnosti všechny prostředky, které k ochraně svého práva měl k dispozici a nesplnil tak formální podmínky pro projednání ústavní stížnosti a založil tak překážku její nepřípustnosti.
Z těchto důvodů byla proto posuzovaná ústavní stížnost shledána jednak nepřípustná, jednak zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak samotnými důvody v ústavní stížnosti uplatněnými, tak - a to především - ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem
[§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 7. května 1998
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu