ECLI:CZ:US:1998:3.US.471.97
sp. zn. III. ÚS 471/97
Usnesení
III. ÚS 471/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti K.P., zastoupeného advokátkou JUDr. Z.J., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal osobně dne 15. 12. 1997 ústavní stížnost, která směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 19 Co 66/97, ze dne 22. 10. 1997, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově, čj. 3 C 191/92-70, ze dne 3. 9. 1996. Podle názoru navrhovatele bylo napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 11 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Podmínky pro zahájení řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem jsou upraveny zák. č. 182/1993 Sb. a jednou z nich je i tzv. přípustnost konkrétního návrhu. Podle ust. §75 odst. 1 cit. zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže navrhovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Lhůta pro podání ústavní stížnosti pak počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Za procesní prostředek k ochraně práva se nepovažuje pouze návrh
III. ÚS 471!97
na povolení obnovy řízení. Vzhledem k tomu, že zák. č. 182/1993 Sb. nerozlišuje mezi řádnými či mimořádnými opravnými prostředky, je nutno mezi procesní prostředky poskytnuté k ochraně práva řadit i dovolání.
Dovoláním však lze napadanou pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jen tehdy, jestliže to zákon připouští. V §238 a 238a občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.') jsou podmínky přípustnosti dovolání formulovány takovým způsobem, že přípustnost nebo nepřípustnost dovolání je nesporná, a proto z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti je posledním procesním prostředkem k ochraně práva užití tohoto dovolání. Stejná situace je v případě, kdy odvolací soud podle §239 odst. 1 o.s.ř. ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. I v tomto případě z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti je posledním procesním prostředkem k ochraně práva, který musí být vyčerpán, než je ústavní stížnost podána, opět dovolání. Naproti tomu dovolání pro vady uvedené v §237 odst. 1 o.s.ř. je přípustné jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu je takovou vadou skutečně postiženo. V tomto případě, pokud odvolací soud zjisti, že odvolání nebylo postiženo namítanou vadou, dovolání odmítne, což znamená, že ve svém důsledku dovolání nebylo přípustné a z hlediska podané ústavní stížnosti posledním procesním prostředkem k ochraně práva bylo odvolání. Obdobná situace nastává v případě, kdy odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl, ale účastník přesto dovolání podal. Pak ve smyslu ust. §239 odst. 2 o.s.ř. je dovolání přípustné, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jestliže však dovolací soud dospěje k opačnému závěru a dovolání odmítne, pak dovolání přípustné nebylo a z hlediska podání ústavní stížnosti bylo posledním procesním prostředkem k ochraně práva již podané odvolání.
V předmětné věci rozhodl odvolací soud tak, že ve výroku I. odvolací řízení ohledně odvolání odpůrce zastavil, ve výroku II. rozsudek, soudu I. stupně, jímž byla odpůrci uložena povinnost zaplatit navrhovateli částku 42 509,- Kč, změnil tak, že návrh v tomto rozsahu zamítl. Ve výroku III. odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně o zamítnutí návrhu, aby odpůrci byla uložena povinnost zaplatit navrhovateli částku 339 220,- Kč. Z uvedeného vyplývá, že ve výroku II. odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně ve věci samé, čímž je dána přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
111. ÚS 471/97
Z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti pak v návaznosti na výše uvedené je nutno konstatovat, že dovolání je v daném případě procesním prostředkem, který zákon navrhovateli poskytuje k ochraně jeho práva. Ze sdělení navrhovatele ze dne 2. 2. 1998 i ze sdělení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 19. 2. 1998 jednoznačně vyplývá, že proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž směřuje přezkoumávaná ústavní stížnost, bylo navrhovatelem podáno dovolání. Na základě výše uvedených závěrů dovodil ústavní soud s odvoláním na ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., že ústavní stížnost je nepřípustná, protože navrhovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Vzhledem k této situaci nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. f) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout pro jeho nepřípustnost.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 1998
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR