ECLI:CZ:US:1998:3.US.480.97
sp. zn. III. ÚS 480/97
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti L.N., zastoupeného advokátem JUDr. T.Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostrava, čj. 22 Ca 398/97-13, ze dne 10. 9. 1997, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 18.12.1997 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 19. 12. 1997. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, čj. 22 Ca 398/97-13, ze dne 10. 9. 1997, kterým bylo zastaveno řízení o přezkoumání rozhodnutí Finančního úřadu v T., čj. 12969/97/369920/6012, ze dne 14. 4. 1997. Podle názoru navrhovatele bylo napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě porušeno jeho právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis,, sp. zn. 22 Ca 398/97, vedený u Krajského soudu v Ostravě. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal k uvedenému soudu správní žalobu, kterou žádal o
přezkoumání shora označeného platebního výměru Finančního úřadu s tím, že tento orgán, tj. Finanční úřad byl přesně označen jako strana žalovaná. V žalobě kromě věcného rozboru důvodů pro přezkoumání platebního výměru Finančního úřadu v T. navrhovatel uvedl, že k jeho odvolání rozhodovalo ve věci Finanční ředitelství, které rozhodnutím, čj. 7 FŘ 3228/130/97, ze dne 19. 6. 1997, odvolání zamítlo. Návrhem petitu žaloby se pak navrhovatel domáhal, aby Krajský soud v Ostravě zrušil platební výměr Finančního úřadu v T a věc vrátil tomuto orgánu k dalšímu projednání se závazným pokynem pro rozhodnutí.
Krajský soud v Ostravě ve věci rozhodl usnesením, čj. 22 Ca 398/97-13, ze dne 10. 9. 1997, tak, že řízení zastavil. V odůvodnění pak krajský soud uvedl, že z ust. §247 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") vyplývá, že žalobu lze podat proti kterémukoliv rozhodnutí správního orgánu, jež po vyčerpání řádných opravných prostředků, které jsou pro ně připuštěny, nabylo právní moci. U rozhodnutí správního orgánu vydaného ve správním řízení je podle ust. §250 odst. 4 o.s.ř. žalovaným ten orgán, který rozhodl v posledním stupni. Krajský soud dále uvedl, že z podání navrhovatele je sice zřejmé, že napadené rozhodnutí žalovaného Finančního úřadu bylo přezkoumáno odvolacím orgánem, tj. Finančním ředitelstvím, ale navrhovatel se nedomáhal ani přezkoumání správního rozhodnutí, jež po vyčerpání řádných opravných prostředků nabylo právní moci, a ani jako žalovaný nebylo označeno Finanční ředitelství, které o odvolání rozhodlo. Bylo by tedy nad rámec poučovací povinnosti soudu podle §5 o.s.ř., kdyby za této situace, kdy s ohledem na obsah žaloby nelze mít pochybnosti o tom, kdo je žalovaným a rozhodnutí kterého správního orgánu je napadeno, aby krajský soud upozorňoval navrhovatele, kdo je pasivně legitimován jako žalovaný a které správní rozhodnutí má, resp. může být předmětem přezkoumání soudem. Protože z podané žaloby je nepochybné, že směřuje proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, předsedkyně senátu podle §250d odst. 3 o.s.ř. řízení zastavila z tohoto důvodu, že žaloba směřuje proti správnímu rozhodnutí, které nemůže být přezkoumáváno soudem.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal navrhovatel ústavní stížnost, v níž se domáhá ochrany svého základního práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Porušení práva vlastnit majetek spatřuje navrhovatel v tom, že soud porušil svou poučovací povinnost stanovenou v §5 o.s.ř. a nevyzval ho ke správné
úpravě řízení a zastavil řízení bez takového výzvy. Vzhledem k tomuto pochybení pak navrhovatel žádal, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení. Z jeho vyjádření vyplynulo, že krajský soud se nedomnívá, že svým usnesením porušil základní právo navrhovatele podle čl. 11 odst. 1 Listiny, a nesouhlasí s názorem navrhovatele o rozsahu poučovací povinnosti soudu podle §5 o.s.ř. Své stanovisko krajský soud odůvodnil tak, že ust. §5 o.s.ř. je vyjádřením obecné zásady, že účastník nemá utrpět újmu pro neznalost procedurálních pravidel. Soud je proto oprávněn i povinen poučit účastníka o jeho procesních právech nebo povinnostech. Citované ust. o.s.ř. se proto nemůže týkat jiných než procesních práv a povinností. Vzhledem k tomu, že podaná žaloba obsahovala všechny náležitosti ve smyslu ust. §249 odst. 2 o.s.ř., bylo by nad rámec poučovací povinnosti soudu poučovat stěžovatele, že žaluje nesprávný správní orgán.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činností obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím byly porušeny základní práva a svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se dovolával ochrany svého základního práva stanoveného Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející. Na základě písemných materiálů, které měl Ústavní soud k dispozici, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Meritem ústavní stížnosti je rozsah poučovací povinnosti soudu podle §5 o.s.ř. Ze znění uvedeného ustanovení lze vyvodit, že soud je povinen poučit účastníky o jejich procesních právech a povinnostech. Podle názoru Ústavního soudu je cit. ustanovení nutno vyložit tak, že soud je povinen účastníky poučit, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti ukládají procesněprávní předpisy, jak je nutno procesní úkony provést, popřípadě jak je třeba odstranit vady procesních úkonů již učiněných, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky. Do poučovací povinnosti tedy nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku. Pokud by v rámci poučovací povinnosti soud poučoval účastníky o tom, kdo
je či není pasivně legitimován, nejednalo by se o pouhé poučení procesních právech a povinnostech, ale o zásah soudu, kterým by soud právě směroval účastníky k tomu, co mají v daném případě dělat, aby dosáhli žádaného právního účinku. Navíc takto chápanou poučovací povinností by soud mohl výrazně porušit zásadu rovnosti účastníků soudního řízení. V předmětné věci se jednalo o řízení o žalobě proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu, v němž je postavení účastníků řízení určeno zcela jednoznačně právní normou, stejně tak o.s.ř. určuje, která správní rozhodnutí jsou přezkoumatelná soudem. Poučování o těchto ustanoveních by jednoznačně bylo nad rámec poučovací povinnosti tak, jak ji vymezuje §5 o.s.ř. Vzhledem k výše uvedenému je proto nutno konstatovat, že pokud krajský soud nepoučil navrhovatele o tom, že má místo finančního úřadu žalovat finanční ředitelství, nedopustil se porušení povinnosti podle §5 o.s.ř. Navrhovatel v ústavní stížnosti dovozuje, že nesplněním výše uvedené poučovací povinnosti bylo porušeno jeho vlastnické právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud však v předmětné věci dospěl k závěru, že vlastnické právo navrhovatele nemohlo být vůbec dotčeno i event. porušením poučovací povinnosti. Pokud by ovšem soud nepoučil účastníky o jejich procesních právech a povinnostech ve smyslu §5 o.s.ř. (a tedy v intencích již shora uvedených) mohlo by být případně zasaženo právo na soudní ochranu z hlediska ustanovení §36 odst. 1 Listiny. Porušení tohoto práva však navrhovatel nenamítal.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 1998
JUDr.Vladimír JURKA
soudce ústavního soudu ČR