ECLI:CZ:US:1998:3.US.481.97
sp. zn. III. ÚS 481/97
Usnesení
III. US 481/97-17
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci navrhovatele T., zastoupeného advokátem JUDr. I.C., o návrhu ze dne 19. prosince 1997, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Návrhem, podaným k Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, u nichž žádal o přiznání osvobození od soudního poplatku. Uvedl, že podle jeho přesvědčení soudy při hodnocení majetkových poměrů žalobce nevzaly zřetel na tíživou situaci navrhovatele, do níž se dostal z důvodu trestné činnosti osob z bývalého managementu. Poněvadž nepřiznání osvobození od soudních poplatků znemožňuje navrhovateli ochranu jeho práv soudní cestou a naopak ve svých důsledcích napomáhá činnosti označených osob, navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, jímž by usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 1997, č. j. 5 Cmo 477/97-22, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 33 Cm 206/97-15, ze dne 11. července 1997, zrušil.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a) a §43 odst. 1 písm. c) zák. č.182/1993 Sb.].
Z obsahu stížnosti, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. července 1997 a Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Cmo 477/97-22, ze dne 1. října 1997, bylo zjištěno, že v rozhodování o návrhu stěžovatele a druhé žalobkyně Ing. J.Č.
III. ÚS 481/97-18
na přiznání osvobození od soudních poplatků postupovaly soudy v souladu s §138 odst. 1 občanského soudního řádu. Pokud jde o majetkové poměry stěžovatele, ty byly zjištěny, závěry, ke kterým jejich zhodnocením soudy dospěly, nejsou v rozporu s §132 obč. soudního řádu ani s čl. 36 Listiny základních práv a svobod či s čl. 90 Ústavy, jak tvrdí navrhovatel. Je třeba uvést, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená právě v §132 obč. soudního řádu. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané citovaným ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95 a další).
Pro výše uvedené byla stížnost navrhovatele, jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 31. března 1998
JUDr. Pavel Holländer soudce zpravodaj