ECLI:CZ:US:1998:3.US.485.97
sp. zn. III. ÚS 485/97
Usnesení
III. ÚS 485/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J.P., S.P., K.Š. a nezl. K.S., zastoupené ing. M.S., všech právně zastoupených advokátem JUDr. Z.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 14 Co 434/97, mimo ústní jednání dne 3. 3. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§70 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) a formálně vadnou (§31 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), napadli stěžovatelé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. září 1995 (ve věci téhož soudu sp. zn. 9 C 31/92) a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. září 1997 (14 Co 434/97) a tvrdili, aniž by však svá tvrzení podrobněji či blíže rozvedli, že označenými rozhodnutími obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jejich ústavně zaručená základní práva plynoucí z čl. 1, 11 a 36 Listiny základních práv a svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti mělo se tak stát tím, že oba obecné soudy zamítly žalobu stěžovatele na vyklizení v řízení před nimi blíže označených
III. ÚS 485/97
objektů v kat. území H., ačkoli vedlejší účastník (v řízení před obecnými soudy žalovaný) a. s. Č., užívá tyto nemovitosti proti jejich vůli jako vůli vlastníka. Tvrzené vlastnictví odvozují stěžovatelé od zemřelých původních vlastníků, jichž se cítí býti dědici.
Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a především pak z rozhodnutí soudu odvolacího se podává, že zamítavé stanovisko k žalobě stěžovatelů podložily obecné soudy zjištěním, že v době projednání dědictví po původních vlastnících sporné nemovitosti nebyly předmětem dědictví, že právní nástupci vlastníků z titulu dědění byli dva a že posuzovanou žalobu podal pouze jeden z nich, z čehož pak vyvodily, že i když se již v roce 1952 dědictví nabývalo, okamžikem smrti zůstavitele, sporné nemovitosti v dědictví, v době jeho projednání, již nebyly (přešly na právního předchůdce žalovaného, resp. do jeho správy ve smyslu dekretu pres. rep. č. 5/1945), a že do práv zůstavitele, později najevo vyšlých, vstoupili závětní dědicové společně a proto jen společně se mohou domáhat vyklizení nemovitostí, ohledně nichž však až dosud nebylo rozhodnuto, že byly majetkem zemřelého L.J." (tj. právního předchůdce stěžovatelů). S odkazem na to, že "k dodatečnému projednání dědictví po L.J. nedošlo", žalobu stěžovatelů zamítly.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Odhlédnuto od toho, že tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv není stěžovateli nikterak zdůvodněno, odůvodnění ústavní stížnosti je ve své podstatě pouhou polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů; za této situace nezbývá, než stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž jednak ústavnímu soudnictví v České republice nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost a zákonnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., rozh. č. 5, vydání 1. Praha, 1995), jednak, že s ohledem na Ústavou (úst. zák. č. 1/1993 Sb.) a zákonem o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb.) svěřenou pravomoc, je ingerence Ústavního soudu do jurisdikce obecných soudů přípustná jen za splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 - rozhodnutí č. 5 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., Praha 1994), které však ve věci posuzované ústavní stížnosti očividně splněny nejsou, zejména jestliže se stěžovatelé dovolávají ochrany též podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, ačkoliv jejich
III. ÚS 485/97
vlastnictví k nemovitostem posuzovaným obecnými soudy nebylo až dosud zákonem stanoveným způsobem potvrzeno (§175 odst. 2 o. s. ř.) a má tudíž nanejvýš charakter vlastnictví toliko tvrzeného (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 - rozhodnutí č. 5 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., Praha 1994); protože judikatura Ústavního soudu je obecně přístupná, zcela postačí stěžovatele na ni odkázat, jak příkladmo se již stalo.
Posuzovaná ústavní stížnost byla proto z důvodů rozvedených vpředu shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen odůvodněním samotné ústavní stížnosti, ale - a to především - konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé, aniž by se jevilo účelné stěžovatele vésti k odstranění formální vady, jak dříve již byla o ní zmínka.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 3. 3. 1998
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR