ECLI:CZ:US:1998:3.US.492.97
sp. zn. III. ÚS 492/97
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele M.Š., zastoupeného advokátem JUDr. B.G., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 30. 12. 1947 ústavní stížnost, která směřovala proti postupu Policie České republiky;
K porušení základního ústavně zaručeného práva navrhovatele, podle čl. 2 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") mělo dojít tím, že navrhovateli a osobám, které ho doprovázely byl ve dnech 27. 8., 1. 9., 30. 10. a 7. 11. 1997
odepřen vstup do budovy Policie ČR, protože neprokázali svou totožnost pracovnici vrátnice. Navrhovatel namítal, že pracovnice vrátnice jsou oblečeny v civilním oděvu a žádným zákonným způsobem neprokazují svoji příslušnost k Policii ČR, neboť nejsou příslušníky Policie ČR, nýbrž občanskými zaměstnankyněmi Ministerstva vnitra. V inkriminovaných dnech byla navíc přivolanými příslušníky odboru stížností a kontroly omezována osobní svoboda
navrhovatele a jeho doprovodu do doby, než svou totožnost prokázali. Z předložených dokladů byly vypsány osobní údaje na návštěvní lístky, které však již po navrhovateli nikdo nepožadoval zpět. Dne 7. 11. 1997 nebyl navrhovatel bez prokázání totožnosti vůbec vpuštěn.
Podle navrhovatele lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanoveným zákonem. Podle §13 zákona č. 283/1991 Sb., je oprávněn vyzvat osobu k prokázání totožnosti pouze policista a pouze v případech výslovně v citovaném ustanovení uvedených. V daném případě se o podobnou situaci nejednalo. Na tuto skutečnost navrhovatel opakovaně upozorňoval pracovníky odboru stížností a kontroly Policie ČR, dostává však pouze odpovědi, že tak nařizují "interní předpisy Policie". Takové předpisy ovšem nejsou obecně závaznými právními předpisy, jak judikoval opakovaně i Ústavní soud, a nemohou stanovit povinnost nad rámec citovaného zákona č. 283/1991 Sb.
Jednáním Policie ČR došlo podle navrhovatele k hrubému a opakovanému porušení čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny. Navrhovatel proto žádal Ústavní soud, aby vyslovil nálezem, že postupem Policie ČR, kterým bylo navrhovateli dne 7. 11. 1997 zabráněno v přístupu na odbor stížností a kontroly a postupem téhož orgánu, kterým byl navrhovatel nucen strpět, aby prokázal svou totožnost bez zákonného důvodu jiné osobě, než policistovi, byla porušena jeho základní práva. Zároveň požadoval, aby Ústavní soud zakázal Policii ČR, pokračovat v napadeném porušování práv.
Policie ČR, ve svém vyjádřeni ze dne 3. 2. 1998 uvedla, že režim vstup do objektu Policie ČR, je upraven interní normou, která však vychází z norem zákonných. Především je to zákon č. 102/1971 Sb., o ochraně státního tajemství, na jehož základě vydala vláda nařízeni č. 14811971 Sb., o ochraně hospodářského a služebního tajemství. V §9 citovaného nařízení vlády je uvedeno, že vyžaduje-li to zájem ochrany hospodářského a služebního tajemství, stanoví vedoucí organizace podmínky pro vstup do objektů organizace. Na základě těchto právních norem bylo vydáno nařízení ministra vnitra č. 148 ze dne 23. 12. 1993, kde je stanoveno jakým způsobem se provádí ochrana objektů MV a Policie ČR, kdo ji provádí atd. Občanské pracovnice, provádějící kontrolu při vstupu do objektu, jsou vystrojeny v souladu s touto normou. Navrhovatel se mylně domnívá, že, jeho totožnost při vstupu do objektu může být zjišťována pouze na základě ustanovení §13 zákona č. 283/1991 Sb. Tato možnost vyplývá i ze zákona č. 102/1971 Sb. Objekty Policie ČR a MV ČR nelze zaměňovat s veřejnými prostranstvími či místnostmi a prostorami veřejnosti volně přístupnými, kde lze totožnost zjišťovat pouze podle citovaného ustanovení zákona č. 283/1991 Sb.
Článek 2 odst. 2 Listiny stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Podle čl. 2 odst. 3 citovaného ustanovení Listiny, každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Tato ustanovení Listiny nebyla postupem Policie ČR, porušena. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Lze totiž souhlasit s tvrzením uvedeném shora ve vyjádření Policie ČR, že povinnost prokazovat totožnost občanským průkazem nevyplývá jen ze zákona ČNR č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ale i z jiných právních předpisů. Takovým je i zákon č. 102/1971 Sb., o ochraně státního tajemství, kde se v jeho §23 stanoví, co je předmětem hospodářského a služebního tajemství a zároveň se zmocňuje vláda, aby nařízením stanovila bližší podmínky ochrany tohoto tajemství. Vláda tak učinila nařízením č. 148/1971 Sb., které v platném znění v ust. §9 zmocňuje vedoucího organizace, aby v případech, kdy to vyžaduje zájem ochrany hospodářského a služebního tajemství, stanovil bližší podmínky pro vstup do objektu organizace. V případě Policie ČR tak učinil ministr vnitra nařízením ze dne 23. 12. 1993, č. 148. V zařízeních Policie ČR se nepochybně vyskytují skutečnosti tvořící ve smyslu §2 zákona č. 102/1971 Sb. předmět státního i služebního tajemství. Tato zařízení nejsou veřejnými budovami, do kterých by měl kdokoliv volný přístup, naopak, přístup do nich musí být, v zájmu ochrany státního a služebního tajemství, regulován.
Povinnost prokazovat totožnost při vstupu do zařízení Policie ČR je stanovena na základě zákona, a to sekundární normou - nařízením vlády č. 148/1971 Sb. Pokud navrhovatel namítá, že je tato povinnost stanovena interními předpisy Policie, které nejsou obecně závaznými právními předpisy, je nutno konstatovat, že výše citované nařízení ministra vnitra je skutečně interním předpisem. Nestanoví však povinnost osob vstupujících do objektů Policie, nýbrž upravuje způsob, kterým se vstup těchto osob realizuje. Z citovaného zákona č. 102/1971 Sb. také nevyplývá, že by kontrolu totožnosti osob, vstupujících do zařízení, v němž se vyskytují skutečnosti, tvořící
předmět státního a služebního tajemství, mohli provádět pouze uniformovaní příslušníci Policie ČR. Takovou kontrolu mohou provádět ti zaměstnanci, kteří jsou organizací pověření, respekt. ti zaměstnanci, kteří tuto kontrolu mají podle vnitřních předpisů organizace v náplni své činnosti. V daném případě prováděly kontrolu občanské pracovnice - tedy zaměstnankyně - policie, které tuto činnost mají stanovenu jako jednu ze součástí své práce.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle §43 odst. 1 písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 1998
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR