ECLI:CZ:US:1998:3.US.51.98
sp. zn. III. ÚS 51/98
Usnesení
III. ÚS 51/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatelů E.K. a H.J., oba zastoupeni advokátem JUDr. P.V., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelé podali dne 4. 2. 1998 ústavní stížnost, v níž se domáhali zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 1997, čj. 2 Cdon 865/97-92 a souvisejících rozsudků Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 1996, sp. zn. 9 Co 632/96 a Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 7. 1996, sp. zn. 12 C 342/92, protože jimi měla být porušena jejich základní práva, daná jim Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 12 C 342/92, který si Ústavní soud vyžádal zjistil, že dne 30. 11. 1992 podali navrhovatelé žalobu na vydání pozemků, čp. 11 a 112/4, zapsaných na LV 810 obce K. (dále jen "předmětné nemovitosti"), která směřovala proti A. a F.B. Okresní soud nejprve dne 14. 10. 1993 usnesením,
III. ÚS 51/98
čj. 12 C 342/92-15, řízení zastavil s odůvodněním, že věc je třeba řešit podle ust. §9 zákona č. 229/1991 Sb., podle kterého je třeba nejprve uplatnit nárok u příslušného pozemkového úřadu a současně vyzvat povinnou osobu k vydání pozemku. Teprve rozhodnutí pozemkového úřadu o neschválení dohody o vydání nemovitostí přezkoumává na návrh účastníka soud. To však navrhovatelé neučinili. Soud proto nebyl příslušný k rozhodování o návrhu a řízení zastavil.
Proti tomuto usnesení podali navrhovatelé odvolání. Krajský soud v Ostravě dne 26. 4. 1994 usnesením, č.j. 9 Co 272/94-27, zrušil rozhodnutí okresního soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud dovodil, že navrhovatelé uplatnili svůj nárok podle ust. §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., kdy pravomoc soudu k projednávání věci je dána.
Okresní soud ve Frýdku-Místku poté ve věci jednal a dne 10. 7. 1996 vydal rozsudek, čj. 12 C 342/92-60, ve kterém řízení proti A.B. zastavil, neboť navrhovatelé vzali tuto část návrhu zpět poté, kdy bylo zjištěno, že v roce 1978 zemřela a návrh na určení, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem přešlo na navrhovatele, zamítl.
Své rozhodnutí v meritu věci odůvodnil okresní soud tím, že na daný případ nelze aplikovat ust. §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., jak se domáhali navrhovatelé, nýbrž ust. zákona č. 243/1992 Sb. Předmětné nemovitosti totiž přešly na stát aplikací dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., nikoliv za podmínek stanovených §6 zákona č. 229/1991 Sb. Podle citovaného zákona č. 243/1992 Sb., však jsou povinnými osobami pouze stát a právnické osoby, určené zvláštním předpisem. Fyzické osoby povinnými osobami nejsou. Protože návrh směřoval proti fyzickým osobám, soud jej zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podali navrhovatelé odvolání, ve kterém poukazují na to, že právní účinky konfiskace mohly nastat až příslušným správním aktem, kterým byla v daném případě vyhláška ONV ze dne 31. 3. 1948. Soud proto měl podle navrhovatelů zkoumat, zda nebyly splněny podmínky zákona č. 229/1991 Sb. Navrhovatelé dále uvádějí, že k odnětí majetku jejich právní předchůdkyni došlo v důsledku politické perzekuce i postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
III. ÚS 51/98
Krajský soud v Ostravě po dalším jednání a dokazování dne 18. 11. 1996 rozsudkem, čj. 9 Co 632/96-73, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. V rozsáhlém odůvodnění uvedl, že nárok navrhovatelů vychází z ust. §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., nejde o aplikaci zákona č. 243/1992 Sb. Konfiskace majetku nastala ex tunc a ex lege účinností dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. Správní rozhodnutí ONV bylo jen provedením citovaného dekretu. Dekretem se konfiskoval nejen majetek osob německé a maďarské národnosti, ale také českým či slovenským kolaborantům a zrádcům, kteří československé občanství nepozbyli. Skutečnost, že matka navrhovatelů byla v době správních rozhodnutí o konfiskaci čs. státní občankou, sama o sobě nemůže představovat nesprávnou aplikaci citovaných právních předpisů. Pokud jde o matku navrhovatelů, soud dospěl k závěru, že ta se v době války přihlásila u tehdejších orgánů za Němku, děti posílala do německé školy a sama jako Němka také vystupovala. Navíc se s rodinou nastěhovala do bytu po židovské rodině vypuzené nacisty a konečně po válce byla pravomocně odsouzena podle dekretu č. 138/1945 Sb., když tento rozsudek nebyl zrušen. Krajský soud však v rozsudku připustil dovolání, neboť se podle jeho názoru jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
To také navrhovatelé podali a namítali v něm, že jejich matka nikdy Němkou nebyla. Konkrétní majetkovou křivdu nedovršuje podle navrhovatelů dekret presidenta republiky, ale až jeho politicky účelová aplikace zmíněným správním aktem.
Nejvyšší soud ČR rozhodl dne 27. 8. 1997 rozsudkem, čj. 2 Cdon 865/97-92, tak, že dovolání zamítl. V odůvodnění uvedl, že je třeba považovat za správný názor krajského soudu o tom, že přechod vlastnictví při konfiskaci provedené podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., nastal ke dni účinnosti tohoto dekretu. Pokud navrhovatelé tvrdí, že použití citovaného dekretu na jejich matku bylo jeho zneužitím, které lze podřadit pod politickou persekuci či postup porušující obecně uznávaná práva a svobody, ztotožnil se Nejvyšší soud se závěry krajského soudu, uvedenými v rozsudku.
Proti tomuto rozsudku podali navrhovatelé ústavní stížnost, v níž navrhli zrušení všech výše citovaných rozsudků. S poukazem na to, že postupem orgánů veřejné moci byla dotčena jejich práva, daná jim čl. 1 a čl. 90 Ústavy, čl. 1, čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1, čl. 24 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Podstatu nesprávného postupu
III ÚS 51/98
soudů vidí navrhovatelé v tom, že věci nebyla věnována pozornost ve všech souvislostech. Soudy podle navrhovatelů hodnotily důkazy vytrženě tak, že hodnocená skutečnost nezakládá žádné pochybnosti o aplikaci dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Navrhovatelé popírají, že by jejich matka i oni sami byli Němci, pro tuto domnělou původní příslušnost však nevlají údajně před orgány veřejné moci rovné postavení a rozhodnutí soudů pociťují jako újmu na shora jmenovaných právech. Matka navrhovatelů neměla být účastna konfiskace. Celý proces konfiskace jejího majetku byl projevem politického útlaku.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření ze dne 12. 3. 1998 odkázal na odůvodnění svého rozsudku, který je podle tohoto vyjádření v souladu s nálezy ústavního soudu, týkajícími se výkladu restitučních předpisů a Nejvyšší soud se o ně při rozhodování opíral.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
S poukazem na takto uvedené a zjištěné skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Především nutno uvést, že otázka národnosti (tím míně etnické příslušnosti) navrhovatelů nebo jejich matky není a také nebyla v projednávané věci okolností podstatnou, a proto se jí také soudy ani zásadně nezabývaly. Rozhodující jsou nepochybná zjištění, že majetek o který v projednávané věci jde, byl konfiskován v souladu s příslušnými ustanoveními dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., a také v souvislosti s aplikovaným dekretem prezidenta republiky č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti, na základě kterého byla matka navrhovatelů pravomocně odsouzena, když zmíněný rozsudek nebyl zrušen (a to ani v rámci soudní rehabilitace). Ani na dalších závěrech soudy učiněných v projednávané věci nelze z hledisek skutkových ani právních dovodit namítané zneužití uváděných dekretů prezidenta republiky z oné doby. Navrhovatelům byl umožněn přístup k soudu, mohli se domáhat stanoveným postupem svého práva. Podaná ústavní stížnost obsahuje stejné úvahy (argumentaci)
III. ÚS 51/98
uplatněné již v řízení před obecnými soudy, s právními závěry soudy učiněnými potom polemizuje ve stejném smyslu i rozsahu. Na tomto místě jest uvést, že užitými námitkami se soudy také zabývaly, v odůvodnění svých rozhodnutí na ně reagovaly a také vysvětlily co je vedlo k přijatým závěrům. Hodnocení jimi provedených důkazů takto nevybočuje z ustanovení §132 občanského soudního řádu, když kautely jím dané soudy respektovaly. Konečně je nepochybné, že obecné soudy na základě žaloby věc řádně projednaly za přítomnosti stran při dodržování zásad spravedlivého procesu stanovených občanských soudním řádem. Závěrem lze připomenout, že v dané věci šlo o vlastnické právo tvrzené, jehož faktická existence v soudním řízení (za respektování namítaných ústavních zásad), nebyla prokázána. K porušení namítaných ustanovení, tak jak jsou obsažena v Ústavě ČR nebo v Listině základních práv a svobod, takto nedošlo.
S poukazem na uvedené skutečnosti proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993, o Ústavním soudu, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 1998
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR