ECLI:CZ:US:1998:3.US.53.98
sp. zn. III. ÚS 53/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J.Ch. a MUDr. V.Ch., obou zastoupených JUDr. L.L., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 23 Co 466/96, a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 19. 9. 1996, sp. zn. 4 C 3/92, mimo ústní jednání dne 8. 9. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 2. 1998, brojí stěžovatelé proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 1997 (sp. zn. 23 Co 466/96), jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 19. 9. 1996 (sp. zn. 4 C 3/92) a jímž byl zamítnut návrh stěžovatelů (v řízení před obecnými soudy žalobců) o uložení povinnosti žalovaným uzavřít s nimi dohodu o vydání věci, a to nemovitostí v žalobním návrhu označených. V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod došlo tím, že obecné soudy nesprávně "posoudily provedené důkazy" a v důsledku takto nesprávného postupu stěžovatelé "nezískali zpět vlastnické právo k nemovitostem, které původně vlastnili". Okresnímu a krajskému soudu pak stěžovatelé dále vytýkají "nesprávnou aplikaci zákonných předpisů", v jejichž důsledku došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost může podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánů veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda, zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [ust. §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona].
Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů, a tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona).
Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona).
Z předložené ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatelé v řízení před odvolacím soudem navrhli, aby odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku v případě, že napadený rozsudek okresního soudu potvrdí (ust. §239 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud ve svém rozsudku návrh na dovolání stěžovatelům zamítl, nicméně v souladu s ust. §239 odst. 2 o. s. ř. bylo plně v dispozici stěžovatelů dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podat, když vlastní procesní aktivitou si pro to vytvořili podmínky. Jestliže tak stěžovatelé neučinili, nesplnili - z hlediska ústavní stížnosti - podmínky pro její projednání [§72 odst. 1 písm. a) zákona] a současně založili její nepřípustnost (§75 odst. 1 zákona); je tedy plně na vůli stěžovatelů, resp. bylo tedy plně na vůli stěžovatelů dovolání k Nejvyššímu soudu ČR podat ve stanovené lhůtě. V posuzované věci tedy Ústavní soud považuje dovolání za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona) a pokud stěžovatelé tento procesní prostředek nevyužili, nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, nezbylo proto než podanou ústavní stížnost shledat jako nepřípustnou a o ní rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. e) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. září 1998
JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu ČR