ECLI:CZ:US:1998:3.US.57.98
sp. zn. III. ÚS 57/98
Usnesení
III. ÚS 57/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele P.S., zastoupeného JUDr. J.P., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 5. 2. 1998 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena o den později. Ve stížnosti se domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 1997, sp. zn. 19 Co 245/97, protože jím údajně mělo být porušeno jeho vlastnické právo.
Ze spisu Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 4 C 224/95, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel, takto soukromý podnikatel v P., podal dne 18. 10. 1995 u Okresního soudu v Prostějově žalobu o zaplacení částky 12 869 Kč, jako náhradu škody (manka), která mu měla vzniknout jednáním jeho bývalého zaměstnance, žalovaného L.K. Okresní soud ve věci jednal, prováděl navržené důkazy a dne 30. 1. 1997 vydal rozsudek, čj. 4 C 224/95-50, jímž rozhodl,
III. ÚS 57/98
že žalovaný je povinen žalobci zaplatit náhradu škody ve výši 11 685,- Kč a náklady řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, v němž namítal, že soud prvého stupně řádně nezjistil skutkový stav a nesprávně zhodnotil zjištěné skutečnosti.
Krajský soud v Brně po provedeném jednání dne 3. 12. 1997 vydal rozsudek pod č.j. 19 Co 245/97-64, jímž změnil rozsudek soudu prvého stupně tak, že návrh na to, aby žalovaný zaplatil žalobci žalovanou částku, zamítl. Zároveň změnil i rozhodnutí o nákladech řízení. V odůvodnění krajský soud uvedl, že z provedených důkazů, zejména ze znaleckého posudku soudního znalce, vyplynulo, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně toho, zda vůbec v jeho provozovně manko vzniklo.
Protože s ohledem na ust. §238 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu není v daném případě přípustné dovolání, podal navrhovatel proti tomuto rozsudku včas ústavní stížnost. Ve stížnosti namítal, že postupem krajského soudu bylo porušeno jeho vlastnické právo (bez bližší konkretizace).
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 16. 3. 1998 uvedl, že předmětem napadeného řízení nebyla ochrana vlastnického práva, ale nároky vyplývající z odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách podle §176 zákoníku práce. Stěžovatel namítá, že Krajský soud v Brně nesprávně zhodnotil provedené důkazy a dospěl k nesprávnému právnímu závěru. Skutečnost, že navrhovatel sám hodnotí provedené důkazy jinak, než soud, ještě sama o sobě neznamená, že došlo k porušení ústavních práv účastníka. V řízení měl navrhovatel prokázat, že mu škoda vznikla a v jaké výši mu vznikla. Teprve pokud by prokázal tyto okolnosti, bylo by na žalovaném, aby on prokázal, že škoda vznikla zcela nebo z části bez jeho zavinění. Krajský soud měl z procesního hlediska právo hodnotit důkaz znalcem jinak, než soud okresní, neboť tento důkaz náležitě opakoval.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo
III. ÚS 57/98
mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Podstata navrhovatelovy ústavní stížnosti je v polemice s právními závěry obecných soudů. Pokud jde o hodnocení důkazů, Ústavní soud zjistil, že krajský soud postupoval ve shodě s ust. §132 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Ústavní soud však vážil i to, zda v navrhovatelově věci postupem obecných soudů nedošlo k porušení výše zmíněných ústavních principů. Pochybení však ani tu neshledal. Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) plyne také zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují (jak se i stalo) kautely dané ustanoveními §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Z obsahu spisu Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 4 C 224/95, plyne, že obecné soudy respektovaly zásadu rovnosti účastníků v řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i další zásady, plynoucí z čl. 37 Listiny. Obecné soudy totiž věc na základě žaloby a za přítomnosti stran, řádně projednaly a dodržely přitom všechny zásady spravedlivého procesu, uvedené v příslušných ustanoveních o.s.ř. Proto ani z těchto hledisek nelze jejich rozhodnutím nic zásadního vytknout.
Pokud jde o namítané porušení vlastnického práva navrhovatel ve stížnosti neuvádí, které konkrétní ustanovení Ústavy či Listiny základních práv a svobod znělo být zásahem soudu porušeno. Z povahy věci plyne, že by se mohlo jednat jen o čl. 11 Listiny. V dané věci však nebyl spor veden o vlastnictví, jeho obsah a ochranu, ale o náhradu škody. Jestliže navrhovatel ve sporu neuspěl, protože neunesl důkazní břemeno, nelze tuto skutečnost považovat za porušení jeho základního práva.
S poukazem na uvedené skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 1998 JUDr. Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR