ECLI:CZ:US:1998:3.US.59.98
sp. zn. III. ÚS 59/98
Usnesení
III. ÚS 59/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 21. 7. 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek V.Š., R.Š. a V.P., všech zastoupených advokátem JUDr. P.K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 1437/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatelky proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. července 1997 (sp. zn. 2 Cdon 1437/96), s tvrzením, že tímto rozhodnutím obecného soudu byl porušen čl. 90 Ústavy a čl. 36, čl. 37 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť bylo vydáno v rozporu s ust. §6, §120, §132 a §157 o. s. ř. Porušení citovaných ustanovení Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod spatřují stěžovatelky ve způsobu, jakým se Nejvyšší soud ČR vypořádal s jejich dovoláním a s jejich dovolacími důvody. Dále stěžovatelky ve své ústavní stížnosti vytýkají obecnému soudu, že se nedostatečně vypořádal s otázkou, kterou považují stěžovatelky za otázku zásadního právního významu, totiž
III. ÚS 59/98
s otázkou rozsahu dokazování, zejména ve vztahu ke tvrzenému doručení výzvy k vydání nemovitostí. Nadto stěžovatelky ve své ústavní stížnosti tvrdí, že Městský soud v Praze, který jako soud odvolací vydal rozhodnutí, které bylo jimi posléze napadeno dovoláním, se nevypořádal s důkazy, které byly v řízení před soudem I. stupně provedeny, neboť tyto hodnotil v jejich neprospěch; navrhly proto, aby jak rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. července 1997 (sp. zn. 2 Cdon 1437/96), tak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 1996 (sp. zn. 13 Co 369/95) byly zrušeny.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata posuzované ústavní stížnosti spočívá v právní polemice stěžovatelek se závěry obecných soudů, když svůj nesouhlas s nimi považují stěžovatelky za porušení již zmíněných článků Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve dostatečně vyložil, za jakých okolností a podmínek je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které před těmito soudy proběhlo. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byly stěžovatelky zkráceny na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v označeném ustanovení Listiny základních práv a svobod zaručeno, a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdí-li stěžovatelky, že byly na tomto právu zkráceny tím, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru než ony, a neuvádí-li nic, co by svědčilo o porušení zmíněných článků Listiny základních práv a svobod, nezbývá, než takovéto tvrzení stěžovatelek hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a v důsledku toho pak i zde stěžovatelky odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu stran znaků spravedlivého procesu plynoucího z páté hlavy Listiny základních práv a svobod (kupř. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.
Obdobně Ústavní soud neshledal důvodné námitky stran hodnocení důkazů obecnými soudy, neboť z odůvodnění rozsudků obecných soudů je dostatečně zřejmé, že obecné soudy se v řízení o uplatněném nároku stěžovatelek jednak vypořádaly se všemi důkazy tak, jak tyto
III. ÚS 59/98
byly provedeny, jednak že rozsah dokazování byl k potřebnému zjištění skutkového stavu a z nich vyloženým právním závěrům dostatečný.
Pokud stěžovatelky ve své ústavní stížnosti vyvozují porušení ústavně zaručeného základního práva plynoucího z čl. 11 Listiny základních práv a svobod, tak i zde - obdobně jak tomu bylo stran dříve zmíněných námitek - postačí odkázat je na již dříve podaný výklad (srov. např. I. ÚS 115/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 41, vydání 1. Praha, 1995) stran ústavní povahy tohoto práva a důvodů, proč pouhý spor o vlastnictví ústavní ochrany nepožívá a ani požívat nemůže.
Jen pro úplnost zbývá posléze dodat, že ani samotná ústavní stížnost stěžovatelek nesplňovala zákonem předepsané formální náležitosti, neboť předložená plná moc právního zástupce stěžovatelek nesplňovala náležitosti plné moci k zastupování v řízení před Ústavním soudem (§31 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona); vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla shledána jako zjevně neopodstatněná, nejevilo se však účelné vést stěžovatelky k odstranění těchto vad.
Pro takto vyložené důvody je ústavní stížnost stěžovatelek zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, tak ze samotné povahy jejich důvodů; nezbylo proto než rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatelek odmítavým výrokem tak, jak z výroku tohoto usnesení je patrno [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 21. července 1998
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu Ústavního soudu