ECLI:CZ:US:1998:3.US.65.98.1
sp. zn. III. ÚS 65/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N., zastoupeného JUDr. Z.T., proti rozhodnutí Ministerstva kultury ČR ze dne 3. 11. 1995, čj. 12413/95, mimo ústní jednání dne 9. 4. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí za splnění zákonem stanovených podmínek, brojí stěžovatel proti rozhodnutí Ministerstva kultury ČR ze dne 3. listopadu 1995 (čj. 12413/95) a tvrdí, že jím ministerstvo, jako orgán veřejné moci, tím, že mu odepřelo registraci "novelizované ústavy přijaté Celounitářským sněmem dne 18. června 1994", porušilo jeho ústavně zaručené základní právo dané jak Listinou základních práv a svobod (čl. 16 odst. 2), tak Mezinárodní úmluvou o občanských a politických právech (čl. 18), jíž je Česká republika vázána (čl. 10 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).
Z podrobného odůvodnění ústavní stížnosti, která je zaměřena jak co do skutkové stránky věci, tak i do jejich právních aspektů, jakož i z předložených písemností je zřejmé, že mezi činovníky stěžovatele došlo k výrazným rozporům při výkonu a pro výkon jednotlivých funkcí a zřejmě také pro způsoby hospodaření s majetkem stěžovatele, přesněji s majetkem
N., a že tyto rozpory, resp. schizma vrcholných přestavitelů (činovníků) náboženské společnosti mělo být odstraněno "novelizovanou ústavou", jak dříve již o ní byla zmínka; vlastní zákonný důvod - co do procesní stránky věci - je založen výslovným odkazem na ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb.), s tvrzením, že Vrchní soud v Praze (věc vedena u tohoto soudu pod sp. zn. 6 A 236/95), který vpředu označené rozhodnutí ministerstva má přezkoumat v rámci správního soudnictví, je (od prosince 1995) až dosud nečinný. Návrhové žádání stěžovatele posléze vyúsťuje v návrh, aby bez ohledu na řízení zahájené před obecným soudem vpředu označené rozhodnutí Ministerstva kultury ČR bylo nálezem Ústavního soudu zrušeno.
Ústavní stížnost je nedůvodná; zákonné ustanovení, jehož se stěžovatel dovolává, umožňuje sice - za splnění týmž ustanovením daných podmínek - ingerenci Ústavního soudu do dosud nepravomocně skončeného řízení, to však za předpokladu, že ke značeným průtahům dochází v řízení o opravném prostředku (nikoli tedy o prostředku k ochraně práva vůbec - §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.); takovým prostředkem dlužno však rozumět procesní (opravný) prostředek v řádném instančním postupu a v jedné soustavě orgánů veřejné moci, a nikoli jiný prostředek v řízení odlišném a instančně zcela odděleném. Návrh podaný zprvu Nejvyššímu soudu ČR a posléze jím pro změnu v kompetenci v soustavě obecného soudnictví (čl. III sub. 2 zák. č. 24/1993 Sb.) postoupený Vrchnímu soudu v Praze jako podnět k soudnímu přezkumu správního rozhodnutí, však očividně takovým opravným prostředkem není a ani být nemůže, neboť jím bylo založeno (zahájeno) řízení zcela samotné a od rozhodování ve správním řízení odlišné; podmínky dané ustanovením §75 odst. 2 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb. v zákonném znaku "řízení o podaném opravném prostředku" proto dány nejsou a v důsledku toho Ústavní soud pro projednání stěžovatelova návrhu (ústavní stížnosti) v současné době není příslušný [§43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb.].
O návrhu, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. e) cit. zák.], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 9. dubna 1998