Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.02.1998, sp. zn. III. ÚS 84/97 [ nález / JURKA / výz-3 ], paralelní citace: N 25/10 SbNU 163 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:3.US.84.97

sp. zn. III. ÚS 84/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti navrhovatele D. N. T. proti usnesení Okresního státního zástupce v Českých Budějovicích, sp. zn. Zt 2644/96, ze dne 9. 1. 1997, a proti usnesení vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Českých Budějovicích, sp. zn. OVV-760/96, ze dne 23. 12. 1996, o přerušení trestního řízení, takto: Usnesení vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Českých Budějovicích, sp. zn. OVV-760/96, ze dne 23. 12. 1996 a usnesení Okresního státního zástupce v Českých Budějovicích, sp. zn. Zt 2644/96, ze dne 9. 1. 1997, se z r u š u j í . Odůvodnění: Návrhem podaným Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. se stěžovatel domáhá zrušení usnesení vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Českých Budějovicích, sp. zn. OVV-760/96, ze dne 23. 12. 1996 a usnesení Okresního státního zástupce v Českých Budějovicích, sp. zn. Zt 2644/96, ze dne 9. 1. 1997. Napadenými rozhodnutími se cítí být dotčen na svých základních právech a svobodách plynoucích z čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ze shora označených spisů Okresního úřadu vyšetřování v Českých Budějovicích i Okresního státního zastupitelství tamtéž zjistil Ústavní soud, že stěžovatel je trestně stíhán Policií ČR, a to vyšetřovatelem Okresního úřadu vyšetřování v Českých Budějovicích, který dne 12. 6. 1996 sdělil stěžovateli podle ust. §160 odst. 1, 5 tr. řádu, že jej stíhá jako obviněného z trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí dle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. To proto, že obviněný (stěžovatel) převzal dne 1. 4. 1996 rozhodnutí, sp. zn. PCJ 369/CPP-3-96, o zákazu pobytu na území republiky, které vydala Služba cizinecké a pohraniční policie ČR. Zákaz pobytu mu byl uložen do 31. 3. 1997 s povinností do 15. 4. 1996 opustit republiku. Protože toto rozhodnutí nerespektoval a nadále se na území ČR neoprávněně zdržoval, byl v této skutečnosti spatřován shora uvedený trestný čin. Pro tento trestný čin byl obviněný nadále (i vazebně) trestně stíhán. Dne 12. 6. 1996 bylo Policií ČR, správou Jihočeského kraje, Službou cizinecké a pohraniční policie České Budějovice, pod č.j. PJC 369/CPP-3-96, vydáno další rozhodnutí, jímž podle ust. §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území ČSFR, mu byl zakázán pobyt na území ČR na 10 roků, tedy do 11. 6. 2006, s tím, že je povinen opustit území ČR neprodleně, s poučením, že při neuposlechnutí může být vyhoštěn. Ze spisu Okresního úřadu vyšetřování České Budějovice plyne, že obviněný za přítomnosti svého obhájce na policii prostudoval trestní spis a jeho obhájce navrhl doplnění dokazování v rozsahu, který je zachycen v záznamu o prostudování spisu dne 26. 7. 1996. Dne 6. 8. 1996 byl obviněný z území ČR vyhoštěn přes hraniční přechod P. R., jak také plyne z protokolu o vyhoštění cizince z území ČR, č.j. PPR 3332/RCP-C/228-95. Za této situace vyšetřovatel OÚV České Budějovice usnesením, sp. zn. OVV 760/96, ze dne 23. 12. 1996 podle §173 odst. 1 písm. d) tr. řádu trestní stíhání proti obviněnému přerušil. Toto rozhodnutí odůvodnil tím, že obviněný byl na základě rozhodnutí Policie ČR, Služby cizinecké a pohraniční policie vyhoštěn dne 6. 8. 1996, tedy je trvale nepřítomen, ačkoliv jeho přítomnost je nutná k dalšímu trestnímu řízení a objasnění věci. Uvedl, že rozhodnutí o přerušení tr. stíhání je plně odůvodněno do doby než pominou důvody k přerušení tr. stíhání. Proti tomuto usnesení podal obhájce obviněného stížnost s odůvodněním, že nebylo dle jeho názoru prokázáno, že se obviněný uvedeného trestného činu dopustil a navrhl, aby trestní stíhání obviněného bylo podle §172 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. řádu zastaveno. O této stížnosti potom rozhodoval státní zástupce okresního státního zastupitelství, který usnesením ze dne 9. 1. 1997, sp. zn. Zt 2644/96 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnost jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se praví, že vyšetřovatel postupoval správně, neboť bez přítomnosti obviněného nelze tuto trestní věc uzavřít kvůli vyhoštění obviněného, které bylo provedeno na základě správního rozhodnutí. Proti shora uvedeným rozhodnutím (vyšetřovatele a státního zástupce) stran přerušení trestního stíhání obviněného podal navrhovatel ústavní stížnost. Ve vztahu k uvedeným rozhodnutím především uvádí, že se necítí být vinen spácháním trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., když svým jednáním nenaplnil ani objektivní ani subjektivní stránku zmíněného trestného činu, pro který je trestně stíhán. Proto se také domáhal zastavení trestního stíhání. Poukazuje na to, že ve chvíli, kdy začal uplatňovat svou obhajobu, vyšetřovatel ani státní zástupce se s ní nijak nevypořádali a stěžovatele, ač proti němu probíhalo trestní stíhání, administrativní cestou vyhostili. Následně potom byla vydána již shora uvedená rozhodnutí, tedy shora uvedeným usnesením vyšetřovatele police bylo trestní stíhání stěžovatele přerušeno (s odůvodněním, že byl vyhoštěn) a následná stížnost obviněného byla usnesením Okresního státního zástupce v Českých Budějovicích zamítnuta s odůvodněním, že bez přítomnosti obviněného nelze věc uzavřít kvůli vyhoštění obviněného. V uvedeném postupu spatřuje stěžovatel porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být stíhán jinak nežli z důvodů a způsobem, který stanoví zákon a porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"), podle kterého má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. Stěžovatel potom uzavírá, že stále tvrdí, že byl bezdůvodně a nezákonně obviněn a má proto právo, aby o jeho vině nebo nevině rozhodl soud. Postupem uvedených orgánů činných v trestním řízení byl však tohoto práva zbaven. Proto žádá, aby usnesení vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Českých Budějovicích, ČVS OVV 760/96, ze dne 23. 12. 1996 a usnesení Okresního státního zástupce v Českých Budějovicích, sp. zn. Zt 2644/96, ze dne 9. 1. 1997, byla zrušena. K věci se na výzvu Ústavního soudu vyjádřilo i Okresní státní zastupitelství v Českých Budějovicích přípisem, který podepsal okresní státní zástupce. Z jeho vyjádření potom plyne, že dle jeho názoru nedošlo ze strany státního zástupce k pochybení s tím, že se jednalo především o správní řízení, do kterého státní zástupce není oprávněn vstupovat a také vycházel ze skutečnosti, že policie postupovala v souladu se zák. č. 123/1992 Sb. K usnesení o přerušení trestního stíhání stěžovatele se potom blíže nevyjádřil. Na tomto místě je nutno připomenout ustanovení §173 tr. řádu, které hovoří o přerušení trestního stíhání vyšetřovatelem. To ve svém odstavci prvním pod písmenem d) stanoví, že vyšetřovatel přeruší trestní stíhání tehdy, je-li obviněný vydán do ciziny nebo vyhoštěn. V souvislosti s trestem vyhoštění podle trestního zákona (§57) nutno uvést, že takový trest výrazně zasahuje do svobody pohybu a pobytu, která je chráněna čl. 14 Listiny, jehož odst. 5 stanoví, že cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem. Vyhoštění lze realizovat také administrativním opatřením, samozřejmě také na základě zákona. V tomto případě jde o zákon č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území ČSFR, (s přihlédnutím k úst. zákonu č. 4/1993 Sb.), jehož lze použít vůči cizinci, který neoprávněně vstoupí nebo neoprávněně pobývá na území ČR. Tak se také stalo a navrhovatel (poté co mu byl - jak uvedeno - dvěma rozhodnutími zakázán pobyt) byl nakonec z České republiky administrativně (rozhodnutím orgánů cizinecké police) vyhoštěn. To ovšem již v době, kdy proti němu bylo vedeno trestní stíhání pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Za této situace (tedy v době, kdy byl vyhoštěn a opustil území republiky) bylo trestní stíhání vůči němu (jak již uvedeno), podle §173 odst. l písm. d) tr. řádu přerušeno. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem pouze potud, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Z takového pohledu ovšem podaná ústavní stížnost jeví se důvodnou. Skutečností totiž zůstává, že navrhovatel (obviněný) se v rámci vedeného trestního řízení necítí být vinen trestným činem, pro který je stíhán, a snaží se osobně se obhájit, ať už v rámci přípravného řízení (které bylo přerušeno) či v případném řízení před soudem (za předpokladu, že státní žalobce podá k soudu obžalobu). Tento jeho postoj byl zjevný již v přípravném řízení, přesto však toto přípravné řízení nebylo skončeno, ačkoliv tomu zásadně (včetně postoje obviněného) nic nebránilo. Nutno v této chvíli zdůraznit i ustanovení §173 odst. 2 tr. řádu, které stanoví, že "před přerušením trestního stíhání je nutno učinit vše, čeho je třeba k zabezpečení úspěšného provedení trestního stíhání." Jinými slovy, před přerušením trestního stíhání je třeba, aby byly provedeny všechny dostupné a potřebné vyšetřovací úkony, které zabezpečují úspěšné provedení trestního stíhání. Podle přesvědčení Ústavního soudu tomu tak v daném případě nebylo, a to zejména stran osoby obviněného, který byl k dispozici a sám se domáhal příslušného rozhodnutí ve věci samé. Naopak místo uzavření celého případu (ať již obviněným navrhovaného postupu podle §172 tr. řádu) nebo podáním obžaloby, byl obviněný, jak zmíněno, administrativní cestou vyhoštěn a v daných souvislostech tak zbaven práva na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána, a to v konečném důsledku i nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Stejně tak má ovšem (jako obviněný z trestného činu) ve smyslu čl. 6 odst. 3 Úmluvy minimálně právo obhajovat se osobně. Za daných okolností lze uzavřít, že stěžovatel byl necitlivým a ryze formálním postupem zbaven práva na to, aby v konečném důsledku (pokud nebude zvolen jiný postup uzavírající jeho trestní stíhání) rozhodl o jeho vině či nevině soud. Ze skutkových zjištění potom nijakým způsobem nelze dovodit, že by se navrhovatel trestnímu řízení vyhýbal, ale naopak lze mít za to, že příslušného (a tedy konečného) rozhodnutí o své vině či nevině se domáhá. S ohledem na uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že zejména usnesením Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, sp. zn. Zt 2644/96, ze dne 9. 1. 1997, byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v konečném důsledku i čl. 6 odst. 3 písm. b) až d) Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny, souhrnně řečeno právo na spravedlivý proces. Nezbylo proto než uvedené usnesení zrušit, jak se podává ve výroku tohoto nálezu. Zbývá již jen dodat, že v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (např. rozsudek ve věci Airey z roku 1979, A-32) je na místě postup, který znamená, že splnění závazku vyplývajícího z Úmluvy si někdy může vyžadovat provedení pozitivních opatření ze strany státu. Povinnost zajistit efektivní právo na přístup k soudu patří do této kategorie. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat. V Brně dne 19. února 1998