ECLI:CZ:US:1998:3.US.99.98
sp. zn. III. ÚS 99/98
Usnesení
III. ÚS 99/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti M.B., zastoupeného advokátem JUDr. Š.A., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, čj. 9 Co 322/97-77, ze dne 11. 11. 1997, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 5. 3. 1998 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu o den později a směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, čj. 9 Co 322/97-77, ze dne 11 . 11. 1997, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku, č.j. 16 C 116/96-35, ze dne 10. 3. 1997, ve znění opravného usnesení téhož soudu, čj. 16 C 116/96-63, ze dne 23. 7. 1997, ve věci výživného manželky. Podle názoru navrhovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 16 C 116/96, vedený u Okresního soudu ve Frýdku - Místku. Ze spisového materiálu
i
III. ÚS 99/98
Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl v řízení před obecnými soudy v postavení žalovaného, proti němuž byla jeho manželkou podána žaloba na stanovení výživného manželky. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku, čj. 16 C 116/96-35, ze dne 10. 3. 1997, ve znění opravného usnesení téhož soudu, čj. 16 C 116/96-63, ze dne 23. 7. 1997, bylo ve věci rozhodnuto tak, že žalovanému byla stanovena povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 600,- Kč jako výživné za dobu od 5. 6. 1996 do 10. 11. 1996. Návrh, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit výživné ve výši 400,Kč za dobu od 1. 6. 1996 do 4. 6. 1996 a dále platit výživné ve výši 3 000,- Kč měsíčně za dobu od 11. 11. 1996 do budoucna, okresní soud uvedeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že po zhodnocení všech provedených důkazů dospěl k závěru, že přiznání výživného žalobkyni není v rozporu se zásadami morálky společnosti, a proto výživné přiznal, avšak jen za dobu od podání návrhu do pravomocného rozsudku o rozvodu manželství. V ostatních částech tak, jak je uvedeno výše, návrh zamítl. K odvolání žalovaného rozhodoval ve věci Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací a rozsudkem, čj. 9 Co 322/97-77, ze dne 11. 11. 1997, potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění okresního soudu a sám doplnil dokazování. Po zhodnocení provedeného dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že přiznání výživného žalobkyni není v rozporu se zásadami morálky společnosti, neboť jí nelze jednostranně vytýkat neplnění povinností vyplývajících pro ni z ust. §18 a 19 zákona o rodině. Současně odvolací soud konstatoval, že v řízení před soudem I. stupně neshledal ani takovou procesní vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Proti zmíněnému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ve spojení - s rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku podal navrhovatel ústavní stížnost, protože podle jeho názoru bylo uvedenými rozsudky porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení tohoto práva spatřoval navrhovatel v tom, že soudy obou stupňů nesprávně zhodnotily skutkový stav a z něj vyvodily nesprávné právní závěry. Právo na spravedlivý proces bylo podle jeho názoru porušeno i tím, že soudem l. stupně nebyl řádně pozván k jednání dne 20. 1. 1997, ale soud přesto ve věci jednal, čímž znemožnil navrhovateli vyjádřit se k výpovědím svědků. Vzhledem k těmto skutečnost pak navrhovatel žádal, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
III. ÚS 99/98
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo dohledu nad rozhodováním obecných soudů. Do rozhodování obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím byly porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou pudle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se dovolával ochrany svého základního práva zaručeného Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti navrhovatele je polemika s hodnocením důkazů tat., jak je provedly soudy obou stupňů, a nesouhlas s právními závěry, které soudy z provedeného dokazování vyvodily. Námitky, které navrhovatel uvádí v ústavní stížnosti, byly uplatněny již v řízení před obecnými soudy a odvolací soud se jimi nejen zabýval, ale v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal. Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů stanovená v §32 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Jestliže obecné soudy při svém rozhordování respektují hranice stanovené §132 o.s.ř. (a v předmětné věci tomu tak bylo), nepřísluší Ústavnímu soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Přitom ani Ústavní soud nemá výhrady, a to ani z ústavněprávních hledisek vůči názoru odvolacího soudu, pokud jde o otázku předvolání navrhovatele k jednání před soudem 1. stupně. Nezbylo tak než (a to především na základě přiloženého spisového materiálu) konstatovat, že v projednávané věci nedošlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43) odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., v platném znění, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 1998
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu