ECLI:CZ:US:1998:4.US.109.98
sp. zn. IV. ÚS 109/98
Usnesení
IV. ÚS 109/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti JUDr. L.V., zastoupeného JUDr. M.G., proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 19 Co 546/97-77, ze dne 20. 10. 1997, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení článku 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 1997, čj. 19 Co 546/97-77, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 4. 1997, čj. 13 C 169/92-59, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele o nahrazení vůle žalovaných 1/ BP a 2/ R.K., uzavřít s ním dohodu o vydání věci - ideální 1/3 nemovitosti č. p. v k. ú. D., podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Zamítavé rozhodnutí bylo v podstatě odůvodněno tím, že stěžovatel nebyl k podání žaloby aktivně legitimován, tak uvedl Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí, stěžovatel se totiž nikdy vlastníkem předmětného domu nestal, neboť vybudováním stavebního rozšíření bytu, jím užívaného v předmětném domě, nevznikla nová věc, ale byt takto stavebně rozšířený je možno považovat jen za součást domu ve smyslu ustanovení §120 o.z., ve znění před novelou, jehož vlastníkem byl druhý žalovaný a později pak stát. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že stěžovatel do domu investoval a tímto jej zhodnotil v době, kdy dům byl ve vlastnictví státu.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel s tímto závěrem Městského soudu v Praze polemizuje, je toho názoru, že mu postavení oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb., náleží. Argumentuje §7 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Podle jeho názoru je v souladu se smyslem zákona, aby oprávněnou osobou byli i ti, kterým v rozhodné době rovněž vynuceně
2 IV. ÚS 109/98
vznikla majetková újma, aniž věc v době uplatněni práv samostatně existuje. Uvádí, že postavení osob, jejichž majetková újma vznikla v rozhodném období a stejně vynuceně jako vlastníků odňatých původně samostatných věcí, nemůže být diskriminováno. Majetková újma tak podle něj zůstává v důsledku rozhodnutí Městského soudu v Praze neodškodněna, když toto rozhodnutí mu nepřiznalo postavení oprávněné osoby, bez čehož je uplatnění nároku na peněžité náhrady vyloučeno. Takový postup je podle názoru stěžovatele v rozporu se základním účelem zákona, napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavní právo rovnosti a porušen ústavní zákaz diskriminace.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 13 C 169/92. Poté, co se Ústavní soud seznámil s jeho obsahem a zvážil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel svůj návrh na uzavření dohody o vydání části nemovitosti, v rozsudku obecného soudu přesně specifikované, opíral o ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. K tomu však, aby takový nárok podle uvedeného zákona mohl stěžovatel uplatnit, musel by být vlastníkem požadované věci, která v rozhodném období přešla na stát. V daném případě je však zcela zřejmé, že stěžovateli nikdy vlastnické právo k předmětné nemovitosti ani k její části nevzniklo, a vzniknout nemohlo. V tomto směru jsou závěry obecných soudit, týkající se vlastnictví předmětného domu, zcela správné. Stěžovatel tím, že do předmětného domu, jak tvrdí, v rozhodném období investoval finanční prostředky a adaptací tak rozšířil bytovou jednotku, se vlastníkem domu stát nemohl, a to ani vlastníkem jeho části. Z pohledu zákona č. 87/1991 Sb., jej tudíž za oprávněnou osobu, která je uvedeným zákonem přesně definována, považovat nelze. Z tohoto důvodu není důvodné ani jeho tvrzení o porušení rovnosti a zákazu diskriminace, neboť jeho postavení s postavením původních vlastníků nemovitostí, u nichž došlu v rozhodném období ke ztrátě vlastnictví, srovnávat nelze. Případy, kdy uživatel bytu, který v souladu se stavebními předpisy provedl vlastním nákladem úpravy, jimiž se byt zhodnotil, tedy postavení osob nacházejících se v obdobném postavení jako stěžovatel, řeší ustanovení §12 odst. 4 téhož zákona tak, že takový uživatel má nárok na náhradu zhodnocení, stanovenou podle cenových předpisu, skončí-li mu právo užívání.
Za tohoto stavu byla ústavní stížnost stěžovatele z uvedených důvodů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Spojeným návrhem stěžovatele na zrušení části ustanovení §12 odst. 4 zákona č. 81/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyjádřené slovy "skončí-li mu právo jejich užívání" se Ústavní soud nemohl zabývat nejen proto, že ústavní stížnost stěžovatele byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, ale také proto, že napadené ustanovení nebylo obecným soudy ve věci stěžovatele aplikováno, a stěžovatele tedy nelze považovat za osobu oprávněnou k podání návrhu na zrušení tohoto ustanovení, když v jeho případě tak Není naplněna podmínka ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 1998
JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu