ECLI:CZ:US:1998:4.US.117.97
sp. zn. IV. ÚS 117/97
Usnesení
IV.ÚS 117/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti Města O., zastoupené advokátem JUDr. O.B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 1996, sp. zn. 8 Co 648/96, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 1996, sp. zn. 33 C 361/94, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Ing. J.D., jako vedlejšího účastníka, zastoupeného advokátem JUDr. M.S., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 1996, sp. zn. 8 Co 648/96, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 26.1.1996, sp. zn. 33 C 361/94, kterým se určuje, že Ing. J.D. (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník), je vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši jedné poloviny k parcele č. 557 zastavěná plocha o výměře 2781,12 s objektem bydlení čp. 617 a parcele č. 186/36 zahrada o výměře 1249 m2, zapsaných v KN pro obec O. a k.ú. M na LV č. 1405. Podle názoru stěžovatele došlo těmito rozsudky k porušení jeho ústavně zaručeného práva, konkrétně čl. 1 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v tom smyslu, že ve věci dosud rozhodující obecné soudy zcela nesprávně hodnotily otázku vzniku darovací smlouvy týkající se sporných
2 IV. ÚS 117/97
nemovitostí. Dále v odůvodnění své ústavní stížnosti tvrdí, že v průběhu řízení před obecnými soudy došlo ze strany obecných soudů k procesnímu pochybení v souvislosti s rozhodováním o změně návrhu ze dne 18. 11. 1994, kterým Ing. J¨.D. navrhl, aby soud připustil změnu jeho původního návrhu na vydání věci (spoluvlastnického podílu) na návrh na určení vlastnictví.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, k ní připojených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 33 C 361/94, a spisu téhož soudu, sp. zn. 33 C 132/92, Ústavní soud dospěl k závěru, že z otázek, které byly předmětem posuzování obecnými soudy v průběhu řízení, je třeba s ohledem na tvrzená porušení ústavně zaručených práv stěžovatele zaměřit pozornost na výhrady stěžovatele, které se týkají závěrů obecných soudů ohledně vzniku darovací smlouvy, a dále na výtky týkající se procesního postupu při rozhodování o změně návrhu ze strany Ing. J.D., vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti.
Samotný stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti polemizuje s právním závěrem obecných soudů, k němuž dospěly při hodnocení otázky, zda byla či nebyla uzavřena darovací smlouva, kterou měly předmětné nemovitosti přejít z vlastnictví tehdejšího vlastníka J.D. do vlastnictví čs. státu. Za nesprávný považuje ten právní závěr obecných soudů, podle něhož k uzavření darovací smlouvy nedošlo proto, že nabídka daru, která byla učiněna J. a J.D. dne 7.10.1960, nebyla ve vztahu k J.D. ze strany čs.státu řádně přijata, a to pro vady ve specifikaci adresáta akceptačního prohlášení (namísto J.D. uveden J.D.). Na podporu svého nesouhlasu s tímto závěrem pak stěžovatel rekapituluje tvrzení uplatněná již v řízeních před obecnými soudy, poukazuje na to, že podle jeho mínění je tuto skutečnost nutno hodnotit jako pouhou chybu ve jméně, která je obecnými soudy nesprávně povýšena na "neakceptaci". Navíc z ust. §41 zákona č. 141/1950 Sb.,občanský zákoník (dále jen o.z.s) plynulo, že právní úkon, pro který zákon nebo dohoda stran vyžaduje písemnou formu, působí od podpisu stran, podpisy nemusí být na téže listině. Dále poukazuje na to, že J.D. následně podepsal nájemní smlouvu ohledně bytu v předmětném domě, a i tehdejší knihovní soud považoval darovací smlouvu za platně uzavřenou. V odůvodnění ústavní stížnosti dále poukazuje na to, že Krajský soud v Ostravě nevyvodil správné právní závěry ze svědecké výpovědi JUDr. M.D. (bratrance J.D.), který ve své svědecké výpovědi uvedl, že v době nabídky daru a její akceptace bydleli J.D. a J.D. v jednom bytě. Na podporu svých tvrzení o platném vzniku smlouvy stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti dále odkazuje na to, že tehdejší knihovní soud v řízení o povolení vkladu vlastnického práva do pozemkové knihy považoval smlouvu za platnou, a ve smyslu §135 odst. 2 o.s.ř. měly tedy obecné soudy rozhodující ve věci z usnesení tehdejšího Lidového soudu v Ostravě vycházet. Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti vytýká obecným soudům, konkrétně soudu I. stupně, procesní vadu, které se soud 1. stupně dopustil, když samostatně nevypracoval a účastníkům nedoručil usnesení o připuštění změny návrhu z vydání věci na návrh určovací, kterou okresní soud připustil na základě návrhu J.D. ze dne 18. 11. 1994.
Krajský soud, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti k námitkám stěžovatele k právnímu posouzení uzavření, resp. neuzavření, darovací smlouvy na předmětné nemovitosti shrnul závěry, obsažené v odůvodnění svého rozsudku s tím, že k otázce nesprávného označení adresáta v akceptačním prohlášení uvedl, že podle jeho názoru mohlo jít o zjevnou chybu v psaní, když na místo správného označení J.D., bylo uvedeno J.D., který již v roce 1945 zemřel, za rozhodující však krajský soud považoval, že J.D. a J.D. nebydleli v jednom bytě, a za této situace akceptační prohlášení ze dne 10. 11. 1960 nemohlo být adresováno navrhovateli a ve vztahu k
3 IV. ÚS 117/97
jeho osobě tak nemohlo dojít k řádnému uzavření darovací smlouvy. K tvrzeným procesním vadám řízení před soudem 1. stupně odkazuje účastník řízení na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde bylo dovozeno, že procesní nedostatek, spočívající v nedoručení usnesení o změně návrhu účastníkům, byl zhojen doručením rozsudku Okresního soudu v Ostravě. Ústavní stížnost považuje proto krajský soud za nedůvodnou.
Ing. J.D., jako vedlejší účastník, ve svém podrobném vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě uvádí, že stěžovatel opakuje bud' argumenty již vznesené v řízení před obecnými soudy, případně tam, kde polemizuje se závěry krajského soudu jako soudu odvolacího, zůstává v rovině občanskoprávní. Z těchto důvodů pak i on ve svém vyjádření analyzuje právní úpravu vzniku smluv, týkajících se převodu vlastnického práva k nemovitostem, platnou v době uzavření darovací smlouvy, se závěrem, že ve vztahu k otázce vzniku smlouvy považuje především za právně významné poukázat na ustanovení §214 o.z.s. (z.č. 141/1950 Sb.), které upravovalo přijetí nabídky k uzavření smlouvy. Dále uvádí, že podle jeho soudu výtky stěžovatele obsahují zkreslení důkazů, které byly před okresními a krajským soudem provedeny, konkrétně rekapituluje genezi užívání bytů v předmětné nemovitosti v roce 1960 se závěrem, že v žádném případě není možno ani z vyjádření M.D., ani z jeho vyjádření, dovodit, že by v roce 1960 žil ve společném bytě s J.D., svojí tetou, neboť vyjádření ohledně nemožnosti určit přesné datum společného či samostatného bydlení se vztahovalo k jeho matce M.D., která se v určitém časovém okamžiku z bytu, kde bydlel on se svojí rodinou, odstěhovala do samostatného bytu. K otázce údajné vázanosti rozhodnutím knihovního soudu o povolení vkladu vlastnického práva do pozemkové knihy vedlejší účastník ve svém vyjádření uvádí, že po účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., zápisy v pozemkových knihách měly jen evidenční charakter, a proto žádný jiný význam podle něho nelze přičítat ani rozhodnutím, na jejichž základě k zápisům do pozemkových knih docházelo. K výtce týkající se procesního postupu ve věci připuštění změny návrhu, kterou vedlejší účastník provedl svým podáním ze dne 18.11.1994, pak poukazuje na to, že soud o změně návrhu rozhodl při jednání konaném dne 26. 1. 1996, a své usnesení řádně vyhlásil. Stěžovatel, pokud namítá, že mu toto usnesení nebylo doručeno, přehlíží ustanovení §168 odst. 2 o.s.ř., podle něhož soud usnesení doručí účastníkům jen tehdy, je-li proti němu odvolání nebo dovolání, nebo jestliže to je třeba pro vedení řízení, anebo jde-li o usnesení, kterým se účastníkům ukládá nějaká povinnost. Z těchto předpokladů pak nebyl splněn žádný, když podle ustanovení §202 odst. 2 písm. 1) o.s.ř. proti usnesení, kterým byla nebo nebyla připuštěna změna návrhu, není odvolání přípustné, tímto usnesením nebyla stěžovateli uložena žádná povinnost a z hlediska vedení řízení se usnesení o připuštění změny návrhu doručuje jen účastníku, který nebyl přítomen jeho vyhlášení. U jednání konaného dne 26. 1. 1997, při kterém bylo o připuštění změny návrhu rozhodnuto, byl zmocněnec stěžovatele přítomen. Současně poukazuje na to, že podle jeho názoru ve vztahu ke stěžovateli nedošlo podáním ze dne 18. 11. 1994 k žádné změně návrhu, neboť do té doby žádný jiný návrh vůči tomuto účastníku řízení nesměřoval. O změnu návrhu šlo pouze ve vztahu k prvému odpůrci. V závěru svého vyjádření vedlejší účastník navrhuje, aby ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti vzal ústavní soud v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy, a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Pod tímto zorným úhlem je třeba ve vztahu k tvrzení stěžovatele, že právní závěry obecných soudů v poměru k právním důsledkům vady
4 IV. ÚS 117/97
akceptačního prohlášení v označení osoby adresáta ve spojení s otázkou, zda nabídka byla řádně čs. státem přijata, uvést, že Ústavní soud za situace, kdy se ztotožňuje se závěrem, že podle tzv. středního občanského zákoníku (z.č. 141/1950 Sb.) byla předpokladem vzniku smlouvy nejen nabídka, tj. projev vůle, jímž jedna strana nabízí druhé straně uzavření určité smlouvy, ale i její přijetí, jako právní úkon adresovaný nabízejícímu, kterým přijímající projevuje vůli přijmout učiněnou nabídku, a tíhl uzavřít nabídnutou smlouvu, neshledal závěry učiněné obecnými soudy nesprávnými. Co do formy přijetí pak platí tam, kde je pro uzavření smlouvy předepsaná písemná forma (jak tomu bylo i za platnosti středního občanského zákoníku pro převod vlastnictví k nemovitostem), že se musí písemně stát i přijetí nabídky. Co do obsahu přijetí nabídky je třeba přisvědčit názoru, že osoba adresáta musí být v přijetí nabídky (akceptačním prohlášení) jednoznačně označena, což se v daném případě nestalo. Je sice možno se dohadovat (což nepopíraly v dosavadních řízeních ani obecné soudy), že šlo o zjevnou chybu v psaní, nicméně silnější je skutečnost, že v řízení před obecnými soudy nebylo stěžovatelem prokázáno, že chybně označený adresát akceptační prohlášení přijal, a tudíž právní závěr obecných soudů, že ke vzniku smlouvy nedošlo, nelze zjevně označit jako protiústavní, když koresponduje tehdejší občanskoprávní úpravě. Neobstojí tudíž tvrzení stěžovatele, že ve vztahu k němu došlo v jejich důsledku k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. Pouze pro úplnost pohledu na věc považuje Ústavní soud za potřebné uvést, že vady v postupu tehdejších orgánů čsl. státu nelze podle jeho mínění vykládat v neprospěch osob, jejichž soukromý majetek byl předmětem zamýšleného bezúplatného převodu na stát, líni spíše, že v dané konkrétní věci byl nabízející (oferent) v nabídce řádně označen jménem J. Vzhledem k tomuto závěru bylo nadbytečné, aby se Ústavní soud zabýval dalšími námitkami stěžovatele, poznamenává však, že s ohledem na obsah spisu a z něj patrné okolnosti předcházející nabídce darování v roce 1960, nemá naprosto pochybnosti o tom, že nabídka daru předmětné nemovitosti byla učiněna ve stavu tísně. Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele jako neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta, když ani námitkám stěžovatele, týkajícím se procesního postupu soudu 1. stupně, nelze přisvědčit. Tento soud o připuštění změny návrhu rozhodl ujednáni dne 26. 11. 1996, za přítomnosti zástupce stěžovatele a za této situace nelze mít za to, z důvodů již uvedených ve vyjádření vedlejšího účastníka, na něž je možno zcela odkázat, že by ve vztahu ke
stěžovateli došlo k ústavně nepřípustnému zásahu do práva na spravedlivý proces.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 1998
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu