ECLI:CZ:US:1998:4.US.122.98
sp. zn. IV. ÚS 122/98
Usnesení
IV. ÚS 122/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti V.N., zastoupené JUDr. R.H., proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 10. 1996, č.j. 18 C 240/95-31 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 1998, sp.zn. 13 Co 394/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 18. 3. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 10. 1996, č.j. 18 C 240/95-31 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 1998, č.j. 13 Co 394/97-64. Uvedenými rozsudky byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala, aby soud nahradil souhlasný projev vůle odpůrce k uzavření dohody o vydání blíže specifikovaných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb.
Stěžovatelka je přesvědčena, že rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Uvádí, že žalobou podanou u okresního soudu se domáhala proti obci R., uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí v k.ú. R. dle zákona č. 87/1991 Sb. Okresní soud žalobu zamítl a krajský soud toto rozhodnutí potvrdil. Oba soudy svůj negativní výrok opřely o právní závěr, že obec R. předmětné nemovitosti nabyla nikoliv od státu, ale od společenské organizace, tj. Z, a tudíž nemůže být povinnou osobou ve smyslu cit. zákona. Stěžovatelka se domnívá, že tento právní závěr soudů obou stupňů není správný. Je přesvědčena, že na základě kupní smlouvy uzavřené ohledně předmětného majetku mezi jejími rodiči a Z. došlo k přechodu majetku ze soukromého vlastnictví do státního socialistického vlastnictví, neboť kupující organizace byla podle §21 zákona č. 141/1950 Sb., postavena naroveň národního podniku. Z uvedených důvodů navrhuje, aby ústavní soud nálezem zrušil ústavní stížností napadené rozsudky obecných soudů.
Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že námitkám stěžovatelky, podle nichž došlo k nesprávnému právnímu posouzení otázky "přechodu věci na stát" v pojetí zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nelze přisvědčit. Právní závěry obsažené v napadeném rozhodnutí krajského soudu vychází z návětí ust. §6 odst. 1 cit. zákona, které za základní předpoklad úspěšnosti uplatněného nároku považuje přechod věci v zákoně stanoveným způsobem a v rozhodném období do vlastnictví státu. Dále uvádí, že setrvává na svém názoru, že státní vlastnictví nebylo jedinou formou "socialistického společenského vlastnictví", ale že existovaly i další formy tohoto vlastnictví, např. vlastnictví společenských organizací ve smyslu zákona č. 141/1950 Sb. Revoluční odborové hnutí jednoznačně nebylo státní organizací. Pokud by ke splnění základního předpokladu pro vydání věcí podle zákona o mimosoudních rehabilitacích postačoval přechod věci do socialistického společenského vlastnictví, jednalo by se v tomto ohledu o širší výklad návětí ust. §6 odst. 1 zák.č. 87/1991 Sb., pro který však v tomto zákoně není žádná opora.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Frýdek - Místek, sp. zn. 18 C 240/95 a seznámil se s jeho obsahem.
IV. ÚS 122/98
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Pokud jde o námitku porušení čl. 11 Listiny, věty prvé tohoto článku, totiž, že "každý má právo vlastnit majetek", je podle přesvědčení Ústavního soudu třeba chápat toto ustanovení především jako poukaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, který ve své normotvorné činnosti nesmí z práva vlastnictví nikoho vyloučit. Pokud je uvažovanou větou chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně. Ústavní soud dále vážil, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení i jiných, v ústavní stížnosti nenamítaných, ústavních principů, zejména článku 36 odst. 1 Listiny zaručujícího právo na soudní ochranu, dospěl však k závěru, že stěžovatelce právo na soudní ochranu nebylo odepřeno a proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k namítanému porušení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle článku 11 Listiny, ani práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z uvedených důvodů ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. 8. 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu