ECLI:CZ:US:1998:4.US.124.98
sp. zn. IV. ÚS 124/98
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA IV. ÚS 124/98
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudci JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti J.K., zastoupeného JUDr. K.V., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9, čj. 25 Nc 167/97-37, ze dne 4.11.1997, a usnesení Městského soudu v Praze, čj. 14 Co 756/97-51, ze dne 29.12.1997, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností, s odvoláním na porušení čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 5 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 9 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Jak bylo zjištěno z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, byl v řízení péče o nezletilé J., a J.K. usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 25 Nc 167/97-37, 35/97 ze dne 4.11.1997 zamítnut návrh matky I.K. na vydání předběžného opatření na svěření nezletilého J. a nezletilého J. do její výchovy a stejně tak byl zamítnut návrh otce - v řízení před Ústavním soudem stěžovatele - na vydání předběžného opatření na určení místa pobytu obou nezletilých dětí. Toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 29.12.1997, sp. zn. 14 Co 756/97. Obecné soudy, jak je patrno
2 IV. ÚS 124/98
z odůvodnění jejich rozhodnutí, vycházely při svém rozhodování v podstatě ze závěru, že v daném případě nebyly dány podmínky pro nařízení předběžného opatření, a to v poměru k návrhu otce proto, že v řízení před soudem I. stupně bylo náležitě osvědčeno, že nezletilé děti v novém prostředí, v němž žijí, prospívají, matka o ně řádně pečuje, s jejím přítelem vycházejí dobře a jejich styk s otcem probíhá. Za dané situace tedy zájmu nezletilých nehrozí žádné nebezpečí, a tudíž není ani zapotřebí zatímní úpravy poměrů ohledně místa jejich pobytu.
V důvodech ústavní stížnosti, směřující proti uvedeným rozhodnutím, otec (v podstatě obdobně jak to činil již ve svém odvolání) obecným soudům vytýká, že k rozhodnutí o jeho návrhu na vydání předběžného opatření došlo téměř po 3 měsících od podání návrhu. Tuto dobu otec, jak uvádí, považuje za absurdně dlouhou, v níž matka realizovala svůj odchod s dětmi z dosavadního společného bydliště, zapsala děti do nové školy a zachovala se tedy, podle něj, zcela protizákonně. Otec, přestože mohl udělat totéž, tak neučinil a po celou dobu trpělivě čekal na výsledek rozhodnutí soudního orgánu, po jehož obdržení shledal, že postup jeho manželky, který považoval za protizákonný, je vlastně podle soudu zcela v pořádku. Poukazuje na ustanovení §18 zákona o rodině, z něhož vyplývá, že muž a žena mají v manželství stejná práva a stejné povinnosti. Dále otec soudu l. stupně vytýká, že v odůvodnění svého usnesení nedostatečně zhodnotil důkazy, které jsou ve spise označeny, vycházel pouze ze zprávy O.Ú., která je podle jeho názoru jednostranná a evidentně protěžující matku dětí. Uvádí dále, že podle jeho názoru bylo dostatečným důvodem pro vydání rozhodnutí to, že matka nastolila protiprávní vztah, když společně s dětmi opustila společnou domácnost, odstěhovala se ke svému příteli do vesnice R., kde oba syny přihlásila do základní školy, aniž by celou záležitost konzultovala s otcem dětí. Svým rozhodnutím tak soud I. stupně fakticky přispěl k oddělení otce od dětí, neboť nerozhodl v přiměřené době o místě pobytu dětí, ačkoliv k tomu byl vyzván, a lhostejným přístupem soudu tak došlo k zásahu do soukromého života dětí. Celkově tak byla nečinnost soudu ve svém důsledku podporou protiprávního jednání matky, v důsledku kterého se synové otci stále více odcizují, přestože s nimi tráví téměř každý víkend. Podle jeho názoru je velmi zásadní, aby byl určen pobyt dětí, neboť jsou vychovávány cizím, duševně nezralým a velmi mladým člověkem. Obdobným způsobem pak otec polemizuje se závěry uvedenými v potvrzujícím rozhodnutí Městského soudu v Praze se závěrem, že oběma rozhodnutími byla porušena a omezena jeho práva otce jako rodiče, jakož i práva zaručovaná shora označenými články Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
Především je třeba připomenout, že Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů, nemá právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, do jejich rozhodovací činnosti muže zasahovat pouze v případě, že došlo k zásahu do ústavně zaručených práv. V daném případě nelze pominout, že předběžné opatření není rozhodnutím konečným, vždy jde pouze o úpravu předběžnou, práva účastníků se jimi neprejudikují a předpokladem jejich nařízení je potřeba, aby ještě před konečným rozhodnutím byly zatímně upraveny poměry účastníků. Kdy tu taková potřeba je, přenechává zákon úvaze soudu, přitom potřeba zatímní úpravy musí být naléhavá. Pokud obecné soudy za situace, která je patrna z obsahu spisu, totiž, že děti v novém prostředí řádně prospívají a jejich zájmu nehrozí žádné nebezpečí, dospěly k závěru, že není dána naléhavá potřeba zatímní úpravy poměrů, nelze
3 IV. ÚS 124198
těmto závěrům vytýkat tvrzenou protiústavnost. Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], když ani pokud jde o tříměsíční lhůtu, v níž byla napadená rozhodnutí vydána, nepovažuje ji za natolik nepřiměřenou, aby byla způsobilá porušit práva zaručovaná čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu