ECLI:CZ:US:1998:4.US.135.97
sp. zn. IV. ÚS 135/97
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA IV. ÚS 135/97
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti JUDr. E.B., ing. F.M. a doc. MUDr. V.M., všichni zastoupeni advokátkou Mgr. L.R., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 1997, sp. zn. 38 Ca 3/96, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé napadli ústavní stížností rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 1997, sp. zn. 38 Ca 3/96, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 30.11.1995, zn. PÚ 426/91.
V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že shora označeným rozhodnutím Městského soudu v Praze byla porušena jejich základní práva, konkrétně právo na stejný obsah a stejnou ochranu vlastnického práva, zaručenou čl. 1 a čl. 1 1 Listiny základních práv a svobod. Zásah do těchto práv spatřují stěžovatelé v tom, že Městský soud v Praze nezrušil rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy, pozemkového úřadu, kterým nebyly stěžovatelům, jako oprávněným osobám podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen "zákon o půdě"), vydány pozemky č.kat. 137 role a č. kat. 138 v k.ú. H. s odůvodněním, že vydání brání překážka uvedená v §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, neboť na předmětných pozemcích byla před 1.10.1976 zřízena zahrádkářská kolonie "S". Podle názoru stěžovatelů však byly dány podmínky pro vydání výše uvedených pozemků, neboť se jedná o osadu dočasnou, a orgány ve věci dosud rozhodující opřely svá rozhodnutí o výklad, který je ve svých důsledcích podle názoru stěžovatelů absurdní.
2 IV. ÚS 135/97
Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k tvrzení stěžovatelů, že v dosavadních řízeních došlo k porušení jejich práva na stejný obsah a ochranu vlastnického práva, uvedl, že stěžovatelé k předmětným pozemkům vlastnické právo před vydáním rozhodnutí pozemkovým úřadem neměli a rozhodnutí vydaná v dané věci do jejich vlastnického práva tedy nezasáhla.
Ústavní soud při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti vycházel z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených příloh, i z obsahu spisu Magistrátu hl. města Prahy, zn. PÚ 426/91, a spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 3/96. Zaměřil se přitom na základní výhradu stěžovatelů, týkající se podle nich nesprávného výkladu §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, a to ve směru ke znaku "dočasnosti" zahrádkové osady, která se na požadovaných pozemcích nachází od roku 1946. Vzal přitom v úvahu jak výklad obsažený v citovaných rozhodnutích, tak výklad zastávaný v průběhu dosavadních řízení a prezentovaný v ústavní stížnosti samotnými stěžovateli, kteří na rozdíl od orgánu veřejné noci mají zato, že výklad ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě nemůže ani v případě zahrádkových osad pominout skutečnost, že se jedná o osadu dočasnou. Ústavní soud považuje za nezbytné v daných souvislostech především uvést, že není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy, a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu §87 odst. 1 pístu. d) Ústavy ČR. Pod tímto zorným úhlem je třeba ve vztahu k tvrzení stěžovatelů, že dosavadními rozhodnutími došlu k porušení jejich práva na stejný obsah a stejnou ochranu vlastnického práva, uvést, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu se v tzv. restitučních řízeních nejedná o ochranu vlastnického práva, neboť toto nebylo dosud konstituováno, a konkrétně v restitučním řízení před pozemkovými úřady podle části [l. zákona o půdě je teprve o jeho konstituování rozhodováno. Smyslem restitučního řízení je ovšem nejen posoudit existenci majetkové křivdy a posoudit existenci dalších znaků oprávněných osob, ale současně v souladu se zákonem eventuálně zjistit, zda obnovení vlastnického práva ve vztahu k oprávněným osobám nebrání zákonem uvedené překážky. Pokud tedy jak pozemkový úřad, tak Městský soud v Praze, dospěly k závěru, že obnovení vlastnického práva brání právě některá ze zákonných překážek [konkrétně překážka uvedená v §1 1 odst. 1 písm. d)] zákona o půdě), a tíhl, že nemůže být obnoveno vlastnické právo vůči původními pozemkům, ale oprávněné osoby mají namísto toho právo na poskytnutí jiných vhodných pozemků, přichází v úvahu z hlediska ústavněprávního pouze posouzení, zda přijatým výkladem nedošlo vůči stěžovatelům k porušení principu rovnosti, a to ve vztahu ke srovnatelným skupinám osob. Podle názoru Ústavního soudu jak pozemkový úřad, tak správní soud opřel svá rozhodnutí o takový výklad §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, který koresponduje s obsahem platné právní úpravy. Jakkoliv se může jevit stěžovatelům nelogické, že u jedné skupiny zahrádkových osad (umístěných v územích na základě územního rozhodnutí počínaje 1.10.1976) znak dočasnosti znamená neexistenci zákonné překážky a u druhé skupiny ( zahrádkových osad zřízených před 1.10.1976) zákonodárce toto rozlišení nestanovil, je podle názoru Ústavního soudu nutno přisvědčit tomu, že výklad obsažený v ústavní stížností napadeném rozsudku Městského soudu v Praze odpovídá obsahu ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě. K tvrzení stěžovatelů, kteří v ústavní stížnosti uvádějí, že při
výkladu ve věci aplikovaného ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě mělo být orgány veřejné moci vycházeno z celkového kontextu zákona, je třeba uvést, že Ústavní soud v tomto směru v postupu orgánů veřejné moci, které ve věci rozhodovaly, neshledal pochybení. Podle zjištění Ústavního soudu orgány veřejné moci opřely svůj závěr o tom, že stěžovatelům není možno pro zákonem stanovenou překážku původní nemovitost vydat, o aplikaci konkrétního ustanovení [§11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě], které je co do svého
3 IV. ÚS 135/97
obsahu dodatečné určité a srozumitelné. Dovolávání se pak i aplikace dalších ustanovení zákona o půdě, případné celkového kontextu zákona o půdě v otázce určení existence či neexistence zákonné překážky vydání, není proto v tomto případě důvodné. Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatelů podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 1998
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj