ECLI:CZ:US:1998:4.US.170.98
sp. zn. IV. ÚS 170/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Obchodní společnosti C., nyní D., zastoupené Mgr. B.H., proti rozhodnutí Ministerstva financí ČR, Úřadu pro cenné papíry, nyní Komise pro cenné papíry, ze dne 11. 3. 1998, č.j. 105/18 311/1998, a průvodnímu dopisu ze dne 11. 3. 1998, č.j. 105/18 311/1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 14. 4. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozhodnutí Ministerstva financí ČR, ("správní úřad"), ze dne 11. 3. 1998, č.j. 105/18 311/1998, a průvodnímu dopisu ze dne 11. 3. 1998, č.j. 105/18 311/1998. Uvedeným rozhodnutím bylo přerušeno správní řízení o odnětí povolení uděleného investičnímu fondu podle §8 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů ("ZISIF"). Současně byl stěžovatel vyzván k doplnění návrhu ve stanoveném rozsahu. V uvedeném průvodním dopise, který stěžovatel považuje za jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), správní orgán mimo jiné vyložil pojem tzv. "oprávněné osoby" ve smyslu §35i ZISIF.
Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutím a průvodním dopisem došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), neboť dle jeho názoru, státní orgán rozhodoval podle jiných, než výlučně zákonem stanovených, kritérií. Dále namítá porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny, neboť správní orgán požadoval doručení dokumentů, které zákon nevyžaduje, a nezákonným výkladem pojmu "oprávněná osoba" ukládá povinnost činit něco, co není zákonem zakázáno. Namítá i porušení čl. 4 odst. 1 Listiny a to z důvodu, že jednání a rozhodnutí správního orgánu je v rozporu se základními principy demokratického státu. Navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se napadené rozhodnutí ruší v celém rozsahu a Komisi pro cenné papíry se zakazuje výklad tzv. "oprávněných osob" uvedený v průvodním dopise. Současně uvedl, že mu zásahem správního orgánu hrozí vážná škoda a navrhl vydání předběžného opatření, kterým bude Komisi pro cenné papíry zakázáno uplatňování výkladu tzv. "oprávněných osob".
Sdělením, ze dne 29. 6. 1998, stěžovatel opětovně požádal o přednostní projednání ústavní stížnosti. Dále uvedl, že rozhodnutím Komise pro cenné papíry ze dne 1. 4. 1998, č.j. 27 298/98/1 bylo depozitáři formou předběžného opatření nařízeno, aby neprováděl jakékoliv úkony směřující k převodu finančních prostředků z účtů vedených pro stěžovatele na jiné osoby, čímž byly zablokovány prostředky v hodnotě cca 2 mld. Kč. Komise pro cenné papíry vydala rozhodnutí ze dne 6. 5. 1998, č.j. 105/36 411/1998, kterým stěžovateli za porušení §35i ZISIF uložila pokutu ve výši 1.000.000,- Kč. Proti posledně uvedenému rozhodnutí stěžovatel podal rozklad.
Komise pro cenné papíry, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti podrobně rozebrala důvody, které vedly k přerušení správního řízení. Záměrem bývalého Úřadu pro cenné papíry bylo zajistit akcionářům dostatečné garance toho, že v průběhu odkupu nebudou poškozeni, neboť dosud stěžovatelem předložené materiály nedávaly pro tento záměr dostatečnou záruku. Komise poukázala na nezaplacení správního poplatku a neposkytnutí dostatečných záruk splnění povinností plynoucích z ustanovení §35i ZISIF, přičemž za dostatečnou záruku považuje skutečnost, že jsou u depozitáře fondu vázány finanční prostředky pro všechny potenciální oprávněné osoby. Za oprávněné osoby považuje akcionáře, kteří ke dni konání valné hromady byli majiteli akcií předmětného fondu a v zákonem stanovené lhůtě vyjádřili svůj nesouhlas s transformací. Při prodeji akcií investičního fondu akcionářem, po usnesení valné hromady o změně podnikání, právo na odkoupení akcií na nového nabyvatele nepřechází. Tento názor byl potvrzen rozkladovým rozhodnutím Prezidia komise pro cenné papíry ze dne 11. 8. 1998, č.j. 111/2 251/1998. Protože v této otázce stěžovatel zastává odlišný právní názor, neposkytuje dostatečné garance. Komise dále poukázala na své povinnosti vyplývající z ustanovení §3 odst. 1 a 4 správního řádu. Uvedla, že materiál stěžovatele označený jako "postup přeměny", neobsahoval lhůtu pro odesílání tzv. "formulářů", jejichž vyplnění je nezbytnou podmínkou pro vypořádání oprávněných osob, což otevíralo prostor pro upřednostňování některých subjektů. Nesouhlasí s právním názorem stěžovatele, podle něhož Úřad pro cenné papíry byl povinen odejmout povolení bez ohledu na to, zda je zajištěno plnění povinností ze strany fondu. Závěrem uvádí, že napadené rozhodnutí o přerušení správního řízení nebylo vydáno v rozporu se zákonem, obecně závazným předpisem nebo obecně závazným nařízením.
Podle ustanovení §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může právnická osoba podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavní zaručené základní právo nebo svoboda. Po posouzení výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím ani průvodním dopisem k porušení namítaných ústavně zaručených základních práv či svobod nedošlo. Pokud jde o napadené rozhodnutí, jedná se o rozhodnutí procesní povahy. Lze připustit, že tímto rozhodnutím se do jisté míry mění stěžovatelova procesní pozice, nejsou však ještě dotčena jeho hmotněprávní oprávnění či povinnosti, natož pak práva Ústavou zaručená. K takovému zásahu může dojít až rozhodnutím ve věci samé, proti kterému je právo na soudní ochranu zaručeno. Stejně tak je zaručeno právo na soudní ochranu u předběžných opatření (§11 zákona č. 15/1998 Sb.). Za daného stavu věcí nelze proto považovat ústavní stížnost za opodstatněný a adekvátní prostředek ochrany stěžovatelových práv.
Pokud jde o napadený průvodní dopis, pojem jiného zásahu orgánů veřejné moci je nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového "zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (žaloba, opravné prostředky apod.; viz. nález III. ÚS 62/95, zveřejněný ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), jako je tomu v daném případě. Proto ani v tomto směru nelze ústavní stížnost považovat za opodstatněný a adekvátní prostředek ochrany stěžovatelových práv. Po rozhodnutí ve věci samé, bude mít stěžovatel k dispozici dostatek opravných prostředků, má-li zato, že výklad ustanovení §35i odst. 2 ZISIF, uskutečněný správním orgánem, je nezákonný.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím a průvodním dopisem nedošlo k namítanému porušení ústavně zaručených práv a svobod, přičemž tato skutečnost se jeví být natolik evidentní, že ústavní stížnost, jako návrh zjevně neopodstatněný, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, aniž by předtím rozhodoval o přednostním projednání věci či uložení předběžného opatření.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. 10. 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu